Čarodějové z Dolomit

Nechtělo se mi ani do návodu na použití ani do dadaistické koule, ale myšlenky ze včerejšího dne dostaly konečně tvar, a tak vznikla tahle mimosoutěžní věc. Podotýkám, že ti dva jsou bratři.
Fandom: můj vlastní/Česká kouzelnická škola ve Vídni
Na okna dopadly kapky deště.
"Ještě že jsme to stihli," poznamenal Christoph a vzal do ruky konvici.
"Nechtěl bych být venku," přisvědčil Antonino. Pršelo hustě a štíty přikryla mlha.
Nalévání čaje byla pro oba slavnostní chvilka, tvářili se vážně a nemluvili. Když pak každý pozvedl svůj šálek, pohlédli na sebe s úsměvem. Bylinky příjemně voněly. Christoph tu měl připravenou směsici, která posiluje a bystří smysly, tentokrát však dal přednost meduňce a dalším bylinkám pro zklidnění a pohodu.
Antonino pohlížel na hory v mlze. Dolomity miloval za každého počasí. Ostatně málokdy je čaj tak výborný jako v dešti na horské chatě.

Fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídní - jevy na okraji
Souvisí s příběhem Dáma z obrazu v tématu Nemrtvá princezna. něco jako předkračování.
Byl v rozlehlém sále osvětleném benátskými lustry a zdobeném malbami a štuky. Vznešená společnost, všichni nádherně oblečení.
Dáma v tmavorudých šatech, okrášlená zlatem a perlami, tancovala s ním a svůdně se usmívala.
Znenadání orchestr přešel do rychlého valčíku. Teď ji držel v těsném objetí. Její přítomnost i pohledy jejích černých očí ho rozpalovaly stále víc. Hudba hrála čím dál divočeji.
Vtom spatřil ostatní, k nepoznání změněné. Místo dam a pánů stvůry se zvířecími hlavami, drápy, vyceněnými zuby.
Jen ona zůstala krásná. Náhle ho, ochromeného leknutím, objala a líbala. Cítil, jak ho opouští všechny síly…
Probudil se unavenější než kdykoli předtím.

Fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni - jevy na okraji
Poznámka: Název fandomu je v tomhle případě zavádějící, protože tohle se odehrává v jiné škole, i když to pro děj není tak důležité.
Student vzhlédl, když zaznělo jeho příjmení.
"Pojďte to vyzkoušet."
Neochotně vstal. Čarování podle nicneříkajících pouček ho nebavilo, a tak nedával pozor. Věděl jen, že probírají zmrazovací kouzlo.
Profesor ukázal na misku s vodou.
Chlapec neměl ponětí, co dělat, jen se chtěl vyhnout trapasu. Kdyby tak dokázal zformovat své přání... V ruce pocítil nebývalou sílu. Mávl hůlkou a voda zamrzla až na dno.
Spolužáci obdivně zamručeli, profesor však spokojený nebyl. Student dosáhl úspěchu, ale nesprávným způsobem, možná pouhou náhodou. Proto dostal za úkol pořádně se látku naučit.
Odešel zklamaný. Proč nemůže kouzlit tak, jak mu to vyhovuje?
Ale dobře, přizpůsobí se.

Fandom: Česká kouzelnická škola ve Vídni, i když se to zjevně odehrává poměrně daleko od Vídně.
Pozn.: jeden by nevěřil, jak je někdy těžké si něco vymyslet na napohled docela uspokojivé a v podstatě univerzálně využitelné téma. Tohle je pro mě východisko z nouze, ale snad to nebude působit jako BJB.
Mladá dvojice pomalu postupovala temnou chodbou. Dívka se držela chlapcovy ruky stále pevněji. Necítila se dobře a pocit stísněnosti rostl. Zvědavost ji rychle přešla.
„Vraťme se,“ zaprosila. „Říkal jsi, že půjdeme jen kousek.“
„Dobře,“ odpověděl konejšivě. Nechtěl to přiznat, ale ani jemu se tady nelíbilo. O delší průzkum nestál. Vybavoval si všechna varování před chodbami permoníků. Víc už riskovat nebude.
Cesta zpět jim připadala nekonečná...
Východ stále nikde! Postupně jim docházela děsivá pravda.
„Už se nedostaneme zpátky!“
Dívce se podlomila kolena. Hlavu měla jako zamlženou, začínala být ke všemu lhostejná.
Bezmocně ji podpíral. Mohl jen doufat, že je najdou včas...

Poznámka: nevěděla jsem, co s tématem, ale pak se mi to zčistajasna propojilo s určitým nápadem, který mám už nějakou dobu. Uvidíme, co z toho vzejde.
„Nyní se nacházíme v kněžnině ložnici. Vybavení je původní, ze 17. století...“ Průvodkyně se rozhovořila o dámě, jejíž portrét visel na stěně. Byla to skutečná krasavice, typická Italka s černými vlasy a očima, v drahých tmavorudých šatech. Usmívala se poněkud šelmovsky.
„Podle pověsti nezemřela přirozenou smrtí, kníže ji ze žárlivosti zavraždil. A ona tu od té doby straší...“
Výklad skončil, návštěvníci šli dál.
„Tak pojďte,“ vyzvala průvodkyně vlídně opozdilce, pohledného tmavovlasého mladíka.
Následoval ji jako omámený. Poznal tvář, která ho pronásledovala v neklidných snech. A znovu se mu vybavila melodie dávné skladby.
Na obraze byla vidět mandolína, částečně zahalená stínem.

Fandom: no, prostě můj vlastní. Dejme tomu Česká kouzelnická škola ve Vídni, ale souvislost je velmi volná.
Moc velké bohyně se projevuje všude. Prostupuje zemi, skály, vzduch, vodu, dává život každému stvoření. Její služebníci se na ni mohou kdykoli obrátit.
Málokdy je však znát tak jako nyní.
Poněkud chmurný, větrný den, po obloze se honí mraky, ale místy prosvítá nebe.
A on stojí vysoko v horách a čeká na ten okamžik.
Mraky se protrhnou a pustí ven záplavu světla. Skalní stěny zazáří zlatem a výrazně kontrastují s modrošedými stíny.
Vnímá její blahodárnou sílu. A něco z toho jasného světla mu navždy zůstane v srdci.
A dokud si ho nepřestane uvědomovat, temné přízraky nad ním nemohou získat vládu.

Veselá společnost kamarádů seděla na trávě. Jeden z nich si najednou všiml něčeho černého pod šeříkovými keři.
„Hele, co jsem našel!“ Ukázal ostatním podivný proděravělý klobouk, vysoký, špičatý, se širokou krempou.
Někteří se dali do smíchu.
„Co je to za hadr?“
„Jako pro nějakou starou čarodějnici!“
„V noci tu lítala barevná světla,“ vzpomněla si jedna dívka. „Asi tu byl nějaký večírek.“
Herbert a Susanne na sebe pohlédli.
„Myslíš, že to je...“
„Někoho z- těch lidí,“ přisvědčila a otřásla se. Malá připomínka, že vedle jejich poklidného světa existuje ještě jeden utajený.
Ukázala na kus spálené trávy.
„Myslím, že tu neměli večírek.“