Služebník

Marius se svezl na kolena, čelem opřený o krystal. Koule osudu mu vyklouzla z ruky, a ještě před dopadem na zem zmizela. 

„Odpusť…“ hlesl, „měl jsem to být já…“

„Není co odpouštět, není to tvoje vina,“ zazněl mu v hlavě tichý hlas.

„Ale, bylo to moje poslání!“

„Tvé poslání se změnilo. Staneš se novým Nejvyšším…“ šepot krystalu pokračoval.

„Já… já nechci vládnout… netoužím po moci… Měl jsem sloužit!“

„Ty nevíš, že vůdce je největším služebníkem?“

„Ne! Najdi někoho jiného. Prosím!“ 

„Budeš dobrým Nejvyšším. Právě ti, kdo moc odmítají ji užívají nejlépe. A to je, milý příteli, paradox všech dobrých vládců…“