Pod haldou

Děti jsou budoucnost,
musí ale cvičit ctnost.
Neváhej teď pionýre,
nepodlehni hrubé síle.

Rudé šátky jasně září,
vyschl inkoust v kalamáři,
není třeba tolik psát,
radši začni bojovat.

Pro zemi svou,
zemi tu krásnou, líbeznou,
pobij teď všechny hloupé tmáře,
buržousty ba i pánbíčkáře,
pak bude líp.

Chlapče už, jen se tuž,
brzy z tebe bude muž,
oceli té žhavá řeka
v hutích na tě jistě čeká.

Dívko běž rychle vpřed,
v Nové huti čeká svět,
Jeřábnice, soustružnice,
Chlapci budou závidět.

Pro zemi svou,
zemi tu krásnou, líbeznou,
pobij teď všechny hloupé tmáře,
buržousty ba i pánbíčkáře,
pak bude líp.

Ve Vrbině bylo fotbalové hřiště, altán, kde se občas pořádaly koncerty, zarostlá zákoutí, vhodná na nesčetné hry a... hospoda. Právě ta byla důvodem, proč do Vrbiny nesměli a současně neodolatelným lákadlem.
Největší rachot v ní zuřil po výplatě. Sledovat to bylo nebezpečné a vzrušující. I dnes bylo živo.
„Ty cype, si tvrdil, že si synek bratra stareho Lojzy, co ho zabasli za kradež drutov v elektrarni, a zatim si fizl!“
Následovalo mohutné plesknutí. Ze dveří vypadl tmavovlasý mladý muž, nadával a držel se za tvář.
„Nejni to ten chlopek, co sa hadal s Bulharem?“ pohlédl Jožka na ostatní.
Souhlasně přikývli.

Negrínek, Mikeš
nebo i statečný Vinnetou.
Knihy mé drahé knihy,
nosíte světu osvětu.
Díky vám Kometu
i Cestu na měsíc,
já zvládnu za týden,
tak jako nic.
Veverku Zrzečku,
co v lese dovádí,
tu mám snad nejradši,
kožíškem pohladí.

Luisa a Lotynka,
Gabra a Málinka,
byly mé sestřičky,
když byla jsem malinká.

Teď já už mám kamarádů více,
dokonce i ty, co nosí nohavice.
Jsou to však lotři bezcenní,
mé knihy sotva ocení.
Tvrdí, že strašlivě bolí z nich oči,
že radši do řeky zaplavat si skočí.

A v knize z Afriky,
kde rostou batáty,
prohlížej si pouze
holčiny nahatý!

Jožka na lusky nezapomněl, ale změnil plán.
„Pudem skoro rano, to eště všeci budu v lužkach.“

Z domovů se vyplížili před čtvrtou. Rosa studila, vzduch byl ledový. Andula si namlouvala, že se třese zimou.
Aleš nabídl, že bude pozorovat Bulharův domek, a když něco uvidí, zapíská.
Ostatní přelezli plot a plížili se mezi záhony.
Hvízdnutí se neozvalo. Místo něho rozrazily ticho zlostné hlasy a štěkot psa. Neokusili ani hrášek. Pádili pryč, ale starý zelinář je chytil těsně před plotem.

Výprask dostali všichni, přestože Aleš se bránil, že on jest nevinen.
„Taky na guvno hlidač, si to zasluži,“ uzavřel Jožka zasmušile.

„Od včil se budem svolavať morzeovku,“ navrhl Jožka. „jen jestli to holky zvladnu.“
Andula se nafoukla.
„Mi jde skvěle a Libušce líp než Alešovi.“
„Ten je na to tupy,“ připustil Jožka.
Teď se naštval Aleš. „Stejně nemáme telegraf.“
„Budem to robiť zrcatkama,“ rozhodl Jožka.

Po jeho zprávě BUDEM U SKLUSKI se holky a Aleš potkali u klouzačky v mateřské školce. Jožka s Rudou se zatím nudili za plotem místního zelináře, který právě hulákal na neznámého mladíka.
„Co tu děláte?“ zeptala se Andula, když se konečně sešli.
„Co by,“ podivil se Ruda. „Dyť sme vysilali PUDEM NA LUSKI.“
Inovace byla zrušena.

Z dumání nad světly je vyrušil rámus.
Před bytovkou, ve které bydleli kluci, túroval nakrátko ostříhaný mladý muž lesklý stroj.
„Čumte, ta je fajna,“ obdivně vzdychnul Jožka.
„Ivan, kdes to sebral?“ křiknul Ruda. „Dyť si doma z vojny s bidu měsic.“
„Našetřil sem, no ni? Sem teď veduci dilny.“
„Jawa 250,“ zíral Jožka na motorku s posvátnou úctou.
„Chcete svezt, synci?“
Andulu naštvalo, že se Ivan obrací jenom na kluky. Ale byla ochotná mu odpustit. Dobře si pamatovala, jak jí věnoval Vlastu s velkým článkem o její milované gymnastice.
Však on sveze všechny.
Vypadalo to, že je čekají skvělé prázdniny.

Domů mířili společně. Kluci se pošťuchovali, byli rádi, že už vlastně začaly prázdniny, přestože sotva minula desátá dopoledne.
Holky se potichu hádaly.
„Tak co je?“ obořil se na ně Jožka.
„Andula nedala soudružce bonbony, jak měla,“ oznámila Libuška.
„Měla kecy na tatínka a že ze mě bude jeřábnice. Ale já chci být detektivka.“
Kluci zbystřili.
„Naval bonbony!“
Andula vytáhla – rumové pralinky.
Aleš pohoršeně pronesl: „Alkohol je metla lidstva!“
Ostatní měli jiný názor. Slupli je na to šup.
„Myslim,“ pronesl Jožka, „že sem ožraty. Vidim svitit lampu.“
„To není tim,“ usoudil Ruda, „to se ňaky ožraty v eletrarně netrefil do vypinača.“

Co Andulin táta nebyl doma, se všechno změnilo.
Ne že by předtím bylo nějak zvlášť veselo. Že život není peříčko, věděla odmala. Z války jí naštěstí utkvělo v paměti pramálo, ale že po válce nebylo v obchodech vůbec nic, a to nic ještě bylo na lístky, si pamatovala přesně.
Ale u nich doma zas nebylo tak zle, protože maminka v krámě přece jen občas dokázala dát kousek másla stranou, babička chovala králíky a tatínek... ten dokázal opatřit cokoli.
„Šmelinář,“ prohlašovala soudružka učitelka s opovržením, jako by od něj tu a tam něco nevzala. Jenže to bylo předtím. Než ho zavřeli.