Česká škola magie ve Vídni

Nevěděl, jak dlouho se už plahočil pouští. Dny nepočítal. Jeden byl jako druhý. Voda došla, přesto šel stále kupředu, aniž vlastně věděl proč.
A pak ji spatřil přímo před sebou. Gumičku. Malou růžovou gumičku do vlasů. Ležela tam jen tak, klidně a pokojně.
Tohle je tedy odpověď na jeho prosby? Gumička? Nejprve ji chtěl vzteky odkopnout, ale zarazil se. Gumička vypadala, jako by ji sem někdo položil teprve před krátkou chvílí. Kolem dokola však nespatřil jedinou stopu.
Nechtěl ji tam nechat jen tak ležet. Jak ji vzal do prstů, zatočil se s ním svět. Probral se doma. Bylo to přenášedlo.

Nemohla tomu věřit. Sice jí strýček Bob říkal, že se ve škole budou učit létat, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného je stát na travnatém prostranství před školou s koštětem v ruce.
´Budu jako opravdová čarodějnice z pohádky´, napadlo ji. Po očku mrkla na Pavlu. Spolužačka se nezdála nijak rozrušená.
Alenka začala pociťovat mírnou nervozitu. Co když z koštěte spadne a ztrapní se přede všemi? Nebo co když vůbec nevzlétne? Zavřela oči a soustředila se.
Náhle už nevnímala zem pod nohama. Cítila naopak neuvěřitelnou lehkost. A vítr, který jí cuchal dlouhé vlasy.
Otevřela oči.
Letěla!

„Já čekám,“ pronesla madam Bittnerová hrozivě tichým tónem.
Tři provinilci statečně mlčí, klopí oči a skoro nedýchají, aby na sebe náhodou neupozornili. Madam Bittnerová čte ve studentech jako v knize.
„Kdo z vás dostal tak neskonale pošetilý nápad oživit toho koně? A kdo to provedl?“
Odpovědí je znovu mlčení.
Ředitelce je celkem jasné, kdo z těch tří celou věc vymyslel. Zrovna tak ví, že jedině Bára je dostatečně vyzrálá a silná čarodějka, aby takové náročné kouzlo zvládla.
Bez problémů by mohla každého potrestat podle míry provinění. Ale soudržnost spolužáků oceňuje. Nenaléhá. Dostanou stejný trest. Koneckonců u toho taky všichni byli.

„Ve světle předložených důkazů je snad již každému jasné, že profesor Gredner nemá se smrtí toho muže nic společného,“ uzavřela ředitelka svůj proslov k profesorskému sboru.
„A vy, pane kolego,“ otočila se na svého zástupce, „se profesoru Grednerovi omluvíte.“
„A co ta jejich hádka?“ nepatrně zvýšil hlas jindy jakoby duchem nepřítomný Hrdlička.
„Vy jste asi pořádně neposlouchal, co?“ ušklíbl se Xaverius. „Důkazy hovoří jasně, tak ze sebe nedělejte pitomce.“
„Pitomce? Pitomce jsem ze sebe dělal celá ta léta, kdy jsem se snažil vtlouct něco do těch zabedněných palic!“ vykřikl Hrdlička.
„Takový výlev jsem u něj nikdy nezažila,“ pošeptala Karmela Lucii.

Nuda! Nuda, nuda a zase nuda!
Zívl si. Jak dlouho už tady takhle leží?
Když s touhle prací začínal, myslel si, že to bude větší zábava. No, to si ostatně kolegové mysleli taky.
Znova si zívl.
V tomhle Bohem zapomenutém koutě, kde lišky dávají dobrou noc, se teda vážně nepředře.
Když už se tady náhodou někdo objeví, je s ním snadná práce. Vlastně se to prací ani nazvat nedá.
Jen s tím posledním se docela pobavil. Ten měl aspoň trochu úroveň. Na něj bylo zapotřebí použít i ždibíček úsilí.
Jo, být vnějším ochranným kruhem z bludných kořenů není žádná psina.

Před tím se to zdálo tak snadné. Prostě zkusili vyklouznout ze školy a ono to vyšlo. Nikdo si toho nevšiml. Alespoň si to mysleli.
Před tím se to jevilo jako náramná legrace. Vzájemné pošťuchování a nakonec sázka.
„Toho koně ale oživit nedokážeš!“ popichoval spolužák.
Bára jen pohodila hlavou, namířila na figurínu koně z odstaveného kolotoče hůlku a sebevědomě pronesla: „Sit vivus!“
Byl to nádherný opojný pocit vítězství, když bělouš ožil, vesele zařehtal a odklusal kamsi do hlubin parku.
Když ale potom stáli v ředitelně, veselí z nich rychle vyprchalo. Madam Bittnerová věděla vždycky všechno.
A oni věděli, že trestu neujdou.

Černokněžník se zarazil. Kolem téhle muchomůrky přece už šel. Nebo ne?
O chvíli později mu přišel povědomý mladý smrček.
A ty zaječí bobky, do kterých už podruhé málem šlápl?
Nesmysl! Bobky jako bobky, smrčků je plný les, natož muchomůrek.
Přesto si začal dělat značky.
Když na žádnou ze svých značek nenarazil, uklidnilo ho to.
Pak ale uviděl mraveniště, kolem kterého zaručeně kráčel už dvakrát, a zdálo se mu, že se mu mravenci vysmívají. Namířil na mraveniště hůlku s úmyslem ho spálit na troud, ale hůlka nefungovala.
Asi se neměl pokoušet dostat se bez pozvání přes kruhy bludných kořenů chránících školu.

Cítil se ztracený. Svět, do kterého ho otec poslal, byl chladný, nesrozumitelný, strohý a málo barevný. Byl zde cizincem a nemohl přivyknout.

Kdykoliv mohl, utekl z města ven. Ve volné přírodě se cítil přece jen lépe.
I dnes se toulal po lukách i v lesích, až došel na vrchol kopce a sedl si do trávy. Nebyl zde však sám.

Dívka, jejíž rusé vlasy zářily v paprscích zapadajícího slunce, rozpřáhla ruce a…

„V moje srdce vešla láska…“

Nádherný soprán se nesl večerní krajinou.
Povšimla si ho, ale zpívat nepřestala.
Hleděli si do očí a oba věděli, že tohle je osudové setkání.

Existují dva světy. Prolínají se a zároveň jsou od sebe oddělené. Hranice mezi nimi jsou neprodyšně uzavřeny. Tajemství jednoho světa nesmí být odhaleno světem druhým.
Existují dva světy. Jsou si podobné jako vejce vejci a přece se od sebe liší tolik, že už to víc ani nejde. Jsou stejné a přece jiné.
Existují dva světy. Spolu a přece každý zvlášť, tak blízké a tak vzdálené.
Hranice mezi nimi je oddělují více nežli ostnatý drát, dokonaleji než zeď. A přece se najdou odvážlivci, kteří se odhodlají je přejít.
Hranice, které nikdy nikdo neviděl. Hranice neznáma.
Hranice mezi světem kouzelníků a amagů.

„No tak, slečno, jak zní definice nezávisle proměnné přísady a závisle proměnné přísady?“
Profesor Nemo upíral na Alenku svůj zkoumavý pohled.
V Alence by se krve nedořezal. Učebnici včera vůbec neotevřela, a když slyšela slovo „proměnná“, nedokázala si vybavit nic jiného než hodiny matematiky na základní škole.
Matika… nakonec proč ne? Horší to být nemůže. Cokoliv je lepší než mlčení.
„Nezávisle proměnná přísada je přísada, která mění svoje vlastnosti a tím i vlastnosti lektvaru nezávisle na jiných přísadách v lektvaru, zatímco závisle proměnná přísada je taková, která mění svoje vlastnosti v závislosti na ostatních přísadách lektvaru.“
Profesor se neznatelně usmál.

Madame Bittnerová se s úlevou zabořila do velkého pohodlného ušáku a na malou chvíli zavřela oči. Konečně. Konečně si může v klidu vychutnat svůj oblíbený Sachr dort a kávu se spoustou šlehačky ze starodávného porcelánového servisu s motivy lípy.
Profesor Nemo za sebou zavřel dveře své laboratoře. Už se těšil, jak bude v klidu naslouchat bublání rozličných elixírů v alchymistických křivulích.
Profesorka Genciana se začetla do nového historického románu.
Učený Gaudeamus pečlivě leštil okuláry svých dalekohledů.
Další tři profesoři již seděli ve své oblíbené hospůdce.
Konečně ustal všechen ten lomoz a křik, pobíhání, hemžení a zmatek. Studenti odjeli na prázdniny.

Vlastně ji měl rád od dětství, i když jeho a bratrance Otu tak trochu komandovala.
Když vyrostli, vzali se. V dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, s magií i bez ní…
Zvenku to možná vypadalo, že je pod pantoflem.
Onoho večera, kdy přišlo jejich dceři oznámení o nepřijetí na střední školu, se na sebe dlouho a tiše dívali. Rozuměli si beze slov.
„Vyber nějaké místo, které se ti zdá vhodné. Z nás dvou jsi vždycky byl ty ten uvážlivější.“
Zadíval se do jejích krásných očí.
Byla víc než jeho žena, víc než životní láska. Byla jeho spřízněná duše.

Profesor Antonino Gredner nevěřícně hleděl na růžový navoněný dopisní papír, který držel v ruce.
„Píšu Vám, pane profesore, jakožto spřízněné duši. Cítím, že jakožto jediní dva umělci široko daleko máme mnoho společného. Chci s Vámi, pane profesore, duševně souznít. Před mým vnitřním zrakem zjevují se večery strávené hudbou: Vy hrající na mandolínu a doprovázející můj zpěv. Jsem si jistá, že při takových večerech můžeme se navzájem obohatit a dopomoci jeden druhému ke zvýšení profesionality…“
Mladý profesor nevěřícně potřásl hlavou. Je slečna Belinda tak naivní, nebo tak drzá?
Snad bych měl zvážit další setrvání na této úctyhodné škole, pomyslel si smutně.