DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

"Dělá mi starosti, víte?" Molly usrkla příliš horkého čaje. "Možná jsme tam strávili příliš mnoho času. Třeba se tu necítí dobře."
"Nesmysl," tišila její obavy Magdalene Meadows, zatímco přecházela po terase, aby si protáhla nohy. "Zdraví mu slouží?"
"Slouží. Ošetřovat jsem ho nikdy nemusela."
Magdalene padl pohled na omšelou budovu stájí.
"Možná se jen potřebuje něčím zaměstnat."
Její myšlenky nesly jinou náplň, ale směr měly správný. Prošedivělý Roger vyhlédl z okna salonku.
"Molly, miláčku. Tys měla vždy tak pevnou ruku při kreslení. Měli bychom konečně otevřít ty bedny z Afriky, dát těm věcem řád. Chtěl bych naše poznatky sdělit veřejnosti."

Bilbo Pytlík vysrčil nohy z vyhřáté postele, protáhl se s hlasitým zívnutím a vyhlédl z okna. Slunce už stálo vysoko.
Nespěchal. V klidu se umyl, pročísl vlasy a vybral si jednu z barevných kazajek, které dostal darem od Elrondových sloužících.
Kručení v břiše ho naléhavě hnalo do jídelny.
"Dobré ráno, pane Pytlíku!" pozdravil hobita s úsměvem Lindir. "Nebo mám spíše říci poledne?"
Bilbo zasedl na svou vysokou stoličku a s chutí se pustil do oběda.
"To víte, elfíci, doháním, čeho se mi v mládí nedostalo," zasmál se.
"Takže snídaní jste měl s Thorinovou družinou zřejmě dostatek," utrousil suše Mistr Erestor.

Vteřina, která trvá věky. Když drak zahlédl princův úsměv, zapomněl na plánovaný únos, na všechna odmítnutí, na život v utajení, zapomněl, kým kdy byl a věděl jen to, kým chce být. Princovým drakem. Služebníkem. Osudem.
„Víš, jak tu celé roky sedíš ve věži a zašíváš se před Popelkou? Není už čas vstát z popela, roztáhnout křídla a letět?“
Princ se znovu podíval na svoji medovinu. Vážně vede tuhle konverzaci?
„Jak to myslíš?“
„Tak, že mám jednu útulnou sluji, pivo tam má vždycky optimální teplotu a když se ti zasteskne po ženách, každou chvíli se tam ukáže nějaká princezna.“
„Letíme! Hned!“

„Jsi zřídlo. Jednou budeš nejmocnější mág své generace.“
Olena si stírá cosi studeného z tváře. Krvavá kaše. Bílý úlomek.
„Můžeš být velmistryně. Nebo noční můra.“
Zvedne se na loktech. Mezi cáry krabic a věcí a lidí září černá křišťálová koule. Září velmi jasně a je pokrytá prasklinami.
„Musíš se naučit tu sílu ovládat, než bude pozdě.“
Selhala jsem, šeptá v duchu.
„Aleksi,“ vyrazí ze sebe nahlas. On ne. Jen ne on.
Nejisté kroky. „To rudé,“ hlesne Aleksandr. Zírá na krvavou kaši na zdi. Pak se rozesměje, začne si freneticky otírat ruce o džíny a skrz spoušť se odpotácí z bytu.

Záboj zoufale objímal strom a nadával. Jako voják propochodoval celé dny - ale teď mu táhlo na šedesátku. Po půl dni hledání Anninu stopu definitivně ztratil. Vědel, že ji nenajde - je proboha stopařka!
Měl začít dřív, měl se starat o rodinu, neměl se nikdy nechat zlomit…
Pak uslyšel zaštěkání. Dobryňa přiběhl, na mordě úsměv ovčáckých psů.
Dovedl ho k loučce, kde Sergej nervózně cosi vysvětloval serravalskému řezníkovi a třem mladíkům - místním kolaborantským sviním. Anna měla v očích pohled štvané laně. Jeden kluk na ni nepokrytě zíral.
Záboj se nadechl. Už není voják. Ztracený čas nikomu nevrátí.
Ale o rodinu se postará.

„Zásadně neschvaluji fyzické násilí,“ odpověděl k fyzickému násilí zřejmě zcela svolný a připravený Wilhelm.
„Ale?“
„Zakončil jsem větu tečkou,“ zvedl obočí soudce. „Nikdy jsem fyzické násilí nepodporoval a nikdy jsem jej nevyhledával. Nemusím být šlechtic, abych věděl co je proti dobrému vkusu a slušnosti.“
Alexandr souhlasil s každým slovem, přesto ho představa fyzického boje v podání jeho Wilhelma nikterak neodpuzovala.
„Co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat,“ zapředl Alexandr, ignoruje na okamžik vážnost situace a fakt, že se nachází na půdě soudního dvora.
„Naznačujete, pane, že jsem starý?“
„Zakončil jsem větu tečkou.“
Soudní dvůr viděl věci dosud neviděné.

Seděla u zrcadla a pozorovala svou stárnoucí tvář. Poklidně na ni nanášela pudr.
Ještě není pozdě...
Všichni to pochopí, musela přece plnit důležité úkoly. Špionážní mise v Rusku, válka s Pruskem a Anglií. Dělala to pro vlast, pro Francii. Milovala ji a chtěla jí sloužit.
Ještě jí zbývá dost života. Padesát, to není žádný věk. Ještě si užije plesů a krásných šatů...
Bude prostě jen další z řady dívek, které se přestrojily za muže, aby mohly do války. Už si o tom stejně cvrlikají vrabci na střeše.
"Pravda vyjde najevo teprve až zemřu," usmál se rytíř d'Éon na svůj odraz.

„Budeme se koulovat,“ raduje se Megan při zimní procházce s rodiči.
„Z toho mne vynechejte,“ odmítne Severus důstojně.
„Ale tati, copak sis jako malej nikdy nehrál ve sněhu?“
Strohé ne vyvede Megan z míry. Hermiona rychle rozetne zaražené ticho.
„Na něj!“ zavelí a zasype Severuse sprškou sněhu. Megan se s nadšením přidává.
Po několika vteřinách váhání se Severus začne bránit, jenže mu na nerovném terénu uklouzne noha a skončí v závěji zavalený prašanem a dvěma výskajícími těly. Chytne je do náruče a převrátí do sněhu pod sebou.
Při pohledu na jejich ukřivděný výraz se mu na tváři objeví lehounký úsměv.

Draco si zamyšleně podpíral bradu. „Grangerová?“
Když Hermiona vzhlédla, vypadala bezradně a jaksi podivně ztracená.
„Vymyslelas něco?“
Mdlé zavrtění hlavou. „A ty?“
„Nejprve slib, že mě neprokleješ.“
„Slibuju, povídej.“
„Mohl bych ti uvařit postaršovací lektvar. Vypiješ ho, prozkoumáš svou mysl a potom se kompromituješ odhalením všeho, cos v mládí promeškala.“
Prsty nervózně zabubnovaly po stole. Splněné téma je splněné téma, jenže… „Co vedlejší účinky?“
„Žádné. Samozřejmě krom toho, že se společensky naprosto znemožníš.“
„Malfoyi!“
„Jen se snažím pomoct. Vyrobím z tebe zoufalou vetchou…“
Bez varování ho praštila zaťatou pěstí. „Víš, čeho lituju už teď? Že mám za parťáka takového kreténa!“
***

Bývalý profesor Křiklan byl pro ni vždy trochu záhada. Protože nijak zvlášť nevynikala nad průměr co se lektvarů týkalo, nebyla svědkem žádného z jeho proslulých snobských večírků. Dlouho váhala, zda ho oslovit s plánem tajné výuky mudlovských studentů. Na jednu stranu byl Zmijozel a měl dobré kontakty i mezi nepřáteli, na stranu druhou nemohl dopustit na Lily a protestoval proti Andromedinu nucenému odchodu z Bradavic. Nakonec se rozhodla riskovat.
„Myslíte takový odboj, paní kolegyně?“ Opatrně přikývla. „Když jsem tady kdysi studoval, vždycky jsem se chtěl bouřit. Ale to víte...“
Po třech sklenkách koňaku a nadměrné zásobě ananasu na nabídku kývl.