DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Kdyby to někdo viděl, řekne si, že jsem cvok. Je velmi brzy ráno, terpve svítá a já už se proplétám do samého srdce blízkého lesa. Zatím je všude vůkol ticho, občas se jen dotčeně ozve živočich, kterého vyruším i přes svou nemalou snahu o tichý krok. Už jsem u své oblíbené skalky, na kterou se posadím a čekám. Už je to tady, už se probudili. Lesní ptáci. Drozd, sojka, budníček, sýkorky, králíček, linduška, dokonce včelojed. Přestávám je rozlišovat. Velebné chrámové zelené ticho naplňuje úžasný sbor. Vytahuji zobcovou flétnu, kterou mám od dětství a improvizuji s tím sborem. Jsem dokonale šťastný.

Přes prašný Anfauglith letí přízraky,
tiše skučí slunce, nevěří v zázraky.
Černá vlčí kůže, pach netopýra,
zšedlá stará víra jak plamen skomírá.
Ještě hoří oheň a praská směle,
ale už je čas se vzdát,
v šerém Angbandu se zlý bůh směje,
za svůj poklad bude bojovat.
Na mostě před branou číhá vlkodlak,
vztekle zuby cení, a nad ním temný mrak.
Píseň sladká trhá zlobu na kusy,
Morgoth mylně doufá, že bát se nemusí.
Síní slz a stesku se line libý zpěv,
omámen je Morgoth, již nezní jeho řev.
Silmaril se třpytí v dlani Berena,
píseň zvoní sálem, jak ocel kalená.

Hřadovaly takhle vrány na stromě u silnice. To samo o sobě je vzácnost a stává se to jen na zimu. Málokdo ví proč.
V tu dobu taky odlétají vlaštovky. Posedí na drátech, povyprávějí, a jsou pryč.
Vrány sedí opodál, chvíli se na ně dívají, a pak se navzdory svému zvyku sesednou, aby to konečně probraly.
"Tak už letěj, co?"
"No jo. Zdrhaj jako vždycky."
"To se jim to štěbetá, v teple."
"Prej pěvci. To jsme taky."
"No jo. A na zimu to zas zbude na nás."
A tak jsou vrány jedni z mála ptáků, co nám tu v zimě zazpívají.

Velitelé již několik dní věnovali nemalou pozornost i jiným uměním než těm klasicky bojovým. Od táborů v některých chvílích prchalo skoro vše živé, tedy kromě mužů, z jejichž hrdel vycházel mocný křik. Když se skloubila děsivá slova slibující tekoucí krev a pomstu s něčím vzdáleně připomínajícím melodii a tou hlasitostí, které byly i zbylé krky schopné, vznikala svým způsobem úctyhodná směsice. A zejména vznikala směsice děsivá. Bylo by naivní myslet si, že snad něco takového zažene davy nepřátel, ale v to velitelé ani nedoufali. Pouze si všimli, jak moc společné vyřvávání podporuje sounáležitost a zuřivost mužů a náležitě toho využívali.

„Toť pravím: Za utěšenie
mněť v světě milejšie nenie
a za toť mám
než to mé milé slóvce R
jenž panuje v srdéčku mém
a v tomť se znám“
Zase si zpívala. Byl zrovna na cestě za... no, to už je teď jedno, když zaslechl její čistý hlas. Měl opravdu krásnou ženu, hodnou a vzdělanou. Nezasloužil si ji, to věděl. Jenže musel zplodit potomka. Navíc jeho královna strádala, když se jí nevěnoval. Znovu se zaposlouchal do malebného českého jazyka a tónů možná smutné, možná zamilované písně.
„Tak já to s tebou ještě zkusím, Aničko,“ povzdechl si a vešel do komnaty.

Hustá mlha se chtě nechtě rozestupovala před přídí škuneru. Koráb klouzal po vlnách Severního moře už třetím dnem a mlha mu dělala stálého průvodce. Kapitán stál na přídi s lucernou v ruce a vyhlížel vpřed ve snaze zahlédnout případné nebezpečí. Zkušený mořský vlk dobře znal okolní moře, proto věděl, že je plné zrádných útesů. Tu zaslechl jakýsi zvuk. Volání o pomoc? Ne, teď to znělo jako zpěv. Dobře znal historky o okouzlujícím zpěvu sirén, dal tedy lucernou znamení kormidelníkovi otočit kormidlem.
Ale to už bylo pozdě, ozvalo se hlasité skřípání trupu o skrytý útes. Do hodiny šla loď ke dnu.

Nejprve si všimla záblesku pestré látky, potom ji upoutal pach a zvuky koní. Zvláštní jazyk, kterému nerozuměla. Ostrý povel a na louce vyrostlo během minut několik prazvláštních příbytků. Zapraskal oheň a teprve tehdy si malá slečna uvědomila, že se stmívá a ona je daleko od domova. Otočila se a chtěla se rozběhnout pryč, ale tehdy zazněly bubínky a housle.
Připojil se k nim zpěv a tanec - divoký a živelný, cinkající zlatými ozdobami a vlnící se pestrými třásněmi.
Vyběhla ze stínů rovnou do probíhajícího reje.
Sotva desetiletou hraběcí dceru se střapatým šátkem kolem boků přivedly domů po třech dnech dvě cikánky.

Zachránil snad Zemi Kirk a jeho odvaha?
Nebo to byly výpočty pana Spocka?
Možná Scottyho šikovnost hrála svou roli?
Však Chekov též důležitý byl, když nukleární lodě hledal?
Či jen ta možnost vrátit se časem?
Popravdě, Kirk jako obvykle jen zmátnul Spocka a potom sbalil nejbližší ženskou.
Spock pobíhal v županu po San Franciscu a skočil do akvária ve vodním světě.
Scotty se akorát ztrapnil neschopností ovládat myš.
Chekov nejen, že nic nenašel, ale navíc se nechal zatknout.
A z Kirkova cestování v čase bude bolet hlava nejednoho historika.
Jen George a Gracie věděli své - svým zpěvem kouzelným zachránili Zem.

Zpívej, Katniss, zpívej! Zpívej píseň oběšence. Tu, kterou ti kdysi matka zakázala.
Zpívej, Katniss, zpívej! Pro další oběť nadvlády. Pro avoxe.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože ti ta píseň připomíná staré dobré časy. Kdy ještě otec žil.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože slunce dnes svítí a hřeje.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože je tvůj osud podobný.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože ty jsi ten oběšenec. Ty jsi ten vrah.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože když budeš mít štěstí, osvobodíš Peetu. Setkáte se o půlnoci.
Zpívej, Katniss, zpívej! Protože vhodnější příležitost již nenastane.
A tak zpívej, Katniss, zpívej! Protože až utichneš, reprodrozdi roznesou tvou píseň dál.