Přes prašný Anfauglith letí přízraky,
tiše skučí slunce, nevěří v zázraky.
Černá vlčí kůže, pach netopýra,
zšedlá stará víra jak plamen skomírá.
Ještě hoří oheň a praská směle,
ale už je čas se vzdát,
v šerém Angbandu se zlý bůh směje,
za svůj poklad bude bojovat.
Na mostě před branou číhá vlkodlak,
vztekle zuby cení, a nad ním temný mrak.
Píseň sladká trhá zlobu na kusy,
Morgoth mylně doufá, že bát se nemusí.
Síní slz a stesku se line libý zpěv,
omámen je Morgoth, již nezní jeho řev.
Silmaril se třpytí v dlani Berena,
píseň zvoní sálem, jak ocel kalená.