DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

„…a všimli jsme si toho až po třech cyklech“ vedoucí geolog nervózně přešlapuje.
„Tak vy říkáte, že materiál se v průběhu směny sám doplňuje a přeskupuje?“ zástupce pro kontakt poskakuje a mává rukama „…a v jeho struktuře jsou vidět vzory!“ hlas mu přeskakuje. Jasný pokus rozumné entity o kontakt, na který čeká.
„Pokračujte v činnosti a vyšlete signál PD2 na základnu. Tým pro speciální operace dorazí v nejkratším možném čase!“
„Tomáši, co to děláš?“ babička nasadila přísný výraz. „Zase jsi tu rozsypal cukr a kreslíš do něj? Podívej těch mravenců!“ Tomášek pomalu couvá. „Vezmeme na ně sprejík, jinak tě poštípají!“

Sroloval příručku. Ne, to nejde. Má nějakou důstojnost. Tolik ty cizí bohy kritizoval, a teď by se měl chovat jako oni? I když přiznával, že na některých radách ( „Ani za nic se jí neukazujte ve své pravé podobě!“) něco bude.
Jako býk? Nepřípustné. Není přece zlaté tele.
Co déšť? To není špatný nápad, „rosu dejte nebesa …“, ale je to takové neosobní.
Vzít na sebe podobu Josefa rovnou zavrhl jako nedůstojný podfuk.
Labuť? Možná něco menšího … jasně, řekne Duchovi, ale to celý problém se seznámením neřeší.
Musí to zařídit nějak decentně.
„Zavolejte Petronela! Ten zase spí. Aha. Dobře. Tak zavolejte Gabriela …“

Stál u výlohy, prohlížel poutavou výzdobu. Najednou spatřil v odraze nádhernou blondýnu v minišatech. Automaticky se otočil. Vyzařovalo z ní tolik elegance. Takovou dosud neviděl. Vydal se za ní. Krok za krokem ji následoval. Došla ke dveřím, na zem jí upadly klíče. Džentlmensky se sehnul. Oči se střetly, byl okouzlen nevinným úsměvem a zelenýma očima. Stydlivě ho prohlížela.
„Děkuju.“ špitla.
„Jste krásná! Smím Vás pozvat na skleničku?“ vyhrkl.
„No, ...“ zaváhala, líbil se jí.
„Ráda.“
.....
Když si odskočila na toaletu, napsal zprávu:
„První kontakt v pořádku.“
„Dobře. Zabijte ji, agente.“ přečetl odpověď.
.....
Je krásná, pomyslel si, a vzal ji za ruku.

S Jackem jsme po kině vyjeli za město, na naše oblíbené místo pod obrovským dubem. Nádhernější výhled do rozsvíceného údolí jsem nikdy nikde neviděla. Vytáhneme deku, lehnu si mu na hruď a pozorujeme perseidy. Je to naše nejlepší stereotypní činnost za ty roky, co jsme spolu. Vždycky jsem chtěla být astronautem. Při pozorování noční oblohy se ponořuju do svých nerealizovatelných snů. Najednou se nad námi objeví družice, oči se mi na ní upnou. Po pár vteřinách se začne světlo přibližovat a zvětšovat. Zamrkám a drknu do spáče pode mnou. Oba s otevřenou pusou koukáme na neidentifikovatelný objekt před námi. "Nazdárek!"

Jsou jídla, která člověk prostě nejí.
Učitelky to věděly, proto mělo mít každé dítě před školou v přírodě od rodičů napsáno, jaké pokrmy nemá rádo. Pokud se během pobytu objeví některý z nich na stole, budou vědět, že nimrání se v talíři není žádný rozmar, a dovolí porci odnést.
Gustův seznam obsahoval pět položek: krupicovou kaši, ovesnou kaši, žemlovku, křenovou omáčku a ledvinky (ty jedl, ale jen od babičky).
S rýžovým nákypem se ovšem nikdy nesetkal, protože maminka ani babičky ho nedělaly.
První kontakt byl šok. Lepivá rýže, rozblácené ovoce. Málem vrhnul. Odnést ho však nesměl.
Nebyl totiž na seznamu.

Nebýt těch dvou pitomců, dnešní den by patřil k nejkrásnějším. Díky Arthurovi.
„Mé rodině nadávají do krvezrádců. Chtěl bych ti ukázat, proč se k mudlům chováme stejně jako ke kouzelníkům,“ řekl a vzal ji do kina.
Obdivovala, s jakou sebejistotou se orientoval v nekouzelnickém prostředí. Při placení lístků vůbec nezaváhal a bravurně vybral nejlepší místa v sále. Zakoupil i občerstvení. To ji však nenadchlo, pití přeslazené, zrníčka popcornu zalézala mezi zuby. Ale film, film byl úžasný. Romeo a Julie. Pro seznámení s mudlovskou kulturou nemohl zvolit lépe.
Opravdu nezapomenutelný den. Jen kdyby ho její méně inteligentní bratři nezničili zombie pseudoapokalypsou.

První kontakt byl virtuální a nesmělý.
Mail s dotazem, zda bych byla ochotná betovat její povídku.
První reálný kontakt byl vtipný.
Netušily jsme, jak vypadáme, tak jsme se dohodly na poznávacím znamení. Já měla mít pruhované podkolenky. Ona pončo. Nikdy nezapomenu na ten pohled, jak se kouká lidem po nohách.
I kdybych se sebevíc snažila, ten první mail už nikdy nedohledám. Ale moc dobře vím, že za jedenáct dní to bude přesně devět let, co jsem měla možnost setkat se s úžasnou kamarádkou.
Delší dobu pro mě není pouhou kamarádkou.
I když jsme jiné krve, navždy pro mě bude sestrou!

Cizinec úhledně cupitá nádvořím, aktovku pod paží, pleš háže rozverná prasátka.
V královské pracovně zahájí vtipem:
"A je tu zas.. ehm... daní čas."
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Daně jsme už letos vybrali. Do konce roku je pokoj."
"Tohle je... ehm... daň nadkrálovskému syndikátu. Tedy nám."
Stolem plachtí nenápadná vizitka.
"Nikdy jsem o vás neslyšel," odpoví ReiNatus.
"Jsme čerstvá instituce. Momentálně implementujeme zbrusu nové standardizované postupy. Máme razítka. A brožury."
"To je krásné."
"Viďte?"
"Ano. Zrovna včera velitel královské armády tesknil, že máme zbrusu novou standardizovanou věznici, která zeje prázdnotou. Uděláte mu nesmírnou radost."
Očka pod pleší divoce mrkají.
"Ale... ale..."
"Stráže!!!"

První kontakt se smrtí člověka vždycky vyděsí. Je to něco neznámého a příliš tajuplného. Ale později, když je duši dopřáno dost času, tak se se svým koncem smíří. Ví, že bez konce nemůže být nový začátek a bez smíření nový klid.
Ale králův syn, malý, čerstvě narozený chlapeček, dost času neměl. A jeho malá, zlem nepoznamenaná duše se stala obětí příšerného zločinu.
Nenávist, ten nejhorší protivník ze všech, opět působila zkázu. Mladé královně to nikdo nedokázal rozmluvit. Nenávist zaslepovala a rozum, soucit i láska na ni byly krátké.
Nenávist je mocná zbraň a čarodějka, která dřív nebo později porazí každého.

„Grangerová?“ Malfoyův hlas zněl krajně nejistě. „Můžeš mi vysvětlit, co tady vlastně děláme?“
„Terénní sběr dat. Souhlasils, pokud vím.“
„To jsem ale netušil, že první, co po přemístění uvidím, bude dvacet parodií na tvůj vlastní vzhled, které se nás pokusí veřejně znásilnit.“
„Nebuď teatrální. Chtěly jenom podpis.“
„Po tobě. Mně jedna málem servala tričko! Pak se přes nás přehnalo stádo Lasičáků, Snapeů a nakonec asi tři stovky obrýlených individuí s jizvou. Jsou všichni ti lidi blázni nebo co?“
Nepatrně pokrčila rameny. „Možná tak trochu. Ale, víš, tohle jsou naši fanoušci.“
„Merline, pomoc!“
Hermiona se rozesmála. „Vítej na Potter conu, Malfoyi!“
***