Mágové

A potom se v teleportační místnosti otevřel portál. Z něj vyskočilo drobné stvoření s netopýříma ušima, rozpláclým nosem a rukama a nohama tenkýma jako hůlčičky. Ječelo jak na lesy, ale nikdo mu nerozuměl. Čarodějové se kolem něj seběhli ve snaze zjistit, co je zač.

„Rozumíte mu někdo?“ zjišťoval Nejvyšší.

„Zkusím překládat,“ ozval se Drachomyr, spolkl větník a zaposlouchal se do vetřelcových výkřiků.

„Prý chce azyl. Sebral… přinesl…“

„Cože to přinesl?“

„Prý ponožku profesora Snapea. Zdá se, že jí ukradl…“

Najednou se portál otevřel znovu, vystrčila se z něj ruka, popadla vetřelce i s ponožkou a protáhla jej kamsi do neznáma.

Picek ještě neměl ukončené studium magie, proto musel Drobka brát s sebou na vyučování. Samozřejmě, že se do něj všichni v Citadele zamilovali a nejeden kouzelník začal přemýšlet o tom si nějakého toho draka také pořídit.

Představa, že budou mít Citadelu plnou oheň šlehajících plazů, nedávala Nejvyššímu spát. Probíral proto se svým služebníkem, jak ten mumraj nějak ukočírovat.

„Viděls ten rozruch? Každý by teď chtěl draka!“ vybuchl Nejvyšší.

„Viděl, ale co s tím?“

„Hlavně, kam bychom ty draky dali?“

„Co třeba do kurníku, stejně nemáme slepice…“

„To jako, že bychom tu měli dračník? Nebo jak se říká kurníku pro draky?“

Zimoř zatřepal plechovkou na kafe, aby zjistil, že je prázdná. Co teď? Zkusmo zapátral v nesčetných kapsách svého pláště a byl odměněn hromádkou hnědých bobulí vzdáleně připomínajících zrnka kávy. 

„Snad to bude stačit,“ pomyslel si, rozemlel je a zalil vroucí vodou.

„Už to nesu, pane…“

Nejvyšší začichal, trochu jej zarazila nezvyklá vůně, ale pak si opatrně usrkl.

„To je strašné?“ vyprskl. „Vždyť se to nedá pít! Cos to přinesl?“

„Omlouvám se, Nejvyšší, kafe došlo. Ale odvar z jeleníku má stejně povzbudivé účinky…“

Nejvyšší, kterému po požitém nápoji vyrašily na čele parohy na Zimoře jen vztekle zíral.

„Ups… Vydržte, tohle napravíme…“

Když odezněl zmatek se změnou obyvatele krystalu, mohl se Nejvyšší začít věnovat otázce svého následnictví. Přeci jenom mu už bylo přes sedmdesát a cítil se dlouhou službou unaven.

„Sestav kandidátku nejvhodnějších uchazečů,“ pověřil svého služebníka, „a nezapomeň tam zapsat i Evelínu.“

„Evelínu? Myslíte, že bude chtít?“

„Asi ne, ale snad to vezme to jako poctu za léta strávená péčí o magii. A možná i jako omluvu…“

„Dobrá, takže Evelínu také…“ poznamenal si služebník.

„Hlavně ne Zimoře! To by byla tragédie!“ podotkl Nejvyšší

„Samozřejmě, to se nemusíte bát. A i kdyby se na kandidátku nějak protlačil, poslední slovo má vždycky krystal…“

Picek se konečně odhodlal Coru pozvat na odložené rande. V neděli odpoledne proto s Drobkem zazvonili u jejího domu. 

„Madam, váš nóbl kočár na vás čeká,“ galantně jí podal rámě, když otevřela dveře.

Drak chvilku myslel, že tím nóbl kočárem bude on, ale Picek místo toho rozvinul létající koberec.

„Ó, bude mi potěšením, pane…“ vklouzla do role Cora a s elegantní úklonou nabízenou ruku přijala, špičkou prstů si nadzdvihla sukni a nakročila ke „kočáru“. 

Celou noblesní scénku přerušil Drobek když žďuchl do koberce ve chvíli, kdy na něj Picek s Corou nastoupili a ti si naprosto neelegantně kecli na zadek.

Nejvyšší doposlouchal a prásknul s telefonem.

„Co se stalo?“ zajímal se Crotus (toho času služebník Nejvyššího).

„Zimoř! Už zase! Volal mi starosta, že si jeho bratr, sedlák z Pomezí, Zimoře objednal, ať mu zvětší švestky na stromě. Ten trouba si nevšiml, že je tam vosí hnízdo a zvětšil i to. Teď po statku lítají vosy velikosti tenisového míčku a celá sedlákova rodina se schovává v maštali. Zajdi tam a naprav to...“

„A neměl by Zimoř, když to všechno spískal?“

„Jen to ne! Byl by schopný místo vos zmenšit sedlákovu rodinu na velikost trpaslíků. A to už bych u starosty nevyžehli!“

Evelína uvězněná v krystalu zjistila, že se před ní rozevírá úplně nový svět. Vnímala vzpomínky předchozích obyvatelů kamene. Pokud rozprostřela své smysly, dokázala vycítit veškeré magické dění ve Městě. Byl to naprosto opojný pocit.

Pak ale uslyšela zoufalé zvolání „NE! To je moje poslání, na to nemáš právo!“

Vnímala souboj kouzelníků a uvědomila si, že byla podvedena. I s její pomocí proto Koule osudu zbavila síly zlého Nejvyššího a předala jeho moc synovi. Že se rozhodla správně, potvrdila jeho následující slova: „Odpusť… měl jsem to být já…“

S vědomím, že dělá dobrou věc, pronesla k Mariovi: „Staneš se novým Nejvyšším…“

Drobek se vrátil z lesa celý vytřepaný. I po návratu domů se neustále ohlížel vyplašeně přes rameno.

„Co se ti stalo?“ pátral Picek

„Nejsou tu, že ne?“

„Kdo?“

„Skautky! Jsou všude! A chtěj podepisovat knížky!“

„Chudáčku, ta sláva tě začíná zmáhat…“ škádlil dráčka Picek, ale taky mu ho bylo trochu líto. „Pojď sem, lehneš si a povím ti pohádku.“

„Ale nebude to Fanfikce? Nebude tam drak, ani skautky, že ne?“

„Neboj, bude to o malém koťátku, co šlo do lesa a potkalo žábu…“

A tak Picek vyprávěl tu nejneškodnější pohádku o všem roztomilém, co ho napadlo, dokud zmožený drak neusnul…

Drobek se vydal do lesa za Město hledat prchavky. Chtěl udělat Pickovi radost a trochu taky odčinit své poslední vylomeniny. Položil si pod smrček košík a snášel do něj kulaté houbičky. Vtom uslyšel z houštin vzrušené hlasy.

„Támhle je!“

„Jdi k němu!“

„Ne, jdi ty!“

Zpoza jedle vykoukla pihovatá tvářička.

„Ahoj, Drobku!“ 

Najednou se k němu hnal houf natěšených skautek s knížkami v rukách.

„Nechaly jsme si naše povídky o tobě svázat! Že nám je podepíšeš? A mohl bys je i trochu očadit?“ mlely jedna přes druhou.

Vyděšený drak chvilku couval, pak upustil prchavku, kterou držel v tlamě a zmizel.

Dívka pustila Zimořovu ruku a přešla k Pickovi. 

„Tak ráda tě poznávám.“

„Kdo jste?“

„Tvoje babička…“

„Evelína? Ta ztracená? Babi…“ Picek jí padl do náruče a oba nadšením zároveň plakali a smáli se. „Počkej, až to řekneme tátovi!“

Skupina se chystala k odchodu. Zimoř z kouta zamilovaně zíral na Evelínu. Vypadal, že k ní každou chvilku vletí a začne jí vyznávat lásku. Udělal první krok, když jej za rameno chytil Crotus

„Brzdi, Romeo, víš, že je o čtyřicet let starší, než ty?“ 

„C-cože?“

„Byla v krystalu padesát let. Dej jí aspoň čas sejít se znovu s rodinou, než začneš tokat…“