DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Při uklízení stolu našla stařičký tahák ke zpovědi.
Vzpomínka byla podivuhodně plastická.
Zapomínám se modlit
Záchvaty vzteku na syna
Závist, že muž může, co chce, a já nic, uvázaná doma
Lenost a nepořádnost
Nejsem dost vděčná za to, co mám
Neumím pořádně milovat
Už chci jenom klid.
Kněz se zeptal:„Kolik máte dětí?“
Proč zas trapně brečí.
„Čekáme druhé…“
Mlčel. Pak řekl s hartusivou laskavostí:
„Vy sama jste ještě dítě!“
Proč jí to tak zahřálo? Je jí dvacet čtyři let. Je přece dávno dospělá.
A přece: tak dlouho nezakoušený pocit. Pocit dítěte, kterému někdo řekl, že nemusí na všechno stačit.

Ještě pár dní a bude dospělý. Neskutečně se těšil. Bude svobodný, volný. Konečně vypadne od toho bastarda, co si říká otec. Ještě nedávno ale netušil, co bude potom dělat. Bez peněz, bez přátel, bez domova. Jeho sen stát se lektvaristou byl hrozně vzdálený.
Pak ale přišle Lucius. Prý si jeho schopností všiml On. Přijme ho mezi své lidi. Dokonce už teď se s ním přátelilo mnohem spolužáků než kdy dříve. Konečně cítil, že má význam. Navíc mu splní jeho sen - umožní mu vystudovat lektvary na prestižní škole.
Pozítří přijme znamení. Zatím ještě neví, jak vysokou cenu za to bude platit.

Dítě je nevinné. Netuší, co se stalo se světem. Hraje si, pomáhá rodině, chodí do školy. Teprve později mu začíná vše docházet. Třeba to, jak je obtížné sehnat jídlo. A že lidé za život platí až příliš mnoho.
Cena za dospívání je vysoká.
Každý rok se totiž může stát, že vám bude hrozit trýznivá smrt. A také bolest pro vaše blízké, protože ji budou sledovat.
Cena za dospívání je taková, že můžete kdykoli zemřít.
Ale pokud se tak nestane… Přijde cena za dospělost. Protože pokud žijete, tak jste přihlíželi smrti svých vrstevníků. A čeká vás nekonečný strach o vaše děti.

- Jarík môj, a vari sa ma to dnes neopýtaš?
- Pištík môj, a prečo by som sa pýtal, keď ťa vidím tu pri mne sedieť? Vari sám nevidíš, ako krepô to vyzerá, keď furt tak isto začíname?
- Nuž, starý môj, veruže ani veľmô nie.
- Pištík môj, však ti to je strašne detinské, čo tu každý deň vyprávame. Dospieť by nám už bolo treba.
- Dospieť hovoríš? A na čitateľov si nepomyslel? Každý deň sa na nás tešia. A takto ich chceš sklamať?
- Nuž, to je cena, ktorú som ochotný za dospelosť obetovať, Pištík. Hlavne teda keď ju oni platiť za nás budú.

Až budu velká, najde si mě princ na bílém koni. Vdávat se budu s velkou slávou a budeme mít kupu dětí. A samozřejmě, budeme žít šťastně až do smrti!
Dítě mám, ale v bílém jsem se nevdávala. Nedokončila jsem střední a rodiče mě vykopli, když zjistili, že jsem v tom. Do děcáku jsem nechtěla, tak jsem si našla staršího chlápka, co má byt. Hledám si práci, abych se postavila na vlastní nohy, ale nemám ani učňák, natož maturitu. A taky mám dítě.
Radečka mám ráda a za nic bych ho nevyměnila.
Ale někdy přece jenom uvažuju nad tím, co kdyby-

Albert Einstein seděl u psacího stolu v hlubokém zamyšlení. Elsa Einsteinová se pohybovala po špičkách co nejdále od pracovny. Otevřené kufry pohlcovaly další a další věci.
Pero škrábalo po papíru, zadrhávalo se a škrtalo. Nebylo lehké napsat to, co musel. Měl v Akademii přátele, získal od ní mnoho poct a hlavně - vlastní fyzikální ústav a klid pro vědeckou práci. Jenže... jak to zpívaly ty děti v Praze? Zahrajem si na vojáky, hola hola hej, žádný nemeškej!
A tohle mu bylo vždycky protivné.
Dítě skotačí s ostatními dětmi, protože nechce být samo. Anebo nemá odvahu se vydělit. Muž statečný být musí.

Když jsem dělala státnice a do toho se dozvěděla, že má děda TU nemoc.
Když děda po operaci zestárnul o deset let a zhubnul ještě o mnohem víc.
Když jsme o Vánocích seděli u stromku a věděli, že TU nemoc už má i táta. A že nás za rok nejspíš bude míň.
Když mi děda na zahradě ukazoval, jak si sáhnout na jeho zvětšená játra a litoval, že je život sakra krátkej.
Když táta utekl z dědova pohřbu, protože mu bylo zle z chemoterapií i z představy, že půjde stejnou cestou.
Ty roky byla cena za dospělost až moc vysoká.

Armin se choulil do kožešinou podšitého pláště. Ranní mráz ho štípal do tváří, noc už byla naštěstí za ním. V rámci rituálu přijetí mezi muže musel zůstat sám venku až do dnešního večera. Aby se aspoň trochu zahřál, vyrazil po obvodu Zeleného údolí.
Nedošel daleko. Cestu mu zkřížil cizinec, záhorský zvěd.
Jak se dostal tak blízko hradu, Armin nepřemýšlel. Nečekal, až nepřítel zaútočí. Vrhl se na něj se vší slepou odvahou čerstvě patnáctiletého.
Sníh pil krev umírajícího Záhořana.
Mladík pevně svíral zkrvavenou zbraň, nový meč, který dostal teprve včera večer.
Uvědomil si, že se třese.
Byl to jeho první mrtvý.

Co se tak probírá na srazu maturantů po 15 letech? Politika, fotbal, nakonec se skončí u ženských. Jako na tom našem.
„Maminka vždycky říkala, že dospělost začíná maturitou,“ začal Lukáš. „Nemá pravdu. Ta začíná tím, že se oženíte. A to je konec volnosti, kamarádi. Pak už jen slyšíte: vyluxuj, umej nádobí, potřebujeme vymalovat.“
„Neplatí to jen pro ženáče,“ podotkl smutně Dan. „Já s tou svou žiju 10 let na hromádce. A cenu za dospělost platím stejnou jako ty. Vlastně vyšší. Na rozdíl od tebe v noci nespím, protože mě Marta vyhodila z postele mýho plyšovýho medvídka, bez kterého prostě neusnu!“

Když jsem ji potkala poprvé, tak ji hlídal na dětském hřišti Bratr – obrovské stvoření s lahví ruské vodky v ruce, krví podlitýma prasečíma očima, jizvami neurčitého původu, hladce oholenou hlavou a Remingtonem zastrčeným za páskem kalhot.
Podruhé to bylo v zapadlé páchnoucí uličce, okolo ní měl obmotané paže Potetovaný – jeho motorka dávala dost dobře najevo, že jede v něčem nelegálním, klouby mu někdo sedral až na kost, obličej zakrýval šátek, zpod trička mu vykukoval Sig Sauer.
Naposledy stála na mostě a za zápěstí jí držel Nadějný – šeptal jí o novém začátku, příležitostech, snech, přáních, žadonil a prosil. Zbraň neměl.
Skočila.