DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Ktosi sa tu kedysi vyjadril, že za ff na Cortázara by sa mali sekať ruky; obávam sa, že od tejto chvíle na mňa bude čakať dobre nabrúsená sekera...
V Buenos Aires sa všetko vrátilo do vychodených koľají, o okružnej plavbe nehovorili. Len raz na ňu prišla reč, Atilio sa zúfalo snažil ženy presvedčiť, primäť, aby otvorili oči a nenechali sa tak balamutiť, tie hlupane uveria všetkému, čo im kto povie, strašne sa vtedy pohádali, odvtedy sa držal na uzde a o udalostiach na zadnej palube už nehovoril, Nelly je koniec koncov dobré dievča, nechcel ju trápiť, a nie je to, došľaka, jedno, čo bolo na tej prekliatej zadnej palube, ale vedel, že nie, tá zadná paluba bola naozaj ako infekcia; vedel, že myšlienok na ňu sa už nezbaví.

Zdroj inspirace (přímo na fandom to není): Brány Skeldalu
Soutěsku halila jemná mlha, ale to družině hrdinů nebránilo v postupu. Mezi skalami se necítili úplně v bezpečí, těšili se, až ji konečně nechají za zády. Přesto, nebo možná proto, se neustále rozhlíželi po skalách v okolí.
Jeden z kamenů je zaujal. Měl trochu jinou barvu než většina ostatních. Minimálně z dálky se zdál mnohem hladší než ostatní kameny. A hlavně – odshora dolů se přesně středem táhla velká puklina.
Najednou se kámen zvedl vysoko do vzduchu a během okamžiku ho vystřídaly dva sloupy.
Hrdiny napadlo, že téhle soutěsce se možná Soutěska s trollem neříká jen tak pro nic za nic.

Poznámka: Tak a ještě jedno "zadkové" drabble. Tohle je druhé, takže ho kdyžtak berte jako nesoutěžní.
________________________________________
Nechápavě kroutil hlavou. Bezhlavý jezdec? To určitě! Všem tu už nejspíš přeskočilo.
A k tomu ta mlha. Byla všude. Začínalo ho to štvát. Po ránu neviděl ani na tři metry. A to bylo zrovna teď. Mžoural kolem a snažil se zachytit obrysy… čehokoliv. Marně.
Ticho kolem najednou prolomil křik, s nímž se z mlhy vynořili i tři dospělí muži. Ihned v ní však znovu zmizeli. Vypadali vyděšení k smrti a Ichabod opravdu nechápal, co je mohlo tolik vystrašit.
Brzy to však zjistil.
„Be-be-bezhlavý jezdec,“ zašeptal zděšeně a také se dal na útěk. Brzy i jeho zadek pomalu mizel v mlze.

„Ta bába s roštím byla tvrdá jako houžev. Už to jíst nebudu. Nedělá mi to dobře. Měl bych zkusit nějaký libovější masíčko. A novej recept,“ sáhl Koloděj po kuchařce.
„3 kg sádla – tak to bych měl,
záhon majoránky – hm, celej záhon jí asi nemám, ale při nejhorším to vynechám,
rozdrcený paroh dvanácteráka – to zas bude nějakýho drcení, uf,
6 věder mlhy – bez problému, zbylo jí dost,
tři obří špetky soli – ajaj, mně zrovna došla. No nic, zeptám se večeře, jestli s sebou náhodou sůl nemá.
Ale jen aby nějaká večeře přišla. Jinak můžu na ten propečenej zadek v mlze zapomenout.“

„Mlha přede mnou, mlha za mnou," zadeklamovala Popelka, otočila se na podpatku, přičemž se jí střevíc vyzul, a nedbajíc, utíkala kulhavě pryč.
To se lehko řekne, mlha. Dolů do města ještě cestu našla, ale jak vyběhla mezi pole, byla ztracená. Na každou stranu na dva kroky brambory a dál nevidět. Popelka klopýtá oranicí, mezi prsty bosých nohou se jí tlačí bláto, vlečka sukně trhá nať.
„Podle mých výpočtů jsme právě za chalupou dřevorubce," ohlásil královský navigátor.
Zaplaťpámbu, pomyslela si Popelka a nepozorovaně vklouzla dovnitř.
Prý si všechny dívky musely zkusit nějaký střevíc.
Ještě že ona ne. Vždyť by ho zničila.

A/N: Po zadek v mlze a po uši v časovém presu a tvůrčí krizi...
Věnováno Vojtíškovi za laskavé zapůjčení jeho Sandmanů :-)
Tou cestou jsi šel už tisíckrát. Většinou tě baví pozorovat okolí a rozjímat nad nesmrtelností chrousta, dnes ale spěcháš. Stmívá se a navíc se blíží bouře; poryvy větru taktak odfukují aspoň náznak stezky, vinoucí se blaty jako tmavý had. S tmou se valí i mlha a brzy se jí brodíš až po pás, jako bys plaval v mléce. Zakopáváš, občas dokonce upadneš a mlha tě přikryje jako studený vlhký šál. Rychle se zvedáš a jdeš dál, ani nepostřehneš, že se okolí mění.
Světýlko v dáli vítáš jako spásu a brzy již otevíráš dveře - hostinec Konec světů ztracené poutníky vždy vítá.

Nikdo nevěděl, jak dlouho plují po moři. Několik dní už nenarazili na pevninu. A teď ani nehrozilo, že by ji jen zahlédli. Loď byla totiž obklopena hustou mlhou. Dokonce i jen dohlédnout ze zádi na příď bylo prakticky nemožné. Už ani nepluli, jen se houpali na vlnách. Vyplout do té bílé tmy, by totiž byla sebevražda.
Will se rozhodl znovu zkusit štěstí a vytáhl dalekohled. Snad zahlédne alespoň něco.
A opravdu. Čím víc se přibližoval, tím lépe rozeznával obrysy… zadku?!
Neuvěřitelné. Ale skutečné.
Ještě pár kroků a rozeznal i komu patří.
Uviděl kapitána Jacka Sparrowa, kterak opilý močí do oceánu.

Brodili se mlhou Zapovězeného lesa, nořili se do ní hlouběji. Jediný uklidňující byl pravidelný pohyb hipogryfa pod ní a sotva viditelný zadek dalšího z bájných zvířat, na němž seděl Ron. Zbylo pár lidí, ostatní padli ve válce. Zlo zvítězilo a jim se podařilo přežít jen zázrakem. Za sebou cítila Severusův dech... Jejich vztah začal při schůzkách Fénixova řádu. Na Grimualdově náměstí bylo tolik příležitostí spolu mluvit jinak... A oba se jich chopili. Teď zlo zvítězilo, bylo otázkou času, kdy je Smrtijedi najdou a zabijí. Ale do té doby ještě mohli být spolu. Objal ji kolem pasu a ona ucítila smíření.

Slnce pomaly usadalo na morskú hladinu. Od horizontu vysielalo posledné lúče svetla až nakoniec so žmurknutím spoza prevaľujúcej sa hladiny zmizlo za obzor. Okolie potemnelo. Nastala noc.
Na opačnej strane obzoru prichádzali spočiatku slabé závany vetra. Hladina sa stávala nepokojnejšou, vlny narastali do čoraz väčšej výšky. Spoločne s vetrom od východu prichádzali spočiatku útržky, neskôr chumáče hmly, ktoré s tmou vytvárali takmer nepreniknuteľný záves.
V hmle sa znenazdania na horizonte zjavil tvar odlíšiteľný od okolia len tmavším odtieňom šedej. Blížil sa. Nebolo pochýb, bola to loď. Orlí zrak môže zachytiť trepotanie vlajky na prove, korma však ostáva zahalená v hmle.

"Tak sakra, kde to bylo," mumlal jsem si pro nebe a pospíchal v husté mlze po nábřeží.
"Dělej, dělej," povzbuzoval jsem sám sebe.
Kyberkentaur mne honil dvě hodiny po Londýně. Církev Zářícího spasitele vyhlásila pátrání. Nabídla sto tisíc liber. Ani nemusela. Protože všechny oběti z centra hodili na mě, každý by mě prodal i za zmrzlinu.
Najednou jsem to uviděl. Hotel tak zapadlý a špinavý, že by ho ctihodný občan nikdy nehledal. Já ale nebyl ctihodný. Já byl pan Hodný! Potřeboval jsem se v podniku nesoucí hrdý název "Zadek v mlze schovat." Už od pohledu, dělal svému názvu všechnu čest.