Akta X

Pravda je tam venku.

Po dlouhých letech se na televizní obrazovky vrací oblíbení hrdinové FBI, Mulder a Scullyová.
Sledujte zbrusu nové příběhy o extraterestriální aktivitě, tentokrát v malebných kulisách Střední Ameriky (kam se přesunula produkce kvůli snížení nákladů).
Ani čerstvý šedesátník Mulder, ani menopauzní Scullyová neztratili nic ze svého šarmu a podávají dechberoucí výkony, byť za pouhou desetinu bývalých honorářů.
Kakaové plantáže a banánovníkový podrost skrývají mnohá tajemství. Dokáží naši hrdinové čelit mimozemským návštěvníkům a konspiracím intergalaktických pašeráků kokainu, napojených na nejvyšší patra americké politiky?

To se dozvíte již brzy v telenovele: "Akta banánového háje".

La verdad está ahí fuera.

"A vypadá to, že bude pršet. Nebylo by lepší, kdyby sis vzal deštník?"
"Mami."
"A netvař se tak otráveně! Je ti patnáct, ne padesát - pořád ti můžu dát zaracha!"
"Poslouchej svou matku," pravil moudře Williamův otec. "Vím, o čem mluvím!"
Will se zasmál a vyhnul se matčině pohlavku. Zamával a vyšel ke dveřím, kde čekali ostatní.
Jeho matka jej sledovala a nedokázala úplně skrýt ustaraný pohled. Důvěřovali jim, ano, ale...

"Ahoj," pozdravil chlapec, trochu rozpačitě.
Scullyová a Mulder sledovali rodinný rozhovor a nedokázali se ubránit mírnému úsměvu.
A palčivé bolesti za ním.
"Ahoj, synu."
Protože tenhle vlak už nikdy nedohoní.

„Zlato! Dneska si uděláme romantický večer,“ zvolala Dana, když odhodila klíče do misky na botníku. Dveře zaklaply.
„Opravdu?“ ozval se z obýváku Donnie Pfaster. „A copak budeme dělat?“ políbil ji na uvítanou.
„Dneska tvoje vlasy krásně září... budu ti je snad moct umýt?“ zeptal se dychtivě.
„Ale kdepak, koloušku,“ usmála se Dana. „Dneska mám něco mnohem lepšího.“ Šla za ním do obýváku. Zabořila se do měkkého gauče a skopla z nohou lodičky.
„Masáž chodidel?“ Donnie vypadal zklamaně. Byl přesvědčený, že Dana si zaslouží lepší péči.
„Ale ne, ty hloupý... budeš mi moct ostříhat nehty na nohou!“
Donniemu se rozzářily oči.

Scullyová rozrazila dveře do místnosti a vběhla dovnitř, zbraň v pohotovosti a rychle zkontrolovala pohledem své okolí.
„Jdeme pozdě,“ konstatovala a sklonila pistoli.
Mulder byl ve dveřích ve stejnou chvíli jako Scullyová, ale pro jistotu kryl chodbu.
„Neměli přece čas reagovat.“ svraštil obočí, „Nemohli se prostě vypařit.“
„Já vidím jenom spoustu papírů a dat, budeme to muset všechno projít,“ povzdechla si Scullyová s pohledem na kancelář plnou papírů a počítačů. „Projít to všechno zabere několik dní.“
„Nebo stačí jedna cesta do laborky,“ přimhouřil Mulder oči a sklonil se k popelníku, ve kterém ještě dohořívala cigareta. „Kdys naposledy dělala rozbor DNA?“

Lhala by, kdyby tvrdila, že občas nevzpomínala na život Před tím. Kdy duchové byli jen pohádkou a mutant, schopný hibernovat třicet let po požití lidských jater zápletkou béčkového hororu. Na život před temnotou.

Nedokázala přesně určit, ve který okamžik se jeho Pravda pomaličku stala jejich pravdou. Možná to bylo, když ji celou zmrzlou svíral v náručí uprostřed ledového ničeho. Možná dřív; když pohřbívala svou dceru. Když čekala jejich syna.
Když ho dávala pryč, už věřila. Musela.

Ale když svírala umírajícího Muldera a vzhlédla k ostrému, skutečnému světlu, které rozčíslo jejich metaforickou temnotu a možná slibovalo smrt, ale možná Williama...
Nelitovala.

Kruhy v obilí byly poměrně běžnou záležitostí. Jednou za čas se objevil nějaký vtipálek a pak toho byla plná média.
Jenže tentokrát to bylo jiné. Uprostřed obrazce našli mrtvolu, která po prvotním ohledání koronera vykazovala podivnou příčinu smrti.
Scullyová se loudala za Mulderem. Byla otrávená, protože věděla, že do Anglie letěli jenom proto, že toho muže našli zrovna tady.
„Scullyová, dávej pozor!“ okřikl ji najednou Mulder, když sešla z vyšlapaného kruhu do neporušených klasů, aby si prohlédla půdu. „Když obrazec narušíš, můžeš změnit poslání toho, kdo tady ten vzkaz zanechal,“ dodal významně.
Scullyová si povzdechla. Nemělo smysl na tohle odpovídat.

Pětiletý William měl magnetickou tabuli s písmenky, kterou od té doby, co se naučil číst, naprosto zbožňoval.
JMENUJI SE WILLIAM oznamovaly veselé barevné magnety.
HRAJEME SI dodal.
„Wille, jsi ještě vzhůru? Můžeš si hrát zase zítra. Teď spát,“ řekla maminka.
„Ale já ještě nechci! Vidíš, tabulka říká, že si hrajeme! Jak to… Co je psáno…“
Povzdechla si. Sundala magnety.
A TEĎ SPÁT, napsala.
„Co je psáno, to je dáno?“ usmála se.
William si zamračeně lehnul.

Když odešla, podíval se na tabulku.
A TEĎ SPÁT
Ne. Nelíbí!
Zavřel oči. Když je otevřel, tabulka říkala:
A TEĎ PSÁT
Usmál se. Daleko lepší!

Jejich stará kancelář zvláštně voněla novotou.
„Mám případ. Jako za starých časů, záhady, teorie a tak,“ usmál se na ni Mulder, když jí podával složku s dokumentací.
„Kam pojedeme?“ zeptala se Scullyová, tentokrát už bez námitek. Po těch letech věděla, že to stejně nemá cenu.
„Bude se ti to líbit,“ mrkl na ni. „Vracíme se na Aljašku. Těšíš se?“
Scullyová se usmála. Vzpomněla si na to, když tam byli poprvé. Skoro se neznali, ale přesto je vyhrocená situace velmi sblížila.
„Na to, že mě bereš na samotný konec světa? S tebou vždycky,“ zaculila se na něj.
Jejich kancelář voněla domovem.

Scullyová přemýšlela, co se musí odehrávat v mozku člověka, který zavraždí třináct malých děvčátek. Co je hnacím motorem jeho myšlení, jeho malosti, která prahne po ukončení nevinného života?
V Rocheovi bylo něco zvláštního, podmanivého. Děsilo ji to, nedokázala to popsat.
Držela v ruce velké srdce vystřižené z dětské noční košilky a přemýšlela, komu patřilo. Bylo čtrnácté. Někde musí být její tělo.
Kolik jí bylo? Kdo byli její rodiče? Jak se jmenovala?
Byla to Samantha? Mulder tomu věřil. Ale Scullyová věděla, že to je jen Rocheův trik, jak Muldera vylákat.
Musí ho zastavit dřív, než do své sbírky přidá patnácté srdce.

Ožil. Vzrušení, strach a ta živá, tak úžasně živá naléhavost okamžiku, pocit, že prostě musí něco dělat (proč to nikdo nechápe?), mu ubraly deset let.
Mluvil a mluvil o nové Pravdě, věřil a ona byla přes hukot v uších sotva schopna vnímat.
Bylo to tu zas. Temnota.
Znala ho. Nedokázal žít jinak než na okraji propasti. Nedokázal se do ní přestat dívat, nedokázal dlouho odolávat nutkání skočit.
„Žijeme na vypůjčený čas, Scullyová. Od konce světa, který nenastal. Nechceš vědět, proč?“
A ona ho v tom nedokázala nechat samotného. Vždycky bývala jeho světlem ve světě, kterému nerozuměla.
Otevřela oči.
A vykročila.

Dveře jí otevřel muž pohledný. Trochu se jí ulevilo.
Uvedl ji do svého bytu, usadil ji na pohovku v obýváku a zeptal se jí, jestli si dá něco k pití. Byl starostlivý, ale trochu ostýchavý. Očividně se mu moc líbila, se zájmem si prohlížel její rezavé vlasy a pěstěné ruce.
Měla červený lak na nehtech.
Připravil jí koupel. Zaskočilo ji to, ale nebránila se. Bude příjemné si odpočinout po několika hodinách venku.
Projevil zájem jí umýt vlasy. Nakonec, proč ne, pomyslela si. Platí dobře.
Ale voda byla studená.
Ani nestačila začít drkotat zuby a už měla jeho ruce na krku.

William byl hodné dítě, přestože trochu… jiné. Nevěděla přesně proč, ale občas měla pocit, že úplně… nezapadá.
(Nikdy o svých pochybách nemluvila, a kdyby k sobě byla doopravdy upřímná, uvědomila by si, že to bylo ze strachu před slovy: „Jak by mohl? Vždyť není tvůj.“ Protože v tom to nebylo. A on byl její, třebaže se jejich DNA neshodovala.)
Ale někdy… někdy.

Pohladila chlapce. Horečka ustupovala.
„Přinesu ti čaj, zlatíčko,“ vstala.
Náhle před ní něco spadlo. Pastelka. Vzhlédla. Uviděla na stropě desítky zabodnutých dalších.
„Williame… proč jsi to udělal?“
„Protože on taky,“ zašeptal pětiletý synek.
„Kdo?“
Ale dítě už spalo.