Supernatural

“Deane,” zakňučel Sammy: “vono to fakt svědí.”
“Tak se poškrab,” zabručel Dean. Poslední, na co měl náladu, bylo řešit další Sammyho problém. Mě se rozvázala bota, já mám v nose hrášek, pořád něco. Dean měl mnohem větší starosti.
“Deane, ale mě to svědí i tak…”
Dean se otočil - přesně včas, aby zahlédl, jak mu ve vlasech štráduje veš.
Pitomá školka. Nikdy ho tam neměl pouštět. I když tam měl obědy zadarmo.
“Deane?” pípnul Sammy.
“To nic. Je to jen vyrážka od blbosti. A na tu zabírá benzín.”
Ještě, že byl táta zrovna na lovu. Ten by to řešil holícím strojkem.

Byl to počátek. I konec. Všehomír. Nicota černá natolik, že nebylo vidět na špičky prstů.
„Casi…“
Probral se. Zazíral znenadání tmou.
Někdo zlostně zavrčel. Zjevila se Meg. Nebo spíše její alternace. „Zase ty?! Proč mě nenecháš v klidu spát?“
„Casi. Nemůžeš mě tady nechat. Nemůžeš mě opustit. Prosím. Vrať se mi.“
Byla to modlitba a rezonovala Prázdnotou jako mantra. Dean.
„Seš potížista! Mám tě akorát tak dost, anděli!“
„Chlape…“ ten hlas sférou zněl jako tklivá prosba prohloubená žalem. Dean truchlil. Truchlil tak moc, že je v Prázdnotě vzbudil. „Zatraceně. Taky tě miluju.“
„Nestojíš za ty potíže. Ať už seš pryč!“

Vyškrábala se na břeh.
I po té krátké cestě ji bolely všechny svaly, písek ji dřel do kůže a slunce najednou pálilo mnohem víc, než byla zvyklá. Ležela, mžourala a oddechovala.
Možná to nebyl zas tak dobrý nápad.
Oblohu najednou zakryli dva stíny.
Její oči byly moc jednoduché na to, aby správně zaostřila, ale něco jí na nich připadalo povědomé.
“Opravdu to je ono?” řekl jeden z nich. Ten druhý vydal zvuk. Tiktaalik to ještě nevěděl, ale později se tomu bude říkat smích.
“Neškleb se, Casi,” řekl Gabriel: “a dej tomu pár generací. Budou tě od sebe muset odhánět klackem.”

Sam se svalil na židli s rozmrzelým výrazem.
„Hádám, že Rowena ani její tříčlenný sabat si nevědí rady,“ zhodnotil Dean. „Největší čarodějka historie. Jasně. Spíš podvodnice.“
„Žádné stopy, žádné řešení. Garth zmínil, že mezi vlkodlaky panuje panika.“
„Skvělý. Nemáme šajnu, co proti nám stojí. Jen to po sobě zanechává nelidský mrtvoly.“
„Neměli bychom spíš slavit? Něco za nás sklízí monstra. Dát nohy na stůl, vzít si volno?“
„Fakt tohle navrhuješ zrovna ty, Sammy? Pro tvý info, jde to i po andělech!“
„Cas se o sebe postará. To je snad strach, co ti vidím v očích? Deane, seš rozkošnej.“
„Sklapni, Samantho.“

Setkají se v galerii. Castiel sedí na lavičce: hlava skloněná, dlaně sepjaté.
Deanovi cukne koutek úst, když porovná Castiela s nedalekou sochou. Socha působí méně kamenně.
„Takže... to nevyšlo.“
„Ano,“ řekne prostě Castiel, „a má studnice nápadů zjevně vyschla.“
„Inter arma...,“ ozve se Dean téměř něžně.
„...silent musae,“ hlesne Castiel překvapeně.
Náhle uvidí Deana Winchestera jinak; Deana, který-
„Vždycky ty prasečinky nazvali tak vznešeně,“ zubí se Dean a palcem ukazuje na popisek obrazu.
Castiel pocítí záchvěv podivně lidských emocí, vyžadující, aby je Deanovi vyjádřil nějak... fyzicky. Jen se při nejlepší vůli nedokáže rozhodnout, jestli ho chce praštit, nebo něco jiného.

“Just five more minutes,” muttered Dean, still half asleep on Bobby’s couch.
“Yeah, sure,” said Bobby sarcastically. “And do you want me to cut the crust off your sandwich, too? This ain’t some fancy hotel, boy, get up.”
Dean reluctantly opened one eye. “Why?”
“We are out of food because you two eat like horses. I could use a hand with the case, and someone should help Sam with the research.”
“Can’t it wait until tomorrow?”
„No. But you can stop being an idjit and help us, what do you think ‘bout that?”
Dean rolled his eyes but smiled anyway.

Sam knew better than to comment on Dean’s precious car. So, he kept his mouth firmly shut even when Baby’s engine started to make weird noises and after a moment broke down completely.
What he did next was leave the car the moment he saw smoke coming from the engine area.
“It appears to be broken,” said Cas.
“Yeah, no shit,” muttered Dean. “Can’t you use your fancy butterfly wings and zap us home? I can’t fix it here.”
Cas tilted his head in confusion. “Dean, my angel wings do not resemble wings of some insect.”
“Just take us home.”

„Dean,“ hesitated Cas. “Do you really wish for them to forget all about you?”
He received a firm nod in response. “I’m like a monster magnet and everyone around me keep getting hurt. Lisa and Ben... They deserve better.”
“And what about you?”
“Me? What about me?”
Cas tilted his head. “Don’t you deserve ‘better’ as well?”
“You know, man, this whole apple pie life thing... that ain’t for me,” he smiled but his eyes remained sad. “Can’t leave our Team Free Will for a white picket fence, can I?”
Cas’ expression softened. “We can always fence the bunker, Dean.”

Some days are bad. Dean can’t stop thinking about the mistakes he’s done. About all the people he couldn’t save.
And no amount of pie and booze can fix that.
But there are days when Sam looks at him with the same awe in his eyes as when they were kids. As if Dean really was Batman and not his brother in a worn t-shirt.
Days, when Cas laughs at his jokes even though he ‘doesn’t understand that reference’, and the world seems better because of what they do.
So, he keeps going. Because these things are worth fighting for.