DMD č. 15. pro 15. 4. 2017. Téma: První kontakt

Dlouho se toulal vesmírem sám. Nelitoval se, nepropadal depresím, užíval si západy tisíců hvězd a společnost stovek živočišných druhů. Zůstával rád a utíkal často a rozhodně se nenudil. Jen někdy, těsně před usnutím, nebo vteřinu předtím, než nastartovala TARDIS, pocítil slabé bodnutí někde u levého srdce. Nebo naopak u pravého. Samota byla důsledná.
A potom objevil je. Nedokonalejší verzi sama sebe, aspoň fyzicky. Zajímali ho, fascinovali ho, obdivoval je, někdy je nesnášel, pomáhal jim. Ale najednou se bál zůstávat, chtěl i nechtěl se s nimi spřátelit. Až jednou se jedna z nich dostala až dovnitř. A procestovala s ním svět.

"Máš strach?" ptá se mě ustaraně Poe.
"No... Jo," odpovídám mu po pravdě.
"Já taky..."
"Nemusíš mit, už jsi to přece dělal," říkám mu, abych mu dodal trochu sebevědomí. Když ho nemám já, musí mít aspoň on.
"Já vím, že nemusím, ale pokaždé je to trochu něco jiného. Navíc, tohle bude tvoje první."
"To ti děkuju, teď si mě fakt uklidnil," odpovídám uraženě.
"Ale no tak, já to tak nemyslel," snaží se mě konejšit.
"Kolik máme ještě času?" ptám se při zoufalém pokusu změnit téma.
"Už moc ne, měli bychom si pospíšit."
"Dobře, dobře. Tak můžem. Snad to nebude bolet."

Ošetřovatelka dusá chodbou, sotva s ní držím krok. Zdravotnické pantofle hlasitě mlaskají na naleštěném linu. Taky sestra nespokojeně mlaskne.
"Neskáču zrovna kvůli tobě radostí, děvenko! S dobrovolníky jsou vždycky jenom potíže."
Pak by mohla být ráda, že já nejsem žádný dobrovolník. Jsem tu za trest, ale jestli to neví, já jí to vykládat nebudu.
"Tady," zastaví sestra před posledními dveřmi v dlouhé řadě a bez klepání je rozrazí.
Dvě lůžka, stolek, židle a pach desinfekce. Byl by to úplně obyčejný nemocniční pokoj, kdyby okno nezakrývala mříž.
U okna stojí drobná stařenka, oběma rukama svírá mříže a upřeně zírá do zahrady.

"Máme na radarech neznámou loď," ohlásil Kryton "Je tu nebezpečí, že by to mohli být replikanti."
"Už zase? Nahodím záložní zdroj motorů," odpověděl Lister.
"Obávám se, že to bude zbytečné, pane. Technicky nás dalece převyšují."
"Nás technicky převyšujou i popeláři," poznamenal Kocour.
"Máme tu kontakt," řekl Kryton a stiskl tlačítko pro příjem, zatímco ostatní ustoupili ze záběru kamery. Na obrazovce se objevil děsivě vypadající replikant.
"Ohlaste svou totožnost," požadoval.
"Loď Kosmik patřící Jupiterské důlní společnosti."
"Nějaká lidská posádka?"
"Ne, pane," odpověděl Kryton, ale replikant nevypadal moc přesvědčeně.
Na to se potichu ozval Rimmer: "Možná přestane pochybovat, když mu ukážeme Listera."

„Řemeslníci, kteří nedokážou ustřihnou pět metrů drátu, jsou nanic,“ láteřil ve svém domě Edison. „Představte si, Cimrmane, nechal jsem si od firmy Westlight natáhnout elektřinu tady v hale. A výsledek? Chybí mizerných dvacet centimetrů k vypínači. Co já teď s tím?“
„Thomasi, génius jako vy že si nedovede poradit s takovou maličkostí,“ podivil se Cimrman. „Ale jestli chcete radu, jednu bych pro vás měl. Tady vysekáme zeď a dáme sem tuhle vychytávku,“ ukázal mladík na dřevěný kosočtverec s kovovými pásky a se šroubky. „Pak sem připojíme drát od světla a tady drát od vypínače.“
První elektrický kontakt byl na světě.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si tiež videl na oblohe, to, čo aj ja.
- Veruže videl. Neďaleko nás to pristálo.
- Nezájdeme tam, Pištík môj?
- A načo? Však sem aj sám dôjde. Veď pozri, už ide. A čože tu chceš, zelená duša? Omrzelo ťa voľačo?
- Prichádame v mieri.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Pištík môj, nechytaj hneď valašku. Však v mieri prichádza.
- Veď ešte že tak. Hej, ty, zelený, slivovice si daj. Na privítanie.
- Slivovica? Neznáme.
- Veď vyskúšaj. A ak budeš chcieť, aj na cestu ti dáme.

Práce na něm trvaly neuspokojivě dlouho, protože finální podoba produktu stále nebyla úplně podle představ zadavatele zakázky. Nejprve byl příliš malý, potom zase velký, ta verze s kopýtky ani neopustila výrobní stůl, čtvrtý návrh byl sice docela pěkný, ale jeho křivky a dlouhé vlasy byly příliš líbivé (nicméně jako verze 2.0 se zachoval v plánech). Pátá verze konečně splňovala očekávání a Člověk byl na světě.
Stvořitel se usmála, vdechla mu život a probudila ho: "Budiž Adam."
A najednou byla místo člověka jen hromada hlíny a jeho hlava všude okolo.
"Tak na první pokus to nebylo nejhorší," uklidňoval Boha Metatron.

Vzpomínám na první setkání,
byl úplněk a venku jarní chlad.
Já na lavičce s Tebou cítil nutkání
Tě bez ustání navěky už objímat.
Zdála ses mi tak hrozně malá,
jak ptáče právě z hnízda vypadlé.
Netušil jsem, že malou Tě jen dělá
nemoc, co bere dobré a nechává jen zlé.
Začala ses mi až moc rychle ztrácet,
Vždy na krátkou chvíli se mi uleví,
když další noc slyším Tě se vracet,
prosím, ať dnes smrt se ještě nezjeví.
Další úplněk se moc rychle blíží,
tuším, že je asi poslední,
který na nás dva pospolu shlíží,
naposled vydechneš, než se rozední.

Pohled do dálky se změnil, zúžil, zaostřil.
Zdálo se, že je tam. Ano, ano, vypadalo to tak.
Původní pohled z dálky přešel v pohledy z blízka.
Ten krásný tvar, ty ladné křivky. Ta nádherná čepička.
Vše slibovalo, že to není jen prázdná skořápka, jen vyschlý obal.
A ta hra barev, ten základní tón i ty odlesky, ten úžasný kontrast s čepičkou.
Pohledy z blízka nenápadně přešly v první, nesmělý dotek.
Ta hladkost, ta radost dotýkat se.
K zulíbání. K sežrání.
Úžasný, nádherný žalud. Kryserku zaplavila obrovská radost. Těžko říct, co přinese budoucnost, ale určitě si do ní vezme tenhle žalud.

Mohutný Gal se kolébá skrz vesnici v marné snaze uniknout přesvědčování svého kamaráda…
„No tak, Obelixi, dej mu aspoň šanci! To sis nevšiml, jak byl ten Říman smutný?“ hraje na city Asterix.
„Nedělej si ze mě legraci!“
„Bylo to sice nečekané, ale nemůžeš vždycky dát na první dojem,“ malému Galovi při řeči cukají koutky.
„A co mám podle tebe dělat? Vyrobit mu menhir jako dárek na usmířenou?“ bručí Obelix.
„No, to raději ne… Nejspíš by ho připlácnul do země…“ usoudí Asterix, dusící se smíchy. „Jen mu dej možnost, aby se vyjádřil. Nikdy nevíš, co z toho prvního setkání může být…“