Tajemná města

Jsem jedno a jsem zároveň dvojí. Veřejné i tajné. Vítající i bránící. Milující a snad i milované. Od mého vzniku jsem tu bylo pro svůj lid. Ať jste mnou procházeli v běžném světě, či měli možnost nahlédnout pod závoje tajemství a bylo vám zpřístupněno tajemné město, vždy šlo o mne.

Svůj lid hodlám bránit a vždy se budou moci spolehnout na mé ochranitelské zdi. Protože bez nich bych bylo pustou nehostinnou zemí. Musím se o své lidi starat. A právě od toho mám jeho. Vládce nad pořádkem. Ochranitele nevinných. Nesmrtelného muže, kterému však zůstala duše smrtelníka.

Vypravěče. Pána města Rokycany.

Česťa se rozloučil s Vypravěčem a opustil Tajemné město. Stále seděl v hospodě, a byť utekla dlouhá doba, pivo, které před ním stálo, bylo stále vychlazené.

Pozvolna upíjel a sledoval lidi kolem sebe. Zaujal ho jeden pán. Mohl být tak v jeho věku, ale duchem evidentně nedospěl. Přesto měl krásný život. Stačilo mu najít kulatý oblázek a hned se rozesmál.

Česťa při pohledu na pána přemýšlel nad rozhovorem s Vypravěčem, ale myslí neustále sklouzával ke Karlovi.

Možná že nastal čas přestat poslouchat rozjitřenou duši. Možná je čas o všem si promluvit, pomyslel si a rozhodl se, že zkusí Karla najít.

Česťa musel v duchu přiznat, že má Vypravěč pravdu. Kdyby tehdy, když umřel jeho syn, měl možnost jej zachránit, udělal by pro jeho záchranu cokoliv. A tak mlčky pozoroval Vypravěče, jak z jedné z kapes vytahuje papír s tužkou. Dokud psal, nerušil jej.

„Co tedy po mně chcete?“ zeptal se ve chvíli, kdy Vypravěč odložil tužku.

„Chci, abyste je odnesl do normálního světa,“ pronesl Vypravěč a podal Česťovi papír.

Písmo bylo drobné a tak si musel Česťa vzít brýle na čtení. Byl to seznam jmen. Zadíval se přes brýle na Vypravěče.

„Ať existuje alespoň jedna zmínka, že ti lidé žili.“

„Byla zoufalá,“ začal Česťa s vysvětlováním. „Celé roky se s manželem snažila počít dítě, ale nedařilo se jim. Ani umělé oplodnění nebylo úspěšné. A to ho podstoupili pětkrát.“

„A to má být nějaká omluva?“ pokrčil Vypravěč rameny.

„Nedokázala už logicky přemýšlet. Zoufalá žena prostě udělala chybu. Vnitřně byla matka. Matka dítěte, které neměla,“ pokračoval Česťa.

„Hájíte ji, jako by jen zazmatkovala. Její čin byl úmyslný. Věděla, co dělá. Věděla jaká je cena. Přesto ji byla ochotna zaplatit!“ pronesl prudce Vypravěč. „Spoutala vás a věřte tomu, že by vás i zabila, kdybyste stál v její cestě. Jak ji můžete stále bránit?“

Česťa pozoroval svého společníka, jak se hraje s půllitrem.
Nepoznával ho. Ten tam byl onen snílek, se kterým se setkal na Žďárských vyhlídkách. Vzhledem byl stále stejným mladým mužem. V očích se mu ale zrcadlil staletý žal.

„Nemůžeme zde zůstat,“ pronesl Vypravěč po chvíli tichým hlasem. „Ne, pokud si máte vše pamatovat. A já potřebuji, abyste nezapomněl.“

Česťa mlčel. Začínal chápat, že Vypravěč provedl něco děsivého.

„Kam musíme odejít?“ zeptal se nakonec. Vypravěč se smutně pousmál a mávl rukou. Ocitli se ve středověku. Stále seděli u dubového stolu, jen skleněné půllitry nahradila keramika.

„Vítejte v tajemném městě,“ povzdychl si Vypravěč.

Česťa cítil, jak se magický tok, který doposud kroužil kolem vilky, začíná přibližovat.

„Ne. Teď se nesmí protrhnout hráze magie,“ vydechla zoufale žena a pokoušela se vyčarovat kolem domu štít.

„Jak se mu to povedlo? Vždyť tu vůbec není!“ ječela jak smyslů zbavená.

Česťa neodpovídal. Připravoval se na vlnu magického proudu, která se měla přes ně přehnat.

Křik ženy pomalu utichal. Vzduch se měnil. Česťa cítil, že už není uvnitř místnosti.

„Jste v pořádku?“ promluvil na něj kdosi. Otevřel oči. „Nechcete si přisednout?“ Česťa se rozhlédl a zjistil, že sedí v hospůdce u malého stolku.

„Děkuji, ale chci být sám.“

Česťa se stal nedobrovolným svědkem manželské hádky. Začalo to už příchodem muže domů.

„Co to je za chlapa a proč vypadá, že se nemůže pohnout?“ ptal se překvapeně. Odpověď se mu ani trochu nelíbila.

„Proč si to pro boha udělala?“ ptal se, ale bylo na něm vidět, že odpověď znát snad ani nechce. Česťa poslouchal ženinu obhajobu, ale už ji nedokázal litovat.

„Prosím. Řekni, že si děláš legraci,“ vydechl muž vyděšeně. „To nemůžeš myslet vážně?! Já tě vůbec neznám!“ křičel a rozhazoval rukama.

„Dělám to pro nás!“ bránila se žena.

„Je jen hřích na to pomyslet! Nikdy ti to neodpustím!“

Česťa se snažil nepropadat zoufalství. Ale s tělem svázaným pavoučím kouzlem to bylo těžké. Jediné, co mohl dělat, bylo bloudit svojí znavenou myslí. To však zákonitě vedlo k jedněm pomyslným dveřím.

Dveřím, které zamkl a klíče od nich se zbavil.
Dveřím, které zdobil ručně psaný nápis „Přísně tajné“.
Dveřím, za kterými chtěl pohřbít vzpomínku na vodníka, který mu lhal a zklamal jej.
Dveřím, které se pomalu začínaly otevírat.

Kdybys tu jen byl, Karle, pomyslel si. Určitě bys našel způsob, jak mě z té šlamastiky dostat.

„Konečně jste to pochopil,“ vysmála se mu žena. „Buďte hodný a možná to i přežijete.“

Veškerá slova byla marná. Ač se Česťa snažil sebevíc, odmítala jej poslouchat.

Na jednu stranu ji dokázal chápat. Litoval čím vším si musela projít. Ale pořád nevyzkoušela vše. Pořád tu byla šance. Kdyby jen byla ochotná si nechat pomoc.

Nadechoval se k dalšímu marnému pokusu, ale zarazila jej.

"Už dost! Ještě jedno jediné slovo a buďte si jistý, že víckrát nespatříte hvězdnou oblohu!"

"Myslíte, že až zjistí, co jste provedla, že s vámi zůstane? Bude se vás bát. Ztratíte jo navždy!"

Šlehla po něm pohledem plným nenávisti. V očích se jí odráželo světlo zářivek. Nejjasnější z nich vévodila souhvězdí šílenství.

Česťa se snažil dostat z magických pout, ale bylo to marné.

„Všechno je marné,“ pronesla žena. „Nepohnete se, dokud z vás nesejmu kouzlo.“

„Pusťte mne a pomohu vám. Nevíte, jaké následky to kouzlo bude mít,“ snažil se ji Česťa přesvědčit.

„Budeme už napořád spolu. Nebude mít důvod utíkat do posilovny, aby tam cvičením zaháněl výčitky svědomí,“ odsekla žena.

„Ale za jakou cenu? Město zanikne. Víte, kolik rodin se zde mohlo usadit? Kolik párů se tu mělo seznámit? Kolik dětí se kvůli vám nenarodí?“ snažil se jí promluvit do duše.

„Kouzlo bylo vyřčeno. Vypravěč odklizen. Vy jste svázán. Nic mě nezastaví!“

Česťovi se nakonec podařilo ženu uklidnit natolik, aby byla schopná mu říct, co se stalo.

„Byla jsem zoufalá. Tak moc jsme se snažili, ale nešlo to. Každé další selhání bylo horší a horší,“ pronášela mezi vzlyky a pořád si mnula ruce. Česťa cítil, jak mu z toho leze mráz po zádech.

„Když jsem pak přišla na možnost použít kouzlo, byla jsem už zoufalá. Musela jsem to vyzkoušet,“ hájila se. Česťa se na ni nedokázal soustředit. Měl pocit, jako by mu něco lezlo po nohách.

PAVOUK! došlo mu vzápětí.
Nemnula si ruce.
Kouzlila!

Česťovo tělo obestřelo paralytické víceúčelové osobně umístěné kouzlo.

Česťa se marně snažil uklidnit mladou ženu, která se mu zhroutila do náručí. Usedavě plakala a nebyla schopná slova.

„No tak, to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ šeptal stále dokola a hladil ji po prořídlých vlasech, zatímco se periferním pohledem rozhlížel po pokoji.

Na krbové římse stály vyskládané fotografie, které zleva doprava ukazovaly běh života této ženy od malé dívenky, ze které vyrostla krásná slečna. Následovaly svatební fotografie, ze kterých doslova sálala láska.

Na zbylých fotografiích manželé postrádali úsměv. S každou další byla žena ztrápenější a muž svalnatější.

Co se v téhle rodině asi stalo? pomyslel si Česťa

Vypravěč se rozhlížel kolem a hledal mladší verzi Čestislava. Potřeboval jej, aby mu pomohl. Nebo si to alespoň myslel. Jeho pohled však neustále sklouzával k Plzeňské bráně. Bráně, která byla vstupem do města již od středověku. Bráně, která již brzy nebude.

„Někdy mám pocit, že lidé už umí věci jenom ničit,“ povzdechl si Vypravěč se vzpomínkou na protestní telegram Antonína Zápotockého, který však nic nezměnil.

„Víš, Zuzi, jsou věci, nad kterými by se mělo zakázat byť jen přemýšlet,“ ozval se za Vypravěčem povědomý hlas. Rychle se otočil, aby si potvrdil, že je to opravdu Čestislav.
S úsměvem mu vyšel vstříc.

Vypravěč se zadíval na dveře, které se zhmotnily uprostřed ničeho. Netušil, kde začít. Jeho společník nedokázal určit přesnou dobu, do které by se měl vydat. Něco však Vypravěči říkalo, že by se jej měl nadále držet.

„Pamatujete si, kdy jste mě poprvé potkal?“ zeptal se Čestislava, který bez zaváhání odpověděl přesný datum. Vypravěč kývnutím poděkoval a vstoupil do dveří.

Prošel do roku 1950 a ocitl se pod Plzeňskou branou.
Branou, která bude toho dne zbourána.

Zběžně se prohlédl a v duchu poděkoval Městu za oblečení padnoucí do dané doby. Jen kdyby se nemusel vzdát identity Vypravěče.
Nelíbilo se mu to.