Igrûn (ze Středozemě)

Řeka Morgul je už dost mohutná, aby bylo snazší v ní plavat než se brodit, a přitom ještě dost prudká, aby nebylo radno se o to pokoušet. A právě tady musíme sejít přímo do jejího koryta.
Snûkh s Grifitem si dokonce libují, že na chvíli uleví zádům.
A jak se zabrali do žertování...
První mě vzadu upustil Grifit.
Snûkh mě nedokáže udržet sám. Ještě okamžik a můj nezamýšlený člun mě začne unášet pozadu pryč.
„Jen ji pusť!" slyším Achâsthora.
Pak mě vezme proud.

„Klid," tiší Achâsthor klisnu. Náraz do boku ji nepotěšil.
K něčemu je to zvíře přece jen dobré.

Možná jsme na oslavu otevření ambasády hosty zvát neměli.
Jejich doprovod se tváří podmračeně, jídla a pití se zdráhají dotknout. Jen sami Faramir a Éowyn od všeho ochutnají, vyptávají se na naše písně, zapojí se i do tance.
Někteří z našich to trochu přehnali s kořalkou a horlí ukázat, že si z lidí nic nedělají. Zpěv je čím dál hlasitější a rej divočejší.

Najednou Beregond vleče Harûth za vlasy stranou a pod bradou jí drží meč.
„Tasila na knížete zbraň!" obviňuje ji. „Propadá hrdlem."
Jugháš se chytí za hlavu. „Harûth-hlupačko! Pusť ji, Beregonde. Ukážeme vám, jak se tančí maglilt."

„Nějak dobře znáš Ithilien," mračí se Faramir. „Proto tě vyslali na jednání?"
Bystrý hoch. Nebo naslouchá bystrému děvčeti. „Když pomineš starší mise, strávil jsem tu většinu z posledních šedesáti let."
Zachmuří se víc a měří si mě se záští, o níž jsem si už málem myslel, že vymizela. „Pověz mi... Setkali jsme se tu? Stáli jsme proti sobě? Zabils mi před očima někoho z mých přátel?"
„Nevíš?" popíchnu ho.
Mlčí.
„Žádného z našich bys znovu nepoznal, je to tak?"
„Při Bílém stromě, ovšemže ne!"
Jak jinak. Skřet jako skřet.
„Tak mi řekni, proč já bych si měl pamatovat nějakého Gondořana."

Gondorská jízda se na nás valí jako černé mračno sršící stříbrné blesky.
„Útok!" křičí Faramir v čele mračna. „Elessar..."
Mračno ho dostihlo, Faramir padá ze sedla, kutálí se mi pod nohy. Vyskočím na osiřelého koně. Otáčím, tasím šavli, pobídnu zvíře patami.
Ostatní běží za mnou, Faramir, Aglûk, Jugháš. „Na ně!" volá Chindûr, cválající mi po boku. Éowyn vedle ní napřahuje meč.

Kopanec mezi žebra. Skutečný.
„Elessar zahájil útok," zpraví mě Grifit.
Dřív, než s ním Éowyn stačila promluvit? Ach, ne.
Vyskočím z lůžka.
Tedy nevyskočím. V rozespalosti jsem zapomněla.
Do postavení mě Grifit musí odnést, ale moje kuše zahálet nebude.

Past je připravena. Teď se skrýt v korunách stromů a ani se nepohnout, dokud dagír naší skupiny nezavelí.
Prask.
Pod Guruch povolila větev. „Šplhej!" syčí na ni Ukhár.
Guruch se snaží. Marně. Poranila si pádem ruku a nemůže se přitáhnout.
Seskočím a běžím k ní.
„Igrûn! Zpátky!"
Nevšímám si ho a nabídnu Guruch stupátko ze spojených dlaní. Společně se vydrápeme nahoru.
„Zůstaň schovaná," šeptám jí. „Potom tě ošetříme."

„Už mám plné zuby tvojí neustálé neposlušnosti!"
„Co provedla?" zajímá se Grudžik-thrakka.
Ukhár mu to prskavě vyloží.
„Nech ji na pokoji."
„Dvakrát porušila rozkaz!"
„Řekl jsem - nech ji. Nerozuměls, Ukhár-dagír?"

Není to souhrnná verze seriálu. Volnou sérii o Igrûn jsem nikde jinde než tady neshromáždila a nevyvěsila. Chcete-li ji celou, prostě rozklikněte fandom, od toho jsem jej zakládala.
Nenabízím vám tudíž dubnový seriál 2020, nýbrž zářijovou povídku 2018.
Vypravěčkou je rovněž Igrûn a povídka je členěna na kapitolky zvící drabblete, i když se mi většinou nepodařilo to udržet jako sled ucelených příhod.
Týká se „poslední naděje" (zadané téma), sluje Poskytnout útočiště a naleznete ji v almanachu Gondorského semenáčku 2018 (.pdf soubor). (Bohužel mi někdo zanesl do sazby několik chyb, které v dodaném souboru nebyly. Ale čitelné to celkem je.)
Pokud se tedy někomu Igrûn zalíbila natolik, že by chtěl ještě, je mu k dispozici.

„Ta kniha je moc dobře napsaná," chválím, „můj příběh i ty ostatní. Poutavé a přitom pravdivé, bez zjednodušujících lží. Čugara opravdu rozumí různým zmatkům, co jsme prožívali."
Jughášovo jediné oko nepozbylo všímavosti. „Ale mračíš se."
Přisvědčím. „Ukážu ti to," listuji stránkami. „Tady."
„Igrûn," čte, „je jednou z pěti známých šarkîli žijících v Mordoru."
„Ještě nedávno uváděli devět."
„Nepůsobilo několik z nich na lugbúrzských akademiích?"
„Právě," kývnu. „Jedno zemětřesení - je to děsivé pomyšlení, že bych mohla zanedlouho zbývat samotná. Tenkrát nás byla plná širá pláň..."
Vezme mě za ruku. „Narodili se další, třeba já. A teď je mír; nemusíme zaplňovat pláně."

Dvakrát do měsíce louka pod Arnenem ožije.
Nechodíme tam často. Ani nakupovat zeleninu a plátno, ani se kochat pištci a kejklíři.
Tentokrát ale po mnoha snahách získala povolení skupinka místních skřetů.

„Taková pokřivená napodobenina loutny udělaná z koženého bubnu," pohoršuje se kdosi. „A jak je to hlučné!"
„Šalmaj zní hlasitěji," ozve se za mnou. Faramir. Samozřejmě, musel se přijít podívat.
„Líbí se ti, jak hrají?"
„Velice. Ale moc si nevydělají," upustí do nastavené čapky stříbrnou minci.
„O to jim možná ani nejde."
Přikývne. ,,Snad tu nepoteče krev."
„Jen zpívají."
„Mám spíš obavu, aby kvůli nim nestrhl rvačku někdo z našich."

Opatrně našlapujeme a dáváme si pozor na směr větru. Už mezi stromy rozeznáváme stádo.
Vtom se několik prasat řítí přímo na nás.
Uskočím. Ne tak Burzî. Napřáhne oštěp a bodne.
Kanec mručivě zaryčí a snaží se po ní ohnat. Burzî stojí, široce rozkročená, pevně drží oštěp, jímž divočák zuřivě cloumá.
Konečně jsem u ní a vrazím mu do boku svoji zbraň, právě když Burzî s jejího oštěpu setřásl. Tarbíš a Rustrigh útočí z druhé strany.
Společně zvíře konečně udoláme.
Ale co je tak polekalo?

„Skřeti," odplivne si lidský lovec.
Vytrhnu svůj zkrvavený oštěp z prasečího těla a pozvednu jej podruhé.

„Ne!" odmítám Talimovu nabídku. „Je dost zlé to vidět, natož ještě rozumět. Ty, když pohlédneš na mě..."
„Rozeznám každý znak," přisvědčí. „Tomu se nedá utéct."

Burgalinu kmeni pokrývají čela složité kresby.
„Nemáte čísla," podotkne Snaga. „Jak je to možné?"
Burgal se uchechtne. „Vlastně je máme. Jen... nejsou tak patrná. Nechtěli jsme se na ně dívat."
„Ani my nechceme," řekne Šangi. „Naučte nás, jak jste je zakryli."

Kůže se zahojila, ale novost našich tváří je ještě nezvyklá.
Talimovi se černé čáry plazí až na spánky. A zdá se mi veselejší.
„Všichni jste mnohem hezčí, když svobodně i vypadáte," přikývne s úsměvem.

Není to vlastně skoro ani slyšet.
Tichoučké, hluboké dunění. Rozechvívá špičky uší, trne v zubech, brní v útrobách. Do polámaných těl zatíná tisíce dotěrných drápků.
Není to vůbec slyšet. Ne přes naše pokňourávání, steny a kletby.
Není to slyšet, ale všichni to cítíme.
Pak se na nás zřítí střecha.

Gûllové snášejí tyče na hromadu a skládají plachty. Než se země uklidní, zůstaneme pod širým nebem. Temným a rudým.
„Co to vůbec je?" ptám se. „Některá sopka?"
„Ne některá," vrčí Grištar. „Přímo samotná Urdamara. Z východního svahu je moc zajímavý pohled."

Na nás spadl jen stan.
Obyvatelé Lugbúrzu tolik štěstí neměli.

Ze všech měst je zemětřesením nejvíc poničené to největší - Lugbúrz. Rozsypaly se i valy a hradby vnějšího opevnění. Uvnitř není ani znát, kde byly budovy a kde náměstí. Ubytovny úředníků, kasárna pro vojsko, pekárny, archivy stavebních plánů, lázně, kanceláře i paláce lidských šlechticů - všechno je pryč. Zasvé vzaly rozsáhlé knihovny místních škol, tisíce spisů o technice, diplomacii, zemědělství, medicíně. V samém středu města namísto pevnosti Oka zeje v zemi obrovitý kráter.
Jen málo obyvatel uniklo se životem. Země mezi sutinami stále hrozí propadnutím. Obnova potrvá snad století.

„Nevymlouvejte se a vraťte palantír," trvají Gondořané na svém. „Jinak žádný mír nebude."

Nemusíme vaky ani otevřít a cítíme to. Maso mělo být uzené, jenže někdo spěchal. Očadil je sotva na povrchu a dlouhou cestu nepřečkalo bez úhony. Suchary zvlhly a dala se do nich plíseň, a sušené ovoce zase objevil hmyz.
„Poslat něco takového lidem by je ani nenapadlo," remcá Ughra.
„Ani by nemohlo," přizvukuje Lúbgar. „Člověk by z toho lehl na tři dny."
„Jenže skřet, ten zřejmě sežere všechno."
„Jeden se skoro těší, že po bitvě bude čerstvé."
„Přestaňte," zavrčím na ně. „Kdo z nás byste chtěli, aby se tím čerstvým stal?"
Lúbgar sklopí oči. „Koně," hlesne. „Myslel jsem jejich koně."

Chindûr se tváří pochybovačně. „Nezakážu ti to. Ale na misi tajemství neudržíš. Brzy se prozradí."
Snad ne.

Většina už spí; konečně se plížím k řece. Odložím šaty a opatrně vrávorám po kluzkých kamenech. Studená voda slibuje osvěžení a čistotu.
Něco šplouchá. Spolubojovník? Nepřítel?
Všiml si mě. „Koupe se tu pěkně, viď?"
Jugháš? „Plaveš místo hlídky?" zamračím se.
„Od nepřátel jsme daleko," namítne.
„To nemůžeš vědět."
„Tak já to znova obejdu," zamíří na břeh.
Otočím se zpátky do vln.
„Igrûn?" zavolá na mě on. „Tvoje záda... Všichni víme, že jsi zkušená, ale nenapadlo mě, že tolik."
„Neříkej o tom nikomu."
„Neřeknu."