DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2018.

"Sam are you sure about this?"
"Yes Dean, I read it twice and I asked even Rowena."
"From what day we're asking witches for help? Dammit, Sammy, we're supposed to kill witches, not ask them for advice."
"I know Dean right, but what else I supposed to do? The curse is weird and starting affect the whole town."
"Oh right, oh right, read it one more time to me."
"We have to push Aries down the hill, and it doesn't specify if it has to be animal or human, so..."
"Well, let's find both and push them down the hill."

Vždycky chtěla být jako on. Nikdy nepochybovala.
Když na ni poprvé pomyslel, nevěděl, co činí. Protože už tehdy začala v dálce vznikat. Ona. Jeho dcera. Dítě, kterému se s láskou tolik věnoval.
Říká se, že každý rodič ovlivňuje svého potomka. U nich to platilo dvojnásob. Vždyť pokaždé, když se setkali, on jí předal část sebe sama - vzpomínky, zážitky, emoce. Byla ve všem jako on, nejčistší výpověď o jeho životě.
Než přišla na svět, každý večer k ní promlouval, věnoval se jí a dával jí lásku.
Po roce se konečně zrodila.
A každé písmeno, každá stránka, byla zprávou o jejím otci.

"Sakra," Grace naštvaně procedila mezi zuby.
Když ten šicí stroj před pár týdny našla, nečekala, že to bude tak náročné. Chtěla se o svém tátovi dozvědět víc. Umřel, když byla ještě malá, skoro si ho nepamatovala. Úplně zapomněla jak šití miloval, dokud nezačala prohrabávat krabice s jeho věcmi, které ještě pořád ležely na půdě.
Teď měla sto chutí, nacpat ty krámy zpátky do krabice. Místo toho se však zhluboka nadechla a začala párat. Neměla mnoho fotek ani vzpomínek, ale tohle si ukrást nenechá. Jednou bude tak dobrá jako kdysi býval on.
A možná, že i najde ten chybějící dílek skládačky.

"Co chcete dnes vyprávět?" otázal se starý, vrásčitý hobit sedící na lavičce.
"Třeba o tom, jak jsem překonal mohylové duchy? Nebo o obsazení Železného pasu? Nebo jak jsem doprovázel Společenstvo prstenu?"
Poslouchající děti z Minas Tirith obracely oči v sloup. Vyprávění starého malého strýčka už slyšely tolikrát...
Hobit, vida, že u obecenstva zřejmě s příběhy neuspěje, prohlásil, "No dobře vy uličníci, tak si teda běžte koupit karamely," pak zalovil v kapse s úsměvem hodil drobotině hrst mincí.
Děcka vypískla a utíkala pro mls. Jen jedna holčička se ještě vrátila a se slovy "Děkujeme strýčku Pipine!" dala starci pusinku na tvář.

Bylo mu s ním dobře. Až překvapivě. Zpočátku se obával, aby dračímu princi, zvyklému na luxus a pohodlí, nevadily strasti putování, zima a hlad, ale Armid vše v pohodě snášel.
Nejlepší bylo společné usínání. Ať už se k sobě tulili na hospodské podlaze, zabaleni do plášťů, nebo pod širákem, unaveni milováním.
Proto Yvana překvapilo, když se zničehonic probudil sám. Zpočátku se domníval, že se Armid vydal pro vodu, zmizely i čutory. Když dlouho nešel, pustil se za ním. Ale u potoka nikdo nebyl. Na volání neodpovídal. Slehla se po něm zem. Jen na břehu v bodláčí se válely dvě čutory.

Tatínek se vrátil s hlubokým šrámem na ruce. Po rameni mu stékaly maminčiny slzy.
Provinile k ní zvedl oči.
"Boženko? Já přece musel něco udělat, copak bych se sebou mohl žít..."
"Vždyť já vím," povzdechla si, "ale jakej bych měla klid, vzít si radši zbabělce."
Stejně ho políbila do vlasů a nazítří usmažila řízky.
*
Tonda byl trochu vůl. Ale když ho zatkli a ji předvolali k výslechu, neřekla nic.
Předvedla přímo bezbřehé nevědění. V ceně dvou zubů.
"Proč vlastně?" zeptala se Tondova sestra vděčně. Tondův svět zakryly mříže. Ale aspoň je naživu. Trochu vůl.
"Copak bych se sebou mohla žít?"

Ve školce jsem jako poznávací obrázek dostal hnědý kbelík.
Na základce se mi smáli, že nosím brýle.
Ze střední jsem odešel, abych nemusel vysvětlovat ty neomluvené hodiny.
V zaměstnání nikdo nedocenil můj přínos.
Žádná ženská, o kterou jsem stál, si se mnou nechtěla vyjít.
Ženské, o které jsem nestál, se mnou vydržely maximálně do třetí schůzky.
V pekárně mi vždycky dali tvrdé rohlíky.
A v sáčku jablek jsem měl nejmíň jedno plesnivé.
Tak to šlo den za dnem, rok za rokem. Pak jsem umřel.
“No co,” pokrčila právě uvolněná duše rameny, “teď se to nepovedlo, ale příště to bude lepší!”

"Throw the ram down the hill, yes," the man repeated hopefully.
The Doctor frowned: "No, I don't understand."
"You don't know what is a tongue twister?"
"Yes, something like: 'He threw three free throws.'"
"That's not a tongue twister. How come you speak Czech so perfectly, but you can't get this?"
"Ah," the Doctor stretched to flip a switch. "Say it again."
"Cože? Sej it egen? Co to je?"
The Doctor frowned, probing his memory: "Znovu rekni."
"Shoď z kopce skopce."
"I see," the Doctor flipped the switch. "Now, what was the point?"
"I don't know," the man grinned.
"Oh..."

Dvojice tvořená starší paní a mladou dívkou vešla do zahrady. Potřebovaly nerušené místo na důležitý rozhovor. Všude bylo krásně rozkvetlo, tak jak to jen jaro umí. Než se k hovoru dostaly, starší z nich, uchvácená krásou kolem, povzdechla: „To je nádhera!“
Mladší se zdvořile zeptala: „Máte ráda květiny?“
Starší se rozzářila: „Květiny jsou velký dar Boží k potěše naší duše.“
„A jakou květinu máte nejraději?“ zvědavě se ptalo děvče.
„Bodlák.“ odpověděla bez přemýšlení.
„Bodlák?“
„Ty víš, že jsem byla v kriminále. Ze všech květin jen bodlák tam v koutě dozorci nedokázali zadupat. Buď v životě taky taková věrná a nezdolná.“

„Máš všechno oblečení, zlato?“ zeptala se poněkolikáté paní Evansová starostlivě a láskyplně dceru objala. Kapesníčkem si otřela zbloudilou slzu. „Kdyby ti cokoliv chybělo, tak napiš.“
„Buď hodná holka, Lily,“ usmál se pan Evans a dřepl si k dceři. Nikdy nepochyboval, že jeho holčička je to nejkouzelnější stvoření. Oči se mu zaleskly. „Ale kdyby tě někdo otravoval, tak mu to dej sežrat.“
Poslední k sestře přistoupila Petunie. Šla nesměle, jako by váhala nad každým krokem.
„Viď, že všechno zůstane stejný,“ zaprosila šeptem, když Lily objala na rozloučenou.
„Ale Petty,“ usmála se Lily vřele. „Copak bych tě někdy mohla přestat mít ráda?“