DMD Bonus č. 6 pro 22. 4. 2018.

„Tady by to šlo.“
„No jestli musíš, Františku... Ale já ženskou nehraju.“
„Panenka Maria není žádná ženská! Tuhle roli si vezmu já, jen si vyčešu z vlasů zbytky toho hnízda. A jsem panic.“
„Ty jsi ještě panic? Kolik ti je?“
„Kolem čtyř set let, ale to nemá s věkem nic společného. Stoupni si vedle té krávy a radši mlč.“
František položí do jesliček ranec, prsty si rozčeše vlasy a postaví se k oslíkovi. Za chvíli už svítí spokojeností.
„Táto, v chlívku hoří!“
Když je sedlák žene z vesnice, zasípe věčný Žid k Františkovi: „S tebou cestovat, to je fakticky terno.“

"Jsem dcera svého otce a je to můj muž, který mne zrodil, a já jsem jeho sestrou - dvojčetem stejné podstaty. A jsem také jeho matkou, protože jsem ho probudila z hlubokého spánku. Oba se podobáme našemu společnému otci. Mé jméno znamená život a stala jsem se počátkem smrti, a přesto - nebo proto - život předávám. Nemám žádnou matku. Šlapu po své tchyni a jím její plody. Jednou se svojí tchýní stanu, a stane se jí i můj muž. Jsem pěkná kost ...
Tak co? Uhádneš odpověď?"
"Já nevím, Evo ... co jsi jedla z toho stromu, tak ti nějak nerozumím. Dám se poddat."

Pršelo a zákopy se proměnily v příkopy plné bahna. Země se chvěla, jak kanóny pálily na nepřítele na druhé straně země nikoho.
Seržant si roztřesenou rukou zapálil dýmku, rozhlédl se po svých mužích. Většina z nich byly kluci, čerství odvedenci, kteří nahradili muže padlé v tomto šíleném mlýnku na maso.
"Takže chlapi, tamhle na tom kopci, který teď rozrývá naše dělostřelectvo, jsou skopčáci. Až zazní píšťalka, tak vylezem z tohohle zákopu a z toho kopce je shodíme dolů, že se zastaví až v Berlíně."
Někteří vojáci se pousmáli, ale bylo vidět jak obrovský mají strach.
"Bůh s námi," zašeptal seržant.

Trvalo dlouho, než se Georgiana opět uklidnila. Se slzami v očích se posadila.
„Jak se Sidovi vede?“ zeptala se Alvonie starostlivě.
„Lépe, než mě,“ odsekla. Stále ji téma "Sidus Clemens" iritovalo. „Stal se z něj generál královského vojska.“
„No to je úžasné, kam až to dotáhl.“
„Jo, hotová senzace,“ odsekla popuzeně, ironický tón nepotlačila.
„Viníš ho z toho, co se ti stalo?“ zeptala se Freja tiše a Georgiana se zamyslela. Opravdu bratra vinila? V hloubi duše věděla, že za to nemohl, přesto se nedokázala zbavit pocitu, že kdyby ji vzal s sebou, všechno by bylo jinak.
„Asi ano,“ připustila tiše.

Kornelius Popletal se ve svém naškrobeném fraku dokolébal k řečnickému pultu, kouzlem zesílil svůj bodrý, kvákavý hlas a promluvil ke shromáždění.
„Vážení kouzelničtí spoluobčané, kolegyně a kolegové, přátelé, dámy a pánové, jsem nesmírně potěšen, že mne Starostolec dnes odpoledne zvolil do funkce ministra. Slavnostně slibuji, že budu vždy hájit vaše zájmy a usilovat pouze o to, abyste se měli stejně skvěle jako já nyní!“
Blýskl svými zářivými zuby v úsměvu připomínajícím reklamu na zubní pastu a neúnavně kynul na pozdrav novinářům.
Snape se naklonil k Malfoyovi.
„Ten chlap na něčem frčí?“
„Ne, on už je prostě takový.“
„Hm. Dlouho nebude.“

„Rosamund Mary Watsonová!“
„Tati, není to tak, jak to vypadá!“ vyhrkla pohledná blonďatá dívka a vyskočila ze židle.
„Není to tak, jak to vypadá?! Vloupala ses do něčího bytu!“ zakřičel John v obličeji rudý vzteky.
Rosie si znovu sedla a povzdechla si: „Tati, nemusíš z toho dělat drama. Prostě jsem si chtěla vyřídit účty s jedním klukem. Bohužel jeho rodiče byli neplánovaně doma. Děláš, jako kdyby ses ty nikdy nikam nevloupal.“
John se otočil na svého přítele, který celou scénu sledoval ode dveří, a řekl: „Vidím v ní Mary i sebe, ale stejně mi přijde, že nejvíc je po tobě.“

Ranní zpěv ptáků se line galským městečkem a budí jeho obyvatele, stejně jako dva nezvyklé obchodníky s menhirky…
„To máme ale krásné ráno," protahuje se Asterix.
„Hmm..." zamručí jeho kamarád.
„Tebe to ještě nepřešlo?"
„Nepojedeme už domů?"
„Neprodali jsme ani půlku nákladu!" rozčiluje se Asterix a zapřahuje Královnu. "Dneska to určitě půjde líp."
„Když myslíš, Asterixi..."
„Samozřejmě! Měl bys taky zkusit být trochu optimistický, pak se nám bude s prodejem dařit a třeba budou i ti tví Římánci."
„Tak jo..." podvoluje se Obelix, zatímco Královna si jen posměšně odfrkne. Kdo ví, co je ještě čeká po špehování a hloupém zloději.

Letíme vpřed. Kopyta duní. Pevně ho přitáhu. Jau! Křeč v rameni. Sereš mě už, vyšlu k němu v duchu. Zprudka brzdí. Neposlouchá. Rozhodl se, že na něj přišlo jaro, nějaký moje pobídky okázale ignoruje. To tak, zatáčet! Nechce se mi! Švihá ocasem, vztekle kluše, v jeho očích vidím vzdor. Jsem zpocená od hlavy k patě, ale nehodlám se vzdát.
Zase vystartoval. ,,Zatoč! Bič! Nenech se!" Křičí za mnou trenérka.
V cestě překážka. Neubrzdil to. Letíme skrz, břevna padají, odráží se ke skoku, což nečekám.
Letím vzduchem. Dlouho.
Rána. Bok. Záda. Au! Kostrč. Nohy.
Ležím.
Dopadla jsem snad na dno jízdárny.

"Je to nejlepší koníček na světě!" ujistil ho princ. "Hrozně napínavé, relaxující..."
"A je to jako něco obyčejnýho? Nebo jenom pro prince?" vyzvídal Prompto.
"Je to trochu dražší záležitost. Hele, Ignis se nabídl, že by nás vzal o víkendu na výlet a já ti to ukážu!"
Prompto celý týden usilovně přemýšlel, co že je oblíbené hobby jeho kamaráda. Prý napínavé. Bungee jumping? Ale taky říkal relaxující. Plavání?
Když konečně dorazili na místo, už ani nevydržel sedět na místě. Noct vytáhl záhadný nástroj, který... hodil do vody.
"Rybaření? To jako fakt? Kolik ti je, 50?"
"Je to naprostý terno!" zvolal princ.

Mnoho věcí nechápala. Nemohla chápat. Byla důvěřivé dítě obklopené nádherou dvora. Její matka ji rozmazlovala a držela stranou od všeho zlého, všeho… skutečného.
Když ji velká loď odvážela daleko na jih, od přátel a rodiny, bála se, ale držela hlavu hrdě vztyčenou. Chtěla, aby na ni její matka byla hrdá. Chtěl být jako ona.
V divokém neznámém Dorne našla nové přátele a také lásku. Dospěla. Stala se moudřejší a laskavější než její matka. Dokázala být tvrdá a neústupná, ale také byla schopná vidět v lidech dobro a odpouštět.
Škoda, že to, čí dcerou vlastně je, zjistila až těsně před smrtí…