DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Když přišla poprvé, tvářila se nesměle a neodvážila se mu podívat do očí.
Teď byla voprsklá - jako by jí to tu patřilo.
Když ho žádala, jestli by mohla psát příběhy z jeho lokálu, nečekal že by jí to vydrželo.
Ale ona je psala dlouhé tři roky.
Když se začátkem letošního března znovu objevila, vypadala unaveně. Slibovala, že i tak bude psát o jeho hostinci.
Rozhodl se jí to zatrhnout.
"Proč?" ptala se zoufale. Bídák jí věnoval jeden ze vzácných úsměvů.
"Letos budeš ty čtenář a já spisovatel," odpověděl.
Před čtyřmi lety by se takové myšlence vysmál.
Teď ale byli přátelé.

Víla s přenosným prstovým parketem,
tehdy zpívala Sluneční hrob
a já byla fascinována.
Má múza.
Ne má.
Ničí.
Iluze ničí.
Vrátím se a chtěl bych rád
být s tebou, zavzpomínat,
mám tu teď ale zprávu zlou.
„Nemám kamarády,” rozbila moje zrcadlo iluzí.
„Mám vás ráda, ale nejsme přátelé, jste mi fuk.
Nemám nikoho.”
Nikoho.
Střep iluze.
....
Pak uvedla do snu,
když zpívala Kočky.
Když ptáci řvou,
není to bolestí.
Když holky lžou,
mrazí je v zápěstí.
„Můžeme jít spolu,” říkala.
„Už se těším,
mám tě ráda.”
....
Naposled má víla,
vzala svůj přenosnej prstovej parket
a zpívala
Where is my mind?

Dívka obcházela skleník jako šelma, která čeká, až její kořist sleze z úkrytu na stromě. Mohla si pouze představovat, jaké divy se za neprůhledným sklem a zamčenými dveřmi skrývají. Pak si ale všimla, že je jedna z tabulek špatně opískovaná. V záplavě zeleně se skvělo něco růžového.
„Dino! Co jsem ti říkal?“ ozval se za ní ostrý hlas.
„Ale strýčku…“
Filip byl neoblomný. „Tady nemáš co dělat. Možná až budeš starší.“
Teď se to ještě nehodí. Jak by to asi vypadalo, kdyby jediná následnice trůnu zmizela jenom měsíc po svých rodičích?
Dina věděla, že prohrála. Nazítří už skleník hlídaly stráže.

“Měli bychom to oslavit,” poznamenal Jim.
Spock povytáhl obočí. Hráli zrovna šachy, ale Jim působil neobvykle nesoustředeně. “Mohu se zeptat, co máte na mysli, kapitáne?”
“Říkej mi Jime. Přemýšlel jsem… dneska je výročí prvního kontaktu lidí a Vulkánců.”
“Opravdu?” poznamenal Spock. “Nebyl jsem si toho vědom.”
“Tak jsem si říkal,” pokračoval odhodlaně Jim, “že by bylo dobré prohloubit vztahy mezi našimi druhy. Navázat hlubší kontakt.”
“Co přesně máte na…?”
Spock tu větu nikdy nedořekl. Jim ho uchopil za ruku a jeho prsty přejely po Spockových v dokonalé nápodobě vulkánského polibku.
“Co si o tom myslíš?” prohlásil Jim s ďábelským úsměvem.

Obraz první: Kapitánka Bradshawová poskakuje nedůstojně na jedné noze a nadává, Ascobolus vedle se tváří provinile. Přibíhá Calder.
"Ach, ty příšero mizerná; nemůžeš koukat, kam šlapeš?"
"Ascobole!"
"Co já?"
"Co jsi zase provedl?"
"Zase?"
"Jste v pořádku, kapitánko?"
"Kéž bych mohla říct, že ano; jsem si jistá, že mám nohu o pěkný kus placatější než před pár minutami."
Calder není idiot, pozná slunko, když mu zasvítí přímo do obličeje.
"Strašně mě to mrzí, kapitánko. Můžu vám tu nepříjemnost nějak vynahradit? Třeba sklenkou vína?"
Obraz druhý: Calder táhne Ascobolovi ovci jako důkaz vděku za sjednanou schůzku. I když to bylo omylem.

Nezačalo to zrovna romanticky: Ona se mu pokusila prokousnout krk a on ji praštil baseballovou pálkou. Trvalo pár hodin, než se vysvětlilo, že si navzájem nechtějí ublížit.
(Nejdřív ani nebyla ona. Ale ten zvuk a pocit se jí líbil. Vybrala si.)
Nejdřív byli jen spojenci – potřebovala průvodce.
Každý týden žádala své velitele o víc času.
Nejdřív, aby mohla svůj úkol dokončit.
Potom, aby mohla zůstat s ním. Jen jim to neříkala nahlas.
Nakonec, když ji volali zpátky, vysílačku zničila.
Jednou by se chtěla vrátit domů. Jen ne sama. Měla teď jeho. Jeho a to malé stvoření, co si ještě nevybralo.

Byl slunný podzimní den, vítr příjemně pofukoval ulicemi, harmonika tiše vyhrávala a úroda vína se vydařila.
"Bohužel patrně i úroda cibule," povzdechl si René, když do dveří vstoupil další špatně přestrojený Brit.
"Žádnou cibuli nekupujeme!" prohlásil rezolutně kavárník. Měl by poslat vzkaz tomu praštěnému policajtovi. Mohl by je třeba zatýkat za neoprávněný podomní prodej.
"Ale podle zesramu..."
Když vytáhl z kapsy malý adresář Nejlepších kontaktních adres pro odbojáře v Nouvionu a okolí, René v duchu bohapustě zaklel. Navenek ale nasadil úsměv a vykročil k falešnému cibuláři s otevřenou náručí.
"Ach, bratránku Jérôme, jak je možné, že jsem tě hned nepoznal!"

Jedu výtahem a vedle mě stojí asi dvacetiletý kluk a náhle se mě zeptá:
"Dáme selfíčko?" Ukáže mi mobil s fotoaparátem.
"Éééééé?!" nevím, co říct.
"Kámoš z výtahu," řekne, ani nevím, jestli to selfíčko udělal, nebo ne.
Další den zase stojím před výtahem, který přijíždí, a v duchu si říkám:
"Máma mi říkala, že bych neměl sám jezdit výtahem, ale nechci jít pěšky, takže počkám, jestli někdo nepřijde."
Tu se objeví můj známý z výtahu. Když nastoupíme, řekne mi, že je Kuba a ať mu nevykám.
"Můžu ti říkat vole?" zeptá se.
"Prosil bych radši ne, já jsem totiž křesťan!"

"Dobrý den. Jmenuji se... a jsem vaše učitelka odborného výcviku."
Červeň se hrne do tváří, oči nervózně těkají po obličejích nových žáků.
Nádech, výdech.
´Uklidni se´ běží signálka hlavou.
"Budeme se spolu scházet každé úterý a čtvrtek. První dny se budete seznamovat s pracovištěm, nafasujete ochranné pomůcky, probereme bezpečnost..."
Pomalu se začíná uvolňovat. Dál předkládá připravené informace.
"Omluvenky se řídí školním řádem, do 48 hodin. Maximálně dva dny za rok omluví rodiče."
Hotovo. Všechno už ví nebo to slyšeli. Však se mohou kdykoliv zeptat.
"A teď se půjdeme podívat do skleníků."
Je druhého září.
V červnu mi oschlo maturitní vysvědčení

Je sama. Jak dlouho už? Dny nepočítá.
Jídla má zatím dostatek, nestará se o něj, až dojde, tehdy se může trápit. Zima jí není, ale bojí se, protože nevidí. Nedýchá něco tiše ve tmě? Jen spánek ji vysvobozuje z obav, vždy na chvíli v bezpečí. A pak zase to nepříjemné procitnutí, tma a podivný pocit samoty a přítomnosti zároveň. Náhle zazní zdálky zvláštní šum. Ne šum - hlas. Klidný, vyrovnaný, zpěvavý hlas. Člověk! Není sama! Zašátrá v temnotě, ale její ruce jen máchají do prázdna. Prudce vykopne nohou a zasáhne něčí tělo.
"Au," hekne matka a láskyplně přejede rukou po břiše.