DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2018.

V podstatě měl skvělou náladu.
Přemožené národy mu řádně platily a prokazovaly úctu.
Zrovna dnes mu izraelská delegace přinesla obětní dary.
Taková věc se nikdy neobešla bez velké slavnosti.
Ceremonie u obětního kruhu byla vyčerpávající a slunce pálilo.
Proto se uchýlil do chladu své soukromé místnosti.
Ani tam ovšem neměl klid dlouho.
Vůdce té delegace s ním prý chce mluvit o něčem důležitém.
Inu což. Zprávu od bohů je třeba vyposlechnout.
Zejména, když je určena jen jemu.
Odehnal všechny poddané.
K výjimečnému postavení si gratuloval příliš brzy.
Ve skutečnosti totiž byla Hospodinovou zprávou dýka, zaražená hluboko v jeho tlustém břiše.

Velitel se dovalil až v příliš dobré náladě. Jednotka elitních tučňáků vycítila, že se něco děje.

„Mužstvo, pozor! Kowalski, hlášení!“

„Během naší služby se nic nestalo!“

„A hlídali jste pořádně?“

Začali se vytáčet. Mávl nad tím křídlem. „Tak pojďte! Máme misi!“

Sotva ho omrzela jedna neživá krasavice, už pokukoval po druhé. „Koukněte, jak krásně vrtí zadečkem. Ta bude moje!“

Ještě nikdy neviděli velitele tak dobře naloženého. Dvořil se jí, ona mu neodpovídala. Neodradilo ho to. Pak ji neohrabaně chytnul a figurka se mu rozpadla. Práskl dveřmi svého kamrlíku. Bude trucovat aspoň týden a pak… Dámy, třeste se. Skipper je zpět!

Některé dny jsou krásné, modré, slunečné a jarní. Někdy se na obloze objeví mraky něžné jako cukrová vata.
„Jsou jako beránci,“ vypískl nadšeně Harry a natáhl k oblakům ruku.
„Vlk a beránek,“ zamumlal Remus.
Obloha byla modrá a hluboká jako propast. Siriovi stačil jediný pohled, aby věděl, že vlkodlak se topí. Někdy to tak bylo. Někdy se Azkaban vracel.
Vzal Rema za ruku a zvedl ji k obloze. Na chvíli to vypadalo, že mráček balancuje na jejich dlaních.
„Dáme jim svobodu?“
Vlkodlak přikývl a pomalu oddálil dlaň. Zafoukal vítr a beránek se rozeběhl oblohou.
Vždycky si s Azkabanem nějak poradili.

Arnold J. Rimmer se už snad posté za povzbuzování jeho frajerské verze pokoušel vysvobodit princeznu ze spárů velepadoucha. Eso zástupce potřeboval, ale nebyl si jistý, jestli to vyjde. Tentokrát to ale vypadalo docela slibně. Rimmer se, i když neohrabaně, dostal na hřbet opodál stojícího slona a při sklouznutí po chobotu jaksi omylem srazil zákeřného velitele.

Pak ale přišla část s princeznou, které místo ochranitelských a uklidňujících slov řekl raději, co by jí bývalo zabilo.

Eso si povzdechl: „Víš, už ti to docela začíná jít, ale pořád zapomínáš na naše hlavní pravidlo…“

„No jo,“ zavrčel Rimmer. „Od teď už budu optimista!“

O mé minulosti pomlčme. Děcák nikoho nezajímá.
Naštěstí jsem dostal novou šanci. Utek jsem a žil na ulici.
O mé minulosti pomlčme. Děcák a pasťák nikoho nezajímají.
Naštěstí jsem dostal novou šanci když mě pustili. Začal jsem prodàvat trávu a perník.
O mé minulosti pomlčme. Děcák, pasťák a basa nikoho nezajímají.
Naštěstí jsem dostal s amnestií novou šanci. Našel jsem si práci jako skořápkář a dokonce i ženu, jmenuje se Vilma a úspěšně se léčí ze závislosti na alkoholu.
Odteď jsem optimista. Čekáme dvojčata, budeme se brát a kupujeme na hypotéku byt.
Budoucnost je naše, jenom naše. Vítej, naše budoucnosti.

Vždycky chtěla být jako on. Nikdy nepochybovala.

Když na ni poprvé pomyslel, nevěděl, co činí. Protože už tehdy začala v dálce vznikat. Ona. Jeho dcera. Dítě, kterému se s láskou tolik věnoval.

Říká se, že každý rodič ovlivňuje svého potomka. U nich to platilo dvojnásob. Vždyť pokaždé, když se setkali, on jí předal část sebe sama - vzpomínky, zážitky, emoce. Byla ve všem jako on, nejčistší výpověď o jeho životě.

Než přišla na svět, každý večer k ní promlouval, věnoval se jí a dával jí lásku.

Po roce se konečně zrodila.

A každé písmeno, každá stránka, byla zprávou o jejím otci.

"Co chcete dnes vyprávět?" otázal se starý, vrásčitý hobit sedící na lavičce.
"Třeba o tom, jak jsem překonal mohylové duchy? Nebo o obsazení Železného pasu? Nebo jak jsem doprovázel Společenstvo prstenu?"
Poslouchající děti z Minas Tirith obracely oči v sloup. Vyprávění starého malého strýčka už slyšely tolikrát...
Hobit, vida, že u obecenstva zřejmě s příběhy neuspěje, prohlásil, "No dobře vy uličníci, tak si teda běžte koupit karamely," pak zalovil v kapse s úsměvem hodil drobotině hrst mincí.
Děcka vypískla a utíkala pro mls. Jen jedna holčička se ještě vrátila a se slovy "Děkujeme strýčku Pipine!" dala starci pusinku na tvář.

Tatínek se vrátil s hlubokým šrámem na ruce. Po rameni mu stékaly maminčiny slzy.
Provinile k ní zvedl oči.
"Boženko? Já přece musel něco udělat, copak bych se sebou mohl žít..."
"Vždyť já vím," povzdechla si, "ale jakej bych měla klid, vzít si radši zbabělce."
Stejně ho políbila do vlasů a nazítří usmažila řízky.

*

Tonda byl trochu vůl. Ale když ho zatkli a ji předvolali k výslechu, neřekla nic.
Předvedla přímo bezbřehé nevědění. V ceně dvou zubů.
"Proč vlastně?" zeptala se Tondova sestra vděčně. Tondův svět zakryly mříže. Ale aspoň je naživu. Trochu vůl.
"Copak bych se sebou mohla žít?"

"Throw the ram down the hill, yes," the man repeated hopefully.

The Doctor frowned: "No, I don't understand."

"You don't know what is a tongue twister?"

"Yes, something like: 'He threw three free throws.'"

"That's not a tongue twister. How come you speak Czech so perfectly, but you can't get this?"

"Ah," the Doctor stretched to flip a switch. "Say it again."

"Cože? Sej it egen? Co to je?"

The Doctor frowned, probing his memory: "Znovu rekni."

"Shoď z kopce skopce."

"I see," the Doctor flipped the switch. "Now, what was the point?"

"I don't know," the man grinned.

"Oh..."

„Máš všechno oblečení, zlato?“ zeptala se poněkolikáté paní Evansová starostlivě a láskyplně dceru objala. Kapesníčkem si otřela zbloudilou slzu. „Kdyby ti cokoliv chybělo, tak napiš.“
„Buď hodná holka, Lily,“ usmál se pan Evans a dřepl si k dceři. Nikdy nepochyboval, že jeho holčička je to nejkouzelnější stvoření. Oči se mu zaleskly. „Ale kdyby tě někdo otravoval, tak mu to dej sežrat.“
Poslední k sestře přistoupila Petunie. Šla nesměle, jako by váhala nad každým krokem.
„Viď, že všechno zůstane stejný,“ zaprosila šeptem, když Lily objala na rozloučenou.
„Ale Petty,“ usmála se Lily vřele. „Copak bych tě někdy mohla přestat mít ráda?“

"Jsem dcera svého otce a je to můj muž, který mne zrodil, a já jsem jeho sestrou - dvojčetem stejné podstaty. A jsem také jeho matkou, protože jsem ho probudila z hlubokého spánku. Oba se podobáme našemu společnému otci. Mé jméno znamená život a stala jsem se počátkem smrti, a přesto - nebo proto - život předávám. Nemám žádnou matku. Šlapu po své tchyni a jím její plody. Jednou se svojí tchýní stanu, a stane se jí i můj muž. Jsem pěkná kost ...
Tak co? Uhádneš odpověď?"
"Já nevím, Evo ... co jsi jedla z toho stromu, tak ti nějak nerozumím. Dám se poddat."

Trvalo dlouho, než se Georgiana opět uklidnila. Se slzami v očích se posadila.

„Jak se Sidovi vede?“ zeptala se Alvonie starostlivě.

„Lépe, než mě,“ odsekla. Stále ji téma "Sidus Clemens" iritovalo. „Stal se z něj generál královského vojska.“

„No to je úžasné, kam až to dotáhl.“

„Jo, hotová senzace,“ odsekla popuzeně, ironický tón nepotlačila.

„Viníš ho z toho, co se ti stalo?“ zeptala se Freja tiše a Georgiana se zamyslela. Opravdu bratra vinila? V hloubi duše věděla, že za to nemohl, přesto se nedokázala zbavit pocitu, že kdyby ji vzal s sebou, všechno by bylo jinak.

„Asi ano,“ připustila tiše.

„Rosamund Mary Watsonová!“
„Tati, není to tak, jak to vypadá!“ vyhrkla pohledná blonďatá dívka a vyskočila ze židle.
„Není to tak, jak to vypadá?! Vloupala ses do něčího bytu!“ zakřičel John v obličeji rudý vzteky.
Rosie si znovu sedla a povzdechla si: „Tati, nemusíš z toho dělat drama. Prostě jsem si chtěla vyřídit účty s jedním klukem. Bohužel jeho rodiče byli neplánovaně doma. Děláš, jako kdyby ses ty nikdy nikam nevloupal.“
John se otočil na svého přítele, který celou scénu sledoval ode dveří, a řekl: „Vidím v ní Mary i sebe, ale stejně mi přijde, že nejvíc je po tobě.“

Letíme vpřed. Kopyta duní. Pevně ho přitáhu. Jau! Křeč v rameni. Sereš mě už, vyšlu k němu v duchu. Zprudka brzdí. Neposlouchá. Rozhodl se, že na něj přišlo jaro, nějaký moje pobídky okázale ignoruje. To tak, zatáčet! Nechce se mi! Švihá ocasem, vztekle kluše, v jeho očích vidím vzdor. Jsem zpocená od hlavy k patě, ale nehodlám se vzdát.

Zase vystartoval. ,,Zatoč! Bič! Nenech se!" Křičí za mnou trenérka.
V cestě překážka. Neubrzdil to. Letíme skrz, břevna padají, odráží se ke skoku, což nečekám.
Letím vzduchem. Dlouho.
Rána. Bok. Záda. Au! Kostrč. Nohy.

Ležím.
Dopadla jsem snad na dno jízdárny.

Mnoho věcí nechápala. Nemohla chápat. Byla důvěřivé dítě obklopené nádherou dvora. Její matka ji rozmazlovala a držela stranou od všeho zlého, všeho… skutečného.
Když ji velká loď odvážela daleko na jih, od přátel a rodiny, bála se, ale držela hlavu hrdě vztyčenou. Chtěla, aby na ni její matka byla hrdá. Chtěl být jako ona.
V divokém neznámém Dorne našla nové přátele a také lásku. Dospěla. Stala se moudřejší a laskavější než její matka. Dokázala být tvrdá a neústupná, ale také byla schopná vidět v lidech dobro a odpouštět.
Škoda, že to, čí dcerou vlastně je, zjistila až těsně před smrtí…