DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Radek Druhý vtrhl do starostčiny kanceláře.
"Máme to! Kapitální, ba přímo fenomenální úlovek! Tohle neustojí!"
Nesnášela, když lidi před svým příchodem nezaklepali. Nenáviděla to. Přinutila se ovšem k milému úsměvu. Tenhle mladík byl jednou z hlavních tváří PARPATu. Znepřátelit si ho by znamenalo boj s lopatami z celé části. To teď nemohla riskovat.
"Podívejte! Z tohohle už se nevykroutí."
Prohlédla si podané fotografie. Byl na nich starosta pětky s nějakou ženou. Zřejmě přítelkyní. V restauraci. V duchu se otřásla, když si představila, že takto někdo fotí ji. Tázavě vzhlédla.
"Vy to nechápete? Ta žena je radní pro dopravu Prahy 13!"

Pius Břichnáč neměl stážisty v oblibě. Každý měsíc totiž musel podávat hlášení o jejich pokroku. Právě se zaobíral mladým Weasleym.
„Kdybych byl svině, zmínil bych pouze jeho nepovedenou akci,“ říkal si, „už bych nevzal v úvahu, že likvidací začarovaného předmětu odstranil všechny podobné objekty na celém kontinentě. K tomu potřeboval značný magický potenciál. Už bych nevzal v potaz pomoc Prewettové při nápravě, která tím riskovala ztrátu zaměstnání. Vzbudit v druhém takovou míru loajality svědčí o mladíkových sociálních dovednostech. I když zamilovaná ženská udělá pro chlapa cokoli.“
Nakonec v hlášení uvedl, že po dalším proškolení stážista Weasley bude ministerstvu opravdovým přínosem.

Slzy nakonec vyschly. Česťa se z bezvědomí zatím neprobral. Obávám se následků, je mu už hodně let a úbytky magie nese těžce. Ale podařilo se. Zatím.
Sám nesu úbytky zle. Ale duše mě drží pohromadě. Nejsem si jistý, jestli žiju, nebo jsem po smrti. Otcova duše mě ale nenechává v klidu. Svým způsobem mě zachránila. Ale cítím to jako prokletí. Prokleji se znovu. Musím. Česťa... Česťa je moje všechno. Láska mého života.
Zašátrám v kapse batohu. Lahvička z nerozbitného skla se zaleskne v paprscích vycházejícího slunce. Na tuhle duši byl otec obzvlášť hrdý. Je v ní síly za dva životy.

Mundungus Fletcher – zlodějíček, kterého asi opravdu sebrali omylem.
Nymphadora Tonksová – neřekla nic, ani když před ní mučili toho vlkodlaka.
Yaxley začínal být netrpělivý. Za několik hodin mu před očima (a pod rukama) prošla celá plejáda podezřelých, ale k ničemu to nevedlo. Veritasérum museli vyloučit, někteří zatčení měli v těle látku, která při vyšších dávkách lektvaru usmrcovala. Museli se vrátit se k osvědčeným metodám.
Před ním se svíjela malá ryba, od níž už opravdu nic neočekával.
„Dcera má nějaké problémy ve škole… Možná bychom se i jí na něco mohli zeptat?“
Zbitý, hladový, špinavý, na pokraji sil… „Frank a Alice Longbottomovi!”

Tuhle stopu dávno ztratila. Před léty. Před protahujícími se spáry zimy.
Nevede ji bystrý nos, ale neodbytné sny, ve kterých je cítit příchuť smrti. Ve kterých není sama.
Její malí bratři a sestry ji sledují lesy a odvažují se na kraje spálených polí. Do rozmetaných lidských doupat. Jídla je dost a smečka se rozrůstá.
Les, řeka, brod a najednou ji uvidí.
Její malý člověk.
Dívka nechá splašeného koně, ať sebou trhá u stromu, a s výkřikem se k ní rozběhne.
Nymeria ji strhne do trávy a její o něco větší paní ji sevře kolem krku.
Příchuť smrti vystřídá vůně domova.

„Berete si Annu Princeovou za svou zákonodárnou manželku?“
„Zákonnou,“ opravil oddávajícího. „Ačkoli nepochybuji, že by vydávání zákonů zvládla líp než mnozí zákonodárci.“
„Takže si ji berete?“
„Ano.“
„A vy, slečno -“
„Paní,“ přerušila ho kousavě. „Kdybych byla slečna, bereme se v kostele.“
„Dobrá, dobrá, zkrátka, chcete mladýho Lloyda za manžela?“
„Ano.“
„Tak fajn. Splnili jste všechny podmínky státu Arizona, abyste mohli být prohlášeni za muže a ženu. Okroužkujte se, dejte si pusu a žijte šťastně až do smrti. Já jdu zpátky na kutě.“
Nikdy by nevěřil, že se ožení právě s ní.
Potají.
Uprostřed velkopáteční noci.
U radního Jeffersona v obýváku.

Královna putovala k hraběti von Drichenovi. Potřebovala meč Vyvolávače mrtvých.
Dívka deště a její následovníci jeli také tam. Potřebovali šlechticovu pomoc při vzpouře.
Král s malým princem taktéž mířili na Slunečný vrch. Potřebovali najít královnu, která odjela bez vysvětlení.
Vladimír a jeho sestra za přátelského pošťuchování mířili do sálu. Syn hraběte se potřeboval oženit.
Všichni se vydali na lov a nehodlali se vrátit s prázdnou. Někoho hnala touha po moci, někoho po svobodě. Někdo byl k lovu donucen. Není v našich silách posoudit, kdo byl v právu. Tak, jako kdekoliv jinde na světě, tu o pravdě rozhodovala prolitá krev soupeřů.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak. Celý deň som ťa nikde nevidel. Opýtať som sa chcel, či večer do krčmy nezájdeme. Včera malý Dodo spomínal, že na ryby pôjde.
- Veruže pôjdeme. Uvidíš, sranda bude.
- Ale Pištík, nebodaj vieš niečo o jeho úlovku?
- Veruže viem. Veľkú vec Dodo chytil. Velikú.
- V potoku za dedinou?
- Veruže tam.
- Tak preto si tu celý deň nebol?
- Veruže preto. Ale teraz už hybaj do dediny. A keby sa predseda pýtal, kam žralok z múzea zmizol, tak o tom my určite nič nevieme.

Drak posedával před jeskyní, když přijel ON.
„Princezna si odskočila na nákupy. Pojď dál, můžeš tu počkat.“
„Ba.“ řekl princ, slezl z koně a váhavě vešel dovnitř.
Drak byl v sedmém nebi. Jedna hlava se usmívala, druhé ukápla slina a třetí se obtočila kolem prince, aby zjistila, jestli má opravdu tak pěkný zadek, jak tvrdila ta první.
„Víš, princezna zas není taková hvězda, jak by se zdálo podle čela…“
„Ja?!“, podivil se princ.
Drak zatím nalil víno a pokračoval.
„Ale víš, jsem tady já a mám co nabídnout...“
„Jáááá???!!!“ ozýval se bláznivý smích, když kůň s princem tryskem odjížděl pryč.

Objevili jsme pod stropem verandy myš. Cha, nám se neschováš!
Odraz, skok. Vysoko! Kruci!
Neměli otvírat dveře. Myš proloupla oko, roztáhla křídla a frrrrnk dovnitř.
Páni! Myši nasadily do bojů letecké eskadry! Stíhačka! Na ni!
Bitevní ryk v kuchyni utnula až domácí. Zákeřně použila kuchyňské nářadí, které proměnila v nebezpečnou zbraň. Naběračkou zrychlila vetřelce tak, že ten skončil potupně zamotaný v zácloně.
Vítězství! Máme tě! Jsi dolítala, myšostíhačko!
Bohužel zasáhl domácí. Sebral nám ji a se slovy „Netopýři se nelověj, pitomci,“ vyhodil náš grandiózní úlovek z okna.
Stíhačka škobrtavě odletěla. Smutně jsme za ní hleděli.
Škrťové! Žádnou radost nám nenechají!