DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Pršelo, země voněla, stromy kvetly, déšť kropil tulipány.
Nechali otevřené dveře i okna, aby o nic z toho nepřišli.
Milovali se: nejprve s trýznivě slastnou naléhavostí, potom s neuspěchanou něhou. Propletená těla, hubená, zjizvená, zestárlá. Dotýkali se jeden druhého rukama ztvrdlýma na kámen.
Co na tom?
Oba rozuměli rostlinám; věděli, že slupka plodu často klame.
Měkkost a pevnost a sladkost, to všechno se skrývalo uvnitř.
Potom líně leželi vedle sebe a dívali se do zahrady.
"Mohli bychom něco uvařit," navrhla Dara.
"Nebo posekat trávu," řekl Alex.
"Nebo taky ne."
"Jen tak ležet."
"Ano."
Konečně se učili odpočívat.
Šlo jim to.

Roztodivné předměty dotýkané během staletí. Zakleté artefakty. Kuriozity. Věci krásné i odpudivé, neškodné hračky, výtvory mocné i nebezpečné.
Břetislavova největší láska. Večer klid, sklenka a jazz v křesle nad knihou. Nepřál si víc.
Lidé nebyli nezajímaví. Obratnýma rukama vytvářeli vzácná díla, vdechovali jim magii, vkládali do knih pozoruhodné myšlenky.
Lada mu vtrhla do života, lidská až příliš, nevypočitatelná, přinášela venkovní vzruch. Chaos. Odolával, leč marně. Takové to tedy je. Útěky, útoky, strach a bolest. Nic pro něj.
Břetislav odvolal magickou formuli. Zastřená kniha se objevila.
Vostrý se na ni vrhl jak ohař na kost.
Jeho zmatený výkřik už Břetislav neslyšel.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine pri predsedovi. Furt zháňa niekoho, kto mu pomôže s učením.
- A vari sa predseda nedal na učenie.
- Veruže dal. Na školu sa zapísal, že vraj si chce študentský život užiť.
- Teraz? Na staré kolená?
- Tak je veru, tak, Pištík môj. Diaľkovo študuje chémiu v Bratislave.
- Diaľkovo?
- Tak Anča včera hovorila. Asi preto, aby do Bratislavy nemusel a odtiaľ mohol všetko študovať.
- Aha. A to si ten študentský život chce tu u nás na dedine užiť?

"Klan se usídlil v horách před 300 lety - to mi nebylo ani století.
Byly opuštěné - až na příšernosti, co tu zbyly po Válce.
Od mala se učím bojovat, znát zemi, přírodu a ovládat síly, vlastní mému rodu.
Většina mých vrstevnic má potomstvo - já po tom netoužila. Asi jsem divná."
"Před Válkou jsem vystudovala universitu - mistrovský titul magie.
Pak se rukovalo proti Mytnaxu.
Většina přátel padla.
Našla jsem si nové a ti také umřeli.
Válku jsme vyhráli, zbyl jen zničený kontinent.
Děti bouře jsme zakládali tři, jeden zabit, druhej se na to časem vykašlal.
Takhle jsem si v mládí život nepředstavovala."

Nevrť tolik hlavou, drahoušku. Už jsem jednu vešku držela. Jak ses pohnul, utekla. To víš, potvůrky jsou hbité.
Alík loudí. Je tvůj kamarád, viď. Je roztomilý. Jsi hodný, že se s ním chceš rozdělit o jídlo, ale nedělej to. Dostane zbytky. Nemluv, ať ti nezaskočí. A hezky kousej. Poslechni, mám tě teď na starost.
Na své děti jsem neměla čas. Musely si pomáhat, jeden na druhého dohlížet. Co rok, to přírůstek do rodiny. Po dvanáct let. Nevěděla jsem kam dřív, na pole, pro vodu, uvařit, vyprat, poklidit, zašívat. Jsem moc ráda, že tě můžu hlídat, miláčku. Povím ti pohádku, chceš?

„Velmi dobrá angličtina,“ řekl angličtinář, „neopsal jste to odněkud?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která bolela. Lhal, ze strachu o známku, ale vědomě a dobrovolně.
„Velmi dobrá angličtina,“ pokyvoval hlavou pan profesor, „to jste psal sám?“
„Ne,“ odpověděl s uzarděním.
Dostal jedničku, která těšila.
Zvolené never more nezabránilo, aby mu nevlepila do tváře, že je bytostný lhář.
Zůstanou z celého života jen útržky vět a vzpomínek, které se nakonec stočí k nějaké nepřekonané křivdě? Je očistec vězením, z něhož nebudeme propuštěni, dokud nesmířeni se vším? Proč ale už tady na zemi? Musí ve stáří roztrhat každičký malebný mladický autoportrét?

Když zemřela žena a děti, přestaly chodit pozdě, vstávaly s kuropěním.
Nespěchal, nebylo vpřed.
Vyčistil si zuby, snědl rohlík, vypil trochu mléka.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl své choti. „Necháte nás chvíli o samotě?“ obrátil se na potomky.
Po anglicku se vytratily.
„Nechci se hádat,“ ohradila se.
„Ale vůbec ne,“ děl. „jenom spolu nafoukneme balónek. Zaslovíme ho vším, co nás od toho druhého zabolelo, a pošleme do oblak.“
Drželi se za ruce, když vítr odnášel k prasknutí napěchovanou kouli.
„Musím jít se synem lepit modely,“ šeptl. „A dceři uplést cop.“
„Jen utíkej,“ smála se, „ať to tentokrát stihneš!“

„Nestíhám!“ zasyčí Sikar. „Bude rodinná porada dlouhá?“
„Uč se, synu, trpělivosti,“ rozvláčně začne Filcin, „ve stáří jako když ji najdeš! Kde je u všech všudy Apolo?!“
„Na záchodě,“ ozve se ze záchoda.
„Když svolávám rodpor,“ běsní otec, „tak zapomeňte na…“
„Tatínku, zkraťme to!“ chlácholí Thea. „My ti můžeme říct, co všechno nestíháme, že?“ Obrátí se na ostatní.
„Všechno!“
„A ty,“ naváže Linkva, „nám zase řekni, co doháníš!“
„Nebuď drzá,“ zavrčí Filcin. „Nejsem tak starý.“
„Teď se zasmála skoro nahlas!“ hlásí nadšeně Taura, přebalujíc Viktorku.
„Nestíhal jsem vás pořádně řezat,“ drtí mezi zuby patriarcha, „všechny!“
„To už asi nedoženeš,“ ušklíbnou se.

Strážce bez města mě upřeně sleduje, když do sebe láduju loupák. Toho svého se ani nedotkne. Nechci přemýšlet, k čemu potřebuje lidské uši a oči. Uši. Zabloudím pohledem do regálu. Ironie.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekne.
„Proč?“
„Nejsem člověk. Tenhle svět se pohybuje.“
„To přejde. Pil jsi svařák nalačno.“
„Nepřejde. Stojím v proudu času.“
„Musí existovat kouzlo, které tě vrátí zpět,“ prohodím.
„Nikdo z nás si Knihu nepamatuje celou.“
Kniha je v mezičase. Sakra.
„Mluvila jsi s ní. Byla ve tvé hlavě. Pořád tam je.“
Chvíli mlčím. „Pomůžu ti. Mám podmínku,“ řeknu pak. „Najdeš si město a lidi necháš na pokoji.“

„Táto, nemáš problémy s vysokým tlakem?“
Tatínek labužnicky upije svoje latte. „Nemám. Proč se ptáš, Gusto?“
„Zdá se mi, že piješ moc kafe.“
Otec zvedne obočí. „Vždyť je to samý mlíko. Ujišťuji tě, že proti zalévaným turkům, co jsme pívali za mlada, to vůbec nic není.“
„Kolik piješ?“ nedá se odbýt Gustav.
„Asi tři. Ale říkám ti, takovéhle latte nebo cappuccino, to ani není kafe.“
„Tak proč je piješ?“
„Chutná mi to. Jak jsem říkal, zamlada jsme měli akorát turka. To byly lomcováky! Navíc ze Standardky. Žádná fajn arabika. O takovýmhle labužnickým kafi jsme si mohli nechat akorát tak zdát.“