DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2019. Téma: Morální kocovina - Óda

Vždy chrabrý a čestný,
o tom pochyb není,
společností uznávaný a vážený,
takový jest on,
Arnold J. Rimmer,
morální chameleon.

(a teď vážně)

Zradil by klidně i nejlepšího přítele,
bude vám lichotit, upřímně, vesele,
však pomoc od něho nečekejte,
a kdo můžete, utíkejte.

Občas i jeho zahryzne svědomí,
že má své mouchy,
to on moc dobře ví
a že realita je občas dosti jiná
a i u něj projeví se morální kocovina.
Však i přesto statečně se s osudem bije,
libůstky a slabosti před ostatními kryje
a až spatříte ho, poznáte ho nepochybně,
na tričku svém má obrázek podobný rybě.

Má drahá paní, jak jen říci,
co v tvojí mysli skrývá se?
Snad víš, že měkký plamen svící
jen přidává ti na kráse...

Odleskům jisker ve tvých očích
jen málokdo se ubrání,
ze rtů tvých hlava se mi točí,
tělo tvoje zve k laskání.

Tvůj život s jiným je svázaný,
i když už není nejmladší;
pro mě jsi plodem zakázaným -
- ten je však vždycky nejsladší.

Snad bylo to jen denní snění,
jež vášní náhle zaplálo,
a společné to poblouznění
má s citem ryzím pramálo.

Tou ukradenou chvílí,
než vše nás zase rozdělí,
jsme osudy své zpečetili,
paní Štěpánko, můj anděli.

Rodičovská dovolená je někdy pěkná dřina,
nervy v kýblu, únava a starosti,
večer trochu klidu u láhve vína,
dopřát si film, knihu nebo trochu volnosti.

Pak často člověk ráno po vínu touží,
zahnat ty hrozné chvíle rychle chce,
jenže závislosti, rychle se množí
a dnem se snadno a jistě propije.

Pak v další fázi morální kocovina,
kdo je víc, dítě nebo trocha klidu,
jenže ta změna je ráda líná
a snadné je zůstat v lihu.

Mít dítě je krásné, dej však pozor,
i když ho miluješ nejvíc jak umíš,
aby ti zůstal osobní prostor
nebo se z toho zajisté zblázniš.

Ó, ty skvělá abstinence
Volám nahlas, volám tence

Tobě patří naše chvála
Tvoje náruč nás vždy hřála
Tvoje aura září jasně
S tebou je každému krásně

Ó, ty skvělá abstinence
Volám nahlas, volám tence

Opíjet se nemá smysl
Nemám potom jasnou mysl
Když vzpomínám na trapasy,
Rvu si z hlavy všechny vlasy

S tebou žije každý správně
S tebou, abstinence, hlavně
Nepocítím žádnou vinu
Či morální kocovinu

Ideo ty majestátní
Ó, myšlenko unikátní

Abstinence, máš můj obdiv
Přesto mizím, tak se nediv
Po týdnu tu máme pátek
Alkohol slaví svůj svátek
Potkáme se za týden
(Když se toho dožijem)
Ahoj!

Rádo ke mně přicházíš poněkud nevítáno,
jako když noc příliš brzy vytlačuje ráno,
a tvůj první paprsek mou duši nehřeje,
protože v mysli mám jen mráz a závěje.

Nakonec to každým rokem nikdy jiné není,
po prvních dnech nezájmu nastane okouzlení,
když na stráních se fialové kvítky rozvoní,
když se třešně pod záplavou květů nakloní,
když v hájích modré z nebe na zemi vykvétá
a větvemi se zeleň prvních listů proplétá.

Toužím k tvojí poctě píseň chvály pět,
a toulat se a pozorovat omlazený svět,
jenomže tvému vábení se nesmím zcela vzdát,
vždyť dokonce i na jaře je nutné - pracovat.

Nechápou ti, kdo málo znají
tu mámivou moc vítězství
když hranice se posouvají

Je opojnější vzácných vín
mít moc tvarovat samu zemi
být rychlejší než vlastní stín

Neznej bratra, otce, matku
zapomeň i na svou čest
cíl je cestou, vždy létají
třísky, když se kácí les

Jsou posedlí opatrností
neublížit jim káže strach
však k čemu je jim hora ctností?

Chci vždy a znovu posouvat
hranice možného a nechci
se nikdy za nic omlouvat

Umlč všechno, co jsi znala
nestarej se o cizí
když se zbavíš soucitnosti
následky tě nemrzí

Zdar novým obzorům! Zdar!
Zdar vědě, která nemá soka!
Zdar!

Buď pozdraven, ó nenalezený světě,
písni dávných věků, tak pravím, perlo moří,
tvým krásám se mí muži v mysli dvoří,
tvé tajemství jejich představivost hněte.

Než všechny nás do zapomnění smeteš.

Buď pozdraven a zde je má obětina,
za každý z tajů tvých život námořníka,
tak skvělé, vzácné koupě nechce se mi zříkat,
byť dal bych přednost spíše číši vína.

Vždyť tahle cesta je jen moje vina.

Buď pozdravena, ó země v moři azurovém,
vzdávám čest tvým kopcům, řekám, lesům,
než všichni zhynem v tobě skrytém děsu
až prohrajem v tom boji osudovém.

Pak ty nám navždy budeš tichým rovem.

Večery u ohně, strávené v lese,
kolem a dokola zpěv se v noc nese.
Kolem a dokola přátelé sedí,
každičkou maličkost na sebe vědí.

Bývali jsme partou trampů, co se měli rádi.
Bývali jsme tady všichni dobří kamarádi.
Trávili jsme krásné noci pod tou hvězdnou oblohou,
drželi jsme jeden provaz, sami sebe na nohou.

Báječně jsme popili u těch nočních ohňů,
ráno jsme se sbalili a vyšlápli domů.
Láhve rumu cinkaly, vzduch byl plný smíchu.
Pak jsi přišel mezi nás a dohnals nás k hříchu.

Sžírala tě, Matošo, někdy taky vina?
Jako nás to, čemu se prý říká morální kocovina?

Zákon je cesta podle pravítka
Jeho moc stvrdí úder razítka
Zákon jsou jasně dané činy
Zde kreslí čáru vinný nevinný
Na duši hlodá němá výčitka

Zákon je odpověď lidské sběři
Která ve svoje špatnosti věří
Zákon je státu nejdražší klenot
Čistota jeho září do temnot
Zákon teď moje kroky měří

Zákon jsou dveře petlice klíč
Sekera řetěz provaz i bič
Zákon je jistý pravdou svojí
On nestrpí nikdy výklad dvojí
Můj vnitřní zákon uniká pryč

Zákony musí být věčně ctěny
Dodržujte je muži a ženy
Zákonu jsem se vždycky kořil
Zákon jsem dnes poprvé zbořil
Zákon je noční hukot Seiny

Jedna obyčejná věta
Třicet dva seřazených slov
Mění mé vnímání světa
Učí mě nepřehlížet zlo

První část je záhadná
Co je to Pravda, Láska nejvyšší?
Na tohle není žádná poradna
Za co se bít, na čem záleží?

Nad druhou nelze váhati
Říká to všechno na rovinu
Dodržuj sliby, plň závazky
Nečiň nic, za co bys cítil vinu

Třetí nás k úctě vyzývá
Vlasti a bližním pomocnou ruku dej
Nejde jen o slova líbivá
Zvedni se a prostě pomáhej!

Ta věta skrývá velké hodnoty
Ideál, cíl a naději v ní mám
Tak snažím se slibu dostáti
A morální kocovině se vyhýbám

Účetní osnovo, náš stavební kameni!
V nouzi jsi záchranou účetním zmateným!
Provázíš na cestách, podobna majáku,
s pomocí tvou začlení vše – řádek po řádku.

A ty, rozvaho, královno podvojnosti!
Korunou tvojí je soulad v souvstažnosti.
V tobě, úžasném skvostu podobojí,
se aktiva s pasivy v jednotě spojí!

Záchrannou kotvou jsi ty, rezervo!
Kolik již účetních na tebe spolehlo!
Narovnáš, zahladíš, po duši pohladíš,
vysoké náklady daňově ponížíš.

A že snad trápí nás černé svědomí,
Když upravujeme výsledky účetní?
Jsou snad ty úpravy jen naší vinou?
Máme trpět morální kocovinou?

Sim vás, vy jste snad nikdy neslyšeli nic o daňové optimalizaci?

Je mladý, krásný, ženy po něm šílí
Zázraky? Ty on dělá každou chvíli
Probouzí živé, mrtvé křísí
A všechen lid mu na ústech jen visí
Podléhá často divným náladám
Nevím, proč jeho vlivu zcela propadám
Včera jsme pili – podrobnosti raději bych neuváděl
Nevím, proč povídal, že do mne vstoupil ďábel
A prý, že na sebe chce vzíti kolektivní vinu
Pravím: Cos to zas vymyslel za volovinu?
Vždyť z toho budu mít jen kocovinu
Tuším, že stejně brzy bídně zhynu
Když vojsko vedu na to místo setmělé
Proč my dva museli být, sakra, přátelé?

„Buď zdráv, Mistře!“
„Příteli, konej svůj úkol.“

Až se znovu uvidíme, nebudem se znát.
Naše oči a zadky, stačili nám na stokrát!

Teď se poznejme jako lidé, kamaráde, kamarádko!

Netřeba plakat nad mlékem rozlitým,
spíš schovat své necity pod kvítím.

Kde budeš, až se budu v depresi svírat?
Doma, snad tě bude někdo na víčka líbat.
A proč jsi se mnou vlastně šla? Jen z nudy?
Když jsi po půlnocí nezmizela, bylo to z nesvobody?

Až ráno přijde, uvědomím si, co jsem to jako vždy udělal,
poslechnu si Kluse, který nám k tomu hrál.

Zůstávám s Tebou, i když vlastně nechci,
nepotřebuju kocovinu, ty mi dáváš lekci.

Západu, jako se slunce klaní,
i my se rádi budeme.
Na tvé smutné, unavené skráni
roní se krve krůpěje.

Pochválen, kdož vynašels svítání
a jeho daná pravidla,
co noc si na nás nakradla...
jsme my náhle propuštěni.

Rozesmátí náhlostí svobody,
tápali jsme po dláždění,
jak
slepí psi, již, kňučíce, línají,
jsme taktéž plní hniloby.

Buď pochválen můj dobrý příteli,
ó, jen dál veď teď kroky své,
do aleje, kde jsme dřív sedali,
znovu mé stromy kvetou, hle.

Jsem povýšený, moc povýšený.
Řekni radši kam... jít, ať zbytečně nečekám.
Ó, pozdraven buď příteli,
a odpusť, že v kocovině jsme tě zaskočili.

Čtvrtá hodina sklo tříští
Sluníčko pořád spinká
Poplašňák tady sviští
Umíráček v dáli cinká

Rozpadá se kostřička
Těžká je ta písnička
Těžká, těžká je vina
Hlavu tíží kocovina

Ektoplasma proudem tryská
Radostí poltergeist víská
Elegantně vzduchem letí
Od desíti rovnou k pěti

Morálka to je slovo cizí
Já mám jinou světa vizi
Ničit, vrzat, skřípat, trhat
Lidi z oken vyhazovat

Strach do srdcí zasévati
Inkoust jen tak rozlévati
Z knížek stránky vytrhávat
Není třeba pozor dávat

Ektoplasma proudem tryská
Radostí poltergeist víská
Elegantně vzduchem letí
Od desíti rovnou k pěti

Jsem Poplašňák a jsem král!
Koukni, aby ses mě bál!