DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

„Vidíte tu lavičku pod platanem? Kde se vzala?“
„Určitě je tam už odedávna. Je skoro schovaná za kmenem, proto není vidět na první pohled.“
„Proč jsme vlastně v té části zahrady nikdy nebyli? Pojďme se na ni podívat hned.“
„No jak myslíš…“
„Běžte vy dva, my tady zůstaneme.“
To bylo naposledy, kdy jsem je viděl. Odešli do zahrady a nikdy se nevrátili. Mám výčitky svědomí, že jsem tomu tehdy nezabránil. Jsem starý a dodnes jsem nezjistil, co se s nimi stalo. Nejspíš už je nikdy neuvidím. Kdykoli jsem se od té doby podíval z okna, pod platanem žádná lavička nestála.

Bylo mu skoro sedmdesát, když se poprvé odvážil zaťukat na dveře vlastních vzpomínek.
Kouzly si upravil tvář a nasadil si kapuci, než vstoupil, navenek klidný, uvnitř roztřesená rosolovitá hromádka strachu.
Objednal si medovinu a oddechl si, když jí hostinský třískl o stůl stejně nerudně jako před kýmkoli jiným a dál si ho nevšímal.
Vracel se stále častěji, cítil se tu nečekaně tak nějak... doma? Přesto před hostinským dál klopil zrak. Byl si jistý, že stačí kratinký pohled do očí a...
"Vážně si myslíš, že jsem tě nepoznal už napoprvý?" zavrčel zničehonic Aberforth, když před něj stavěl sklenici.
Pak si přisedl.

Chlapec poslechl radu. Začal hledat něco méně děsivého. Spíše než události ho zaujaly osobnosti.
Zjistil, že z jeho města budou pocházet známí herci, zpěváci a skladatelé.
Nalezl zmínku o cestovateli, který objevil východní pramen Tigrisu - ať už se jednalo o cokoliv.
Dokonce se jeden muž, který se sice narodí jinde, ale prožije zde mládí, stane prezidentem lóže B'nai B'rith.
Objevil i zmínku o Aloisovi.
Nejpřekvapivější ale bylo, když na stránkách kroniky našel zapsané své jméno. S úsměvem jej četl stále dokola.
"Co jsem říkal," pousmál se Alois. "Je lepší být od mala optimista. Ve stáří by se to učilo hůř."

U Děravého kotle začali skřítčím vínem. Jedna láhev pro osm lidí nic není, tak objednali dvě. Během druhé rundy se Tobias pustil do vykládání vtipů. Když je rozesmál i otřepaný vtip na Kratiknota: „Znal jsem nějakého učitele Svíčku. Nebyl to váš příbuzný?“ přesunuli se do Rumového Doupěte.
Arthur si se zájmem prohlížel zšeřelou místnost. Přes určitou nízkocennost působila útulně. „Někdy bych chtěl navštívit mudlovskou hospodu,“ svěřil se.
„Neboj, nepořádáme tah naposledy. Navíc jsme kouzelníci, žijeme déle, takže máme dostatek času něco podobného uspořádat,“ podotkl Fabián.
Kdyby jen tušil, že za rok rozpoutá Voldemort první válku, ve které oba bratři zahynou.

Studovala dlouho, užívala si prodlouženého mládí, občas to dala dohromady s nějakým kamarádem, ale nikdy to nebylo nic vážného. Až když se okolo začaly kamarádky vdávat, rodit potomstvo, došlo ji, že chce změnit svůj styl života. Jenže najít opravdovou lásku, nebylo jednoduché. Po dlouhém hledání a neúspěších musela slevit ze svých nároků a spokojit se s tím, kdo o ní usiloval. Ona chtěla svatbu, on děti. On si ji nechtěl vzít a ona si neuměla představit mít děti. A tak spolu zestárli, oba neuspokojí po svých touhách.
Nakonec adoptovali syna sousedů, kteří zemřeli při autonehodě.
Jejich život začal mít smysl.

"To není ani trochu vhodné, Vzoromile! Víš dobře, že takové věci neschvaluji a považuji je za trestuhodné plýtvání časem."
Bábi Zlopočasná se s nesouhlasně sevřenými rty sklonila zpět k ohništi a pokračovala v jeho vymetání. Pro Výsměška bylo záhadou, jak dokázala vyjádřit pobouření i pevně staženým drdolem stříbřitých vlasů. Chvíli sbíral odvahu a pak si nervózně odkašlal.
"Ehm... víš, Esme, vlastně by mi to pomohlo trochu si rozšířit obzory. Moudrost čarodějek a tak... ehm."
Drdol se nezdál být o nic méně pobouřený. Výsměšek se mu vyhýbal pohledem. Další odkašlání.
"Mohli bychom si Zapůjčit třeba dva dravce a vyletět nad hory..."

Za mých mladých let měli taneční jisté všechny maturantky.
My, holky z učňáku, jsme ostrouhaly mrkvičku, pokud jsme nesehnaly tanečníka.
A věřte, že těm se moc nechtělo.
Své první taneční kroky jsem si odskákala až na hodech na Jižní Moravě jako stárka v kroji, ale byla to jen polka a obkročák.
Když se před časem naše parta ze Subspace klubu dohodla, že si uděláme taneční, abychom na plese na FF-ku nedělali ostudu, bylo rozhodnuto.
"Jdu do toho, kluci."
To byla jasná věta, která rozhodla, že trdlo co si splete pravou levou, se naučí tančit.
A tanec se stal mou vášní.

Tíží mne mé mládí,
které mne k psím kusům svádí
a jak rychle pádí.
Je spousta věcí, které nestihnu,
když se v životě teď jen mihnu
a zdá se mi, že čím víc křehnu.
Můj porcelán se začíná víc a víc třepit,
protože zatím ho nikdo neuměl slepit,
zatím jsem ho jen já uměla slzami kropit.
Opakuji pořád ty stejný hlouposti,
nestihla jsem ještě nabýt moudrosti,
možná jen větší choulostivosti.
Jestli na mě někde čeká stáří,
doufám, že se na mě aspoň hezky tváří,
že jako všechno není jen v mém snáři.
Snad doženu své štěstí,
snad mi nedá pěstí.

„Ja do teba tú Slovenčinu nedostanem, Vojtech!”
Písmenká, pche. Vo svete je toľko zaujímavejších vecí.
Nakoniec to bolo na štvorku.
...
Roky neskôr, Vojtech v klube dôchodcov pokukoval po Školastike. Od známych z karbaníckeho krúžku sa dozvedel, že cesta k jej srdcu vedie cez literatúru. Nedá sa nič robiť, napíše jej list.
Tobrí deň,
chcel bi som sa s vami stretnúť. O druhej pred klupom.
Váš Vojtech.
Vedel to. Vedel, že to nenapíše dobre, ale musel to skúsiť. Nervózne čakal.
Prišla.
„Pán Vojtech!”
„Školastika!”
„To ste napísali vy?”
Priznal sa.
„Bola som učiteľka,” povedala vážne.
„Všetko vás naučím,” mrkla na neho.

Úradníčka vo fialovom tesilovom kostýme zabúchala na dvere. Otvoril jej vetchý starček.
„Pán Ferdinand Suchý?“
„Áno, to som ja.“
„Som z úradu pre zážitkovú rovnosť,“ predstavila sa úradníčka.
„Ja som už zažil všetko, čo som v živote chcel!“ ohradil sa starček.
„Podľa našich záznamov ste si v detstve nerozbili koleno na kolobežke,“ zamávala papiermi úradníčka. „Ani jediný raz! A tiež ste zanedbávali lozenie po stromoch. Musíte to dohnať.“
„Ale... ako? Veď už mám umelé bedrové kĺby!“
„Na to ste mali myslieť v mladosti. Ja sa starám o to, aby každý využil svoje právo na vzrušujúce zážitky. Tak mi to nesťažujte!“