DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Usmíval se na něj. V prvních paprscích nového dne se mu nestydatě vystavoval na odiv, ladné křivky v těch nejsvůdnějších úhlech. Každou chvíli očekával nenasytné ruce někoho z dalších účastníků sápající se po něm.
Možná by to i bylo lepší.
Jenomže nic takového ne a ne se stát; stále tam ležel, stále tak svůdný a dokonalý. A nedosažitelný.
Pomalu z toho začínal šílet.
Zoufale si povzdechl.
Tak rád by se vykašlala na celou tu věc s dospělostí a prostě se pro něj natáhl. Ale ne, to on nemůže; protože on je přece solidární sourozenec a přenechá koláček svému mladšímu bratříčkovi.

Tlustý muž opile funěl, když si spěšně sundával oblečení. Jeho měšec ve tmě vesele cinkal.
„Máš pohádkové oči, jako smaragdy,“ opile šeptal plavovlasé dívce, když ji osahával. „Jsi princezna.“
Ciri si s úšklebkem sundala šátek z tváře a jeho oči se rozšířily strachem.
„Víš, kdy pohádky přestávají být pohádkami? Když jim lidé začnou věřit.“, šeptla Ciri a podřízla muži hrdlo.
„Už jsem si myslela, že mu dáš,“ ozval se z temného rohu uštěpačný ženský hlas.
„Mistle, mlč pro jednou.“
„Pojď spát, Falko. Ráno přijede Hotsporn, prej má nějakej návrh. A má nádhernou novou klisnu.“, políbila Mistle Cirillu naposled do vlasů.

Válka skončila a odměnou hrdinovi byl Azkaban.
„Není to fér,“ hlesl Harry.
„To není, Pottere,“ odvětil Snape. „Ale některé věci nemůžete změnit.“
„Já vím… Ale bolí to.“
„Tomu se říká dospělost. Možná, že jste konečně vyrostl-“ zarazil se, když v Harryho očích uviděl vzdorovitý záblesk.
„Pottere,“ zavrčel varovně.
Mladík vytáhl z kapsy flakónek s třpytivou tekutinou a bez varování jej vypil. Následovala smršť neuvěřitelných, nepravděpodobných a naprosto šílených událostí, která je nakonec dovedla až na ochoz Astronomické věže.
Severus se zhluboka nadechl. Byl volný.
„Vy nikdy nedospějete, Pottere,“ pronesl bez obvyklé dávky jízlivosti.
Harry se v odpověď šťastně zazubil.
„Slibujete?“

„Do toho, Doktore,“ povzbuzoval nadšeně svého hrdinu.
Doktor nasadil vážně zachmuřený výraz a odstoupil.
„Je to na tobě. Jsi vládcem svých lidí. Jen ty můžeš porazit vaše nepřátele.“
„Co váháš?“ Usmál se na muže.
Ten pomalu přistoupil k přístroji.
„Způsobí reakci v atmosféře. Vyhubí vaše nepřátele do jediného.“
Polkl. S napřaženou rukou se přiblížil. Zaváhal.
„Zabít není jednoduché, že?“
Muž pohlédl na Doktora. Široce se usmál.
„Není.“
Zmáčkl tlačítko. Ozvala se rána a záblesk je oba na chvíli oslepil.
„Míval jsem tolik soucitu,“ Doktor řekl potichu. „Ale teď... Vaši nepřátelé jsou mladým druhem inteligentního života. A tys jim dal šanci.“

Lidé mi říkají, že se chovám nevhodně svému věku. No a? S mým životem, si mohu dělat, co chci a jak chci. Vím, že chováním utvářím názor okolního světa na mne. Něco v mé hlavě je ale silnější než rozum. Chce zpět malého kluka, který celý den blbnul a ze všeho a všech si dělal srandu! Dospělost je nudná a ponurá. Samé povinnosti. Tohle můžeš, tohle musíš a toto nesmíš. Takže jaká je cena dospělosti? Myslím, že největší cenou je, vzdát se sám sebe a chovat se tak, jak vyžaduje systém. A to je cena, kterou rozhodně nejsem ochoten zaplatit.

Před ním se otvíral vstup na vrchol pyramidy. Do chodby dopadaly první paprsky vycházejícího slunce a jeho nahé tělo se lesklo v jejich záři. Večer do pyramidy vstoupila skupina chlapců, on se nyní vynoří na jejím vrcholu jako muž. Černé kapky krve stékaly po čepeli rituálního nože v jeho rukou. Jenže na konec chodby nikdy nedošel.
„Promiň, bratře.“
Do jeho zad se zabořila čepel identická té jeho. Marně lapal po dechu, zatímco mu s proudem šarlatové krve utíkaly poslední zbytky sil. Protivník ho sesunul na zem a překročil.
Posledním pohledem pozoroval, jak někdo jiný zaujal jeho místo na vrcholku pyramidy.

Helen milovala teplé dny pozdního jara. Měkké světlo v kopcích, které tam zůstává až dlouho do večera. Muchničky ještě nevylezly, ale tráva a jehňata už ano. Každý rok se těšila na ukradený čas, který může utratit tam nahoře.
Letos žádný ukradený čas nebyl.
Trapičovi dlouhé večery nevyhovovaly. V noci kňoural co dvě hodiny a dožadoval se svého. Ráno ho probouzely první paprsky, nějakým záhadným způsobem, přes všechny zatažené závěsy. Úsvit zdravil ječením.
Ječení.
Helen si povzdechla a sklonila se nad kolébkou. Zase úsvit? Hlad? Zoubky? Prdíky?
Pozvedla toho malého pišišvora.
Mimino zabrblalo a usmálo se.
Za tohle to všechno stálo.

Najít v přístavu vhodnou loď nebylo ani s penězi snadné. Rozdělili se tedy a zatímco ti dva budižkničemu zapadli do krčmy, nejmoudřejšího z faerûnských mágů zatahalo za rukáv rudé róby usmrkané dítě.
„Pane, vy jste čaroděj?“ vyzvídalo.
„Proč?“ zavrčel oslovený a pohledem propaloval plyšového medvídka, za nímž se krylo.
„Kolipa stojí postaršovací kouzlo? Brácha říkal, že bejt dospělej je nejlepčí způsob, jak nemuset vobracet seno.“
„Kolik máš?“
„Už dva měďáky!“
„To nestačí, ale když mi dáš i toho medvěda, dostaneš základní balíček.“
Dítě váhavě souhlasilo a Edwin dohodu dodržel – medvěda hodil do moře a na děcko seslal kletbu bolavých zad.

Každému z nich se podíval do očí. Opláceli mu pohled, pět nejmocnějších vůdců planety Země, sedících u stolu naproti němu, jako by ho měli soudit.
Promluvil ten uprostřed: "To, co jste udělali, je nepřijatelné."
"Máme na to právo, vy byste to měl chápat." odpověděl zvučným hlasem Tomas.
"Budete čelit následkům!"
Tomas se ušklíbl: "Vyhlásíte nám válku?"
Chvilka ticha.
Pak promluvil ten, který zastupoval i jeho zemi, muž, jehož jméno si sotva pamatoval: "Apeluji na váš rozum, v galaxii zuří nejhorší válka, jakou jsme zažili."
Tomasovi zvážněl pohled: "Pomůžeme v této válce. Ale budeme bojovat za svůj domov, jako nezávislý národ."

Když jsem Jonášovi podal maličký Browning poprvé, hnusil jsem se sám sobě. Když jsem ho učil střílet do vycpaného klauna, jen proto, že připomínal lidskou bytost více než terče, nenáviděl jsem se. Jasně, chlapec byl nadšený a bavilo ho to. Ale jen do doby, než musel poprvé vystřelit. Tím mi zachránil život poprvé. Zabil jelena, ale už pochopil, že to není zábava. Včera jsem na něho křičel, ať zabije ty (ne)lidské postavy. Od té doby Browning nenávidí. Myslím, že ten den byl tenhle devítiletý kluk donucen dospět. Příliš velká cena za můj život. Jen doufám, že nezačne nenávidět i mě.