DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Ktosi sa tu kedysi vyjadril, že za ff na Cortázara by sa mali sekať ruky; obávam sa, že od tejto chvíle na mňa bude čakať dobre nabrúsená sekera...

V Buenos Aires sa všetko vrátilo do vychodených koľají, o okružnej plavbe nehovorili. Len raz na ňu prišla reč, Atilio sa zúfalo snažil ženy presvedčiť, primäť, aby otvorili oči a nenechali sa tak balamutiť, tie hlupane uveria všetkému, čo im kto povie, strašne sa vtedy pohádali, odvtedy sa držal na uzde a o udalostiach na zadnej palube už nehovoril, Nelly je koniec koncov dobré dievča, nechcel ju trápiť, a nie je to, došľaka, jedno, čo bolo na tej prekliatej zadnej palube, ale vedel, že nie, tá zadná paluba bola naozaj ako infekcia; vedel, že myšlienok na ňu sa už nezbaví.

Poznámka: Tak a ještě jedno "zadkové" drabble. Tohle je druhé, takže ho kdyžtak berte jako nesoutěžní.
________________________________________
Nechápavě kroutil hlavou. Bezhlavý jezdec? To určitě! Všem tu už nejspíš přeskočilo.

A k tomu ta mlha. Byla všude. Začínalo ho to štvát. Po ránu neviděl ani na tři metry. A to bylo zrovna teď. Mžoural kolem a snažil se zachytit obrysy… čehokoliv. Marně.

Ticho kolem najednou prolomil křik, s nímž se z mlhy vynořili i tři dospělí muži. Ihned v ní však znovu zmizeli. Vypadali vyděšení k smrti a Ichabod opravdu nechápal, co je mohlo tolik vystrašit.

Brzy to však zjistil.

„Be-be-bezhlavý jezdec,“ zašeptal zděšeně a také se dal na útěk. Brzy i jeho zadek pomalu mizel v mlze.

„Mlha přede mnou, mlha za mnou," zadeklamovala Popelka, otočila se na podpatku, přičemž se jí střevíc vyzul, a nedbajíc, utíkala kulhavě pryč.
To se lehko řekne, mlha. Dolů do města ještě cestu našla, ale jak vyběhla mezi pole, byla ztracená. Na každou stranu na dva kroky brambory a dál nevidět. Popelka klopýtá oranicí, mezi prsty bosých nohou se jí tlačí bláto, vlečka sukně trhá nať.
„Podle mých výpočtů jsme právě za chalupou dřevorubce," ohlásil královský navigátor.
Zaplaťpámbu, pomyslela si Popelka a nepozorovaně vklouzla dovnitř.
Prý si všechny dívky musely zkusit nějaký střevíc.
Ještě že ona ne. Vždyť by ho zničila.

Nikdo nevěděl, jak dlouho plují po moři. Několik dní už nenarazili na pevninu. A teď ani nehrozilo, že by ji jen zahlédli. Loď byla totiž obklopena hustou mlhou. Dokonce i jen dohlédnout ze zádi na příď bylo prakticky nemožné. Už ani nepluli, jen se houpali na vlnách. Vyplout do té bílé tmy, by totiž byla sebevražda.

Will se rozhodl znovu zkusit štěstí a vytáhl dalekohled. Snad zahlédne alespoň něco.

A opravdu. Čím víc se přibližoval, tím lépe rozeznával obrysy… zadku?!

Neuvěřitelné. Ale skutečné.

Ještě pár kroků a rozeznal i komu patří.

Uviděl kapitána Jacka Sparrowa, kterak opilý močí do oceánu.

Slnce pomaly usadalo na morskú hladinu. Od horizontu vysielalo posledné lúče svetla až nakoniec so žmurknutím spoza prevaľujúcej sa hladiny zmizlo za obzor. Okolie potemnelo. Nastala noc.
Na opačnej strane obzoru prichádzali spočiatku slabé závany vetra. Hladina sa stávala nepokojnejšou, vlny narastali do čoraz väčšej výšky. Spoločne s vetrom od východu prichádzali spočiatku útržky, neskôr chumáče hmly, ktoré s tmou vytvárali takmer nepreniknuteľný záves.
V hmle sa znenazdania na horizonte zjavil tvar odlíšiteľný od okolia len tmavším odtieňom šedej. Blížil sa. Nebolo pochýb, bola to loď. Orlí zrak môže zachytiť trepotanie vlajky na prove, korma však ostáva zahalená v hmle.

Záhy poté, co jsem se nastěhoval na Baker Street 221B, zjistil jsem, že můj spolubydlící vnímá nahotu jinak než většina lidí.
Nahý spával, nahý si ráno ohříval mléko, nahý otevíral pošťákovi.
Na to, že prost oblečení s gustem otevírá i mým dámským návštěvám, jsem si také poměrně snadno zvykl.
Ovšem to, co předvedl naposledy, jsem nebyl schopen pochopit, ať jsem se snažil sebevíc.
Stáli jsme s Lestradem na místě činu a ohledávali mrtvolu, když se asi dvacet metrů před námi, v mlžném oparu objevilo něco, co matně připomínalo...
„To je Sherlock?“
„Řekl bych, že zatím je to jen jeho zadek.“

Toho rána jako by se džungle rozpustila v mlze. Tam, kde ještě včera byl les, nekonečná záplava tisíce odstínů zeleně, byly dneska jen husté, bílé chuchvalce. Člověk by si mohl myslet, že ve spaní omylem vyšplhal nahoru mezi mraky.
Dian, plíživou vlhkou mlhou promočená na kost, otřela objektiv foťáku a uvelebila se mezi větvemi pohodlněji.
Tak pojď, Digite, pobídla tiše svého chlupatého přítele, pojď a zapózuj, budeš slavný.
Jako na povel to v křoví zapraštělo a z mlhy se vysunul mohutný chlupatý zadek.
Dian se zasmála a stiskla spoušť.
Gorilí zadek v mlze, pomyslela si, tak to tu ještě nebylo.

-----

Dian je samozřejmě Dian Fossey, název odkazuje na film Gorily v mlze. První asociace, kterou jsem k tomu zadku v mlze měla. :)

The butt of my car was still in the mist, but I could already see what lie ahead. It made me tear up - partly with emotion, partly because it was so bright. Despite the protests of my engine, I pushed onward and up, to the top of the mountain.

I had never seen anything as magnificent. Above me the sky stretched out, a brilliant cerulean blue, broken only by other snow-capped peaks. Below me hung the gray haze of smog and industrial fumes that had been my sky since my birth. It was now my ground. Had I found heaven?

Probudil se se střepem v hlavě a pocitem, že co nevidět vrhne. Z druhého konce místnosti na něj křičel mobil.
„WTF?“ zakňoural, spadl z matrace, rozkašlal se, nahmatal něčí zadek, vstal a odpotácel se do koupelny netuše, půjde-li to vrchem, či spodem.
Nic nikudy nešlo, po včerejším večeru měl prázdnou nejen lebku, ale i dutinu břišní.
Rychle, ale nejistě se přesunul zpět do sklepa.
Do sklepa? Co tam?
Kouř tam. Hodně kouře. A ještě víc prázdného skla, rozkutáleného do všech stran.
Uprostřed té spouště seděla na matraci zelená víla, znalecky tahala z vodnice a vypouštěla kolečka.
„Volala matka,“ řekla líbezně.

slash

Chvíli mi bylo horko, chvíli zas zima.
Myslel jsem, že to zvládnu, ale byl jsem vděčný, když mě Ted poslal domů.
Chtěl jsem jen do postele. Příjemnější by bylo, kdyby v ní byl Justin a vydával své horko, až bych se potil, ale to se nestane.
Za á - nemůžu, za bé - vyhnal jsem ho! Bože, jsem ubohej!
Vždyť první co jsem viděl v hlavě, když jsem se probíral z narkózy po operaci, byl zadek.
Ještě jsem ani nevěděl, čí jsem a už jsem poznal v zamženém vědomí Justinův zadek.

Doma čekal Justin. Věděl jsem, že mu dřív nebo později ustoupím.

Případ vikáře obviněného ze znásilnění Sherlocka mátl.
Vydal se tedy za Johnem. Ten Sherlocka s radostí přivítal na Harley Street.
Dřív, než se detektiv stačil usadit, zrak mu padl na malířské plátno.
"Mary maluje. Tohle je skotské pohoří v mlžném oparu."
Vysvětloval John, když si všiml směru Sherlockova pohledu.
"Vypadá to spíš jako dvě půl..." v tu chvíli Sherlock vytřeštil oči, a vyletěl ze dveří ven.

***

Rozrazil dveře Lestradovy kanceláře: „Ten muž to neudělal. Je gay.“
Donovanová se poprskala kafem.
„Jak to víte?“
„Ta šmouha na hřbetu ruky je napůl smyté razítko z gay baru. Proto vám nechtěl dát alibi.“

Varování: tak nějak cítím, že byste měli být varováni

Tu noc padla mlha. Válela se po zemi jako chomáčky cukrové vaty.
Les byl tmavý. Plný strašidelných zvuků a stínů.
Amanda udělala další krok. Jednou rukou držela baterku, druhou mačkala zpocenou dlaň své kamarádky Jane. Byla to jejich první stezka odvahy a srdíčka jim tloukla až v kalhotách.
Náhle Amanda ztuhla.
„Cotoje?“ vyjekla.
„Co?“
„Tadytady!!! V křoví!“
Ruka se jí klepala, když tam namířila baterkou. Světlo dopadlo na něco nadpřirozeného, obrovského, jiskřícího.
Dívky nemě otevřely ústa.
Věc se znovu zatřpytila.
S řevem utekly.

***

Edward Cullen zuřil. Právě si to rozdával s Bellou ve křoví a někdo mu neustále osvěcoval zadek...

pozn. aut.: šílené zadání, šílené drabble

„Vyslanci chtějí vodu a zemi,“ oznámil tlumočník Leonidovi. Ten se zamračil.
„Co tím míní?“
„Vodu a hlínu.“ Tlumočník zaváhal, jestli použil správná slova. „Pití a podlahu... chlast a dlaždice.“
„K čemu?“
Tlumočník přeložil. Peršan se usmál.
„Král rád zahradničí.“
„Zahrad ničí?“ divil se Leonidas. Pak se rozhodl být k těm podivným lidem vstřícnější. „Já taky. V mládí jsem jednomu heilótovi zničil celou zahradu.“
Tlumočník přeložil. Perský vyslanec zrudl vzteky.
Překladatel nechtěl zamlžovat skutečný význam vyslancovy odpovědi, ale sprostá slova do diplomacie prostě nepatří.
„Velvyslanec žádá, aby sis z něj přestal dělat… zadek… jinak tě okope...“ Zaváhal. „Sedadlo, jinak tě vytěží.“

Sleduj bílého králíka

„Co to…“ zamumlal zíraje na monitor.

Ťuky-ťuk…

Automaticky vstal a šel otevřít. Na chodbě přede dveřmi hopkal ušák, vyčkávavě se na něj díval, pak se vydal po schodech dolů. Venku se převaloval hustý smog, malé zvíře se v něm téměř ztrácelo. Zdálo se ale, že chce zůstat na dohled.

………………………..

„Domluva zněla jinak!“ zasyčela.
„Snad si ještě pořád nemyslíš, že on je vyvolený?“ vzhlédnul Cypher pobaveně k rozčilené Trinity. „Vždyť se na něj koukni…“

Na obrazovce se míhaly šifry, zakódovaný Matrix. Oni v něm ale bez problémů rozeznali Nea, jak s fascinovaným výrazem kráčí ulicemi za neposedným tvorečkem…

Koncerty České filharmonie svádějí člověka v mlze nudy k neuvěřitelně zbytečným úvahám. Pro dnešek mohu potvrdit.

Například úloha takového dirigenta, když se nad tím zamyslíte, je vlastně docela zbytečná. Stojí a mává rukama. Předstírá, že je středobodem Vesmíru. A hudebníci? Ti koukají samozřejmě do not! Jsou to profesionálové, na nějakého šaška ve fraku se mohou vykafrat.
Ale nejen to. Dirigenti jsou jediní, kdo si dovolí otočit se při koncertě k publiku zády; a to není nijak pěkný pohled, když je dotyčnému pětašedesát a váží alespoň třikrát víc.

Dirigentky by měly být zásadně ženské. Na jejich zadky se dá alespoň koukat.

Poznámka: Odmalička jsem naprostá hudební podvýživa, ovšem oproti vypravěči tohoto textu se cítím býti hotovým Mozartem.
Stydím se, že jsem k tak výživnému tématu přispěla takovou hloupostí; ovšem kdo viděl film Já, truchlivý bůh, případně četl stejnojmennou Kunderovu povídku, asi mi tu inspiraci stejně neodpustí. *uhýbá před potencionální cihlou*