DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2018.

Nejdřív se narodíte do rodiny kováře. Což znamená, že jste většinu času hluší jako poleno, všude špína, párkrát vám jiskra vypálí díru do oblečení.
Pak dospívání - šli byste na oslavu, ale ne, musí se naleštit kovadlina, nablýskat otcova zástěra, aby vypadala použitě, posbírat hřebíky z matčiny postele (no comment)...
No a nakonec přijde ON, nejdřív se strašně zhádá s mým otcem o mou ruku, a pak že se vezmeme, a já si říkám hurá, budu mít klid, ale můj nejdražší je megaloman, a že chce hroooozně moc dětí.
No, máme sedm synů. Tak snad už budu mít zbytek života pokoj.

Jenda s Jožkou dostali po třech týdnech intenzivního výcviku ve Skotsku a ještě náročnějším týdnu v Ringway dva dny osobního volna.
Bylo příjemné držet v ruce místo pistole pintu piva a namísto samopalu svírat v náručí mladou Angličanku.
„Velšanku,“ opravila Jožku maličko načuřeně. „Nejsem Angličanka, ale Velšanka!“
„Já taky nejsem Čech, ale Slovák,“ poučil ji na oplátku. „To je tak, když se několik národů domluví, že budou mít jeden stát.“
Jak přibývalo vypitého piva, atmosféra u stolu se značně uvolnila.
„Měli by na Hitlera spáchat atentát,“ řekla ta Velšanka. „Pořád se staví na nějaké pódium. Tak ať ho shoděj dolů.“

Byl poklidný podzimní den jako každý jiný... Jeho poklidnost proto nutně skončila dvacet minut po začátku otevírací doby, kdy do kavárny vtrhl britský agent přestrojený za strážníka.
"Rony, musíš okamžitě na mě, Michelle shodila skopce!"
René si sdělení chvíli přebíral. Tajuplný plán odboje zahrnující ovci speciálně vycvičenou pro špionážní akce, dopravenou letecky z Británie a shozenou na padáku, nebyl ani zdaleka nejpodivnější věc, která ho za poslední půlrok potkala...
"Vždyť jela pro zásilku výbušného vánočního pudinku! Proč do toho najednou plete berana?"
Crabtree se zatvářil zmateně: "Burana?"
"Yvette, co ten praštěnej policajt říká?"
"Potřebuje pomoc, René. Michelle cestou přejela Skopčáka."

„Nechoď tam, neprinesie ti to nič dobrého,“ varovala ju mama.
Samozrejme neposlúchla. Po týždni cesty dorazila do malej dediny.
„Amazonka! Amazonka!“ kričali poplašení ľudia, ale k ničomu sa neodvážili.
Jedného si chytila.
„Hľadám muža, bez oka s jazvou.“
Ukázal jej dom.
Vošla bez ohlásenia. V prvej miestnosti našla na stole malé sošky, ktoré zrejme vyrábal. Nepáčili sa jej. V druhej miestnosti našla muža a ledva potlačila zhnusenie. Tučný bachor sa mu v spánku vzdúval hore, dolu. Nos mal presne taký ako mala ona. Siahla si na ten svoj a rýchlo vyšla von.
Mala si pravdu, mama, nemala som hľadať otca.

Jsou chvíle, kdy na ni otec pohlíží jako na dítě, které nikdy neměl se svou láskou z mládí. Jindy v ní vidí krásu dívky, kterou nemohl mít, a chválí ji za bystrost, kterou jako by zdědila po něm.
Jsou chvíle, kdy jsou jeho oči prohnané a nevypočitatelné. Kdy je figurkou v jeho hře. Někým, koho využije, nebo obětuje.
Pak jsou chvíle, kdy požaduje neotcovské polibky, dotýká se jí a ona se snaží nezachvět.
Alayne se na noc zamyká a namlouvá si, že to je proto, aby ji malý Robert nerušil.
„Jsem dcera lorda Eddarda a lady Catelyn,“ šeptá ve tmě.

Nyní něco o našich údajných příbuzných.
Vypadají jako lidé. Netušíme, co mají společného s tak elegantními a roztomilými stvořeními jako netopýři. Poznáte je dle bledé až zelené pleti a častým sklonům k patosu.
Žijí obvykle na křivolakých hradech, z nichž se často linou podivné zvuky a výkřiky hrůzy. Je možno je zabít dřevěným kůlem nebo shozením z kopce vstříc úsvitu, po čemž se změní v čistý uhlík, ale to ovšem ještě nestačí, protože mohou být přivedeni k životu tajným rituálem, který se provádí jednou za století, když je Měsíc ve osmém domě Skopce.
Jen si nesmíte splést krev s kečupem.

„Co Péťa?“
„Péťa je tady,“ hukl, zatímco sundával boty.
„Sláva-“
„Mami,“ zarazila ji Pavla s hlavou v dlaních.
„Co,“ polkl, „něco s malým?“
„Představ si, že Raubíři vedle Mařánkům vysklili v obýváku okna.“
„My za to nemohli,“ ozvalo se sborově, „my spletli barák!“
Mami chytal fantaz. „Jak můžete splíst dům, když ho mají béžovej?!“
„Jak vypadá běžová?“ drkl Pavel do bratra. Ten pokrčil rameny. „Ale mají kostičkovaný závěsy!“
„Ty kostky ze slev, mami,“ vzdychla Káča.
„No...“ Petra polévalo horko. Zase nic. Krucifix! „Nevadí, já dneska vyhrál, víš, jak občas vsadím a-“
Raubíři se vymrštili ze židlí. „Teď pořídíme opravdickýho grizzlyho!“

Než se Norbert Krása oženil, vzal si jej budoucí tchán stranou.
“Moje dcery nejsou obyčejná děvčata,” začal zdánlivě prostou větou.
“Toho jsem si vědom,” odvětil Norbert zdvořile.
Leopold Treschl si lehce zakroutil svůj majestátní knír. “Opravdu, mladý muži? Obě jsou hodná děvčata, dobře vychovaná, to říkám se vší skromností. Ale… jak bych vám to jenom…”
“Paulína mi všechno řekla,” vysvobodil jej z rozpaků Norbert.
Treschlovi se viditelně ulevilo. “Mají to po matce,” konstatoval. “Ne po mně! Občas to není jednoduché. To poznáte sám.”
O dvaatřicet let později bude Norbert váhat, zda nemá podobný rozhovor pro jistotu zapříst s Tadeášem Světlickým…

Na ples, který byl pořádán Creaganem a Leonou, jsem se moc netěšila. Neumím totiž tančit, a to ani tance, které se tančí u nás, natož Aldormské. Sice jsem se zúčastnila výuky spolu s Lucií, ale kroky se mi stejně pletly. Jenže bylo to diplomaticky nutné.
Když mě k tanci vyzval vévoda Kuvelt, aby ze mě tahal informace, pomyslela jsem si, že jsem teda vyhrála terno. Takovej slizkej, úlisnej chlap, který pohrdá ženami, ale lichotil mi, jako bych byla královna.
Škodolibě jsem byla ráda, když jsem tanec popletla a šlápla mu na nohu. Sice jsem se omluvila, ale pobavilo mě to.

Vždy byla slušná dívka. Zdvořilá a vychovaná. Jen jednou neuposlechla teď za to platí za mřížemi. Možná po zbytek svého života. Dobře věděla co si právě teď říkají ty urozené dámy a pánové.
Takové pěkné děvče to bylo. Jaká škoda, že přišla o rozum. Ale ono to nakonec není žádné překvapení, když vezmete v úvahu co byli její rodiče zač. Měl to tušit, než si ji vzal k sobě.
~
Anthony mířil hlavní na majitele ústavu, ale nedokázal vystřelit.
Ach ta nevinná duše.
Johanna se natáhla po pažbě a s pohledem upřeným na tvář svého věznitele zmáčkla spoušť.
Ona se pomstí.