Pod haldou

Vražda ve Vrbině, jak se jí začalo říkat, způsobila v Kunčicích náležitý rozruch. Mluvilo se o ní všude. Třeba v krámě, kam babička poslala Andulu pro chleba a mléko.

„Už ste slyšeli, kdo chodil s tym zabitym?“
Andula našpicovala uši.
„Myslite tu fiflenu s drdolem?“
Zbystřila ještě víc.
„Pry s nim byla furt. Ji se nedivim, bo taka, kere tahne na třycet, ta chňapne po každym.“
„A pak naraz měla utrum. Co by taky robil s taku staru. Se nedivim, že se na ňu vysmolil.“

„Kluci!“ přilítla Andula s očima navrch hlavy. „Už vím, kdo ho zabil. Naše soudružka učitelka!“

Zatoužili po vlastní výpravě do Afriky. Proto Jožka navrhl malý trénink – výstup na Kilimandžáro.
„Tím myslíš co?“ zeptala se Andula s podezřením.
„Vylezem na haldu, no ni?“
Kluci horlivě přikyvovali, holky marně protestovaly. Pod strmou haldou ale znejistěli všichni.
„Vite, kde dneska klopili? Bo bysem nebyl šťastny, kdyby nam vylili struzku na hlavu,“ zajíkl se Jožka.
Libuška nečekaně sebevědomě ukázala doprava, zamířili tedy co nejvíce vlevo.
Vrchol haldy zdolali celí zpocení a poškrábaní od ostrých hran ztuhlé strusky.
„Dobili sme Kilimanžaro!“ jásali nahoře. „Přyště v Africe.“
Netušili, že většina z nich se za hranice nepodívá dřív než za pětatřicet let.

„Měli bychom mít název. Každá jednotka má,“ navrhuje Aleš.
Jožku to překvapivě zaujme.
„Jakože se mame jaksik menovat?“
Aleš horlivě kývá.
„Dáme si jméno, z prvních písmen vytvoříme zkratku, tu budeme používat a nikdo nebude tušit, co tím myslíme.“
To Jožku zaujme ještě víc.
Všichni přemýšlí jak diví, ale nikoho vůbec nic nenapadá.
Najednou vypadne z Libušky.
„Budeme si říkat PAVOUK. Pavouk je chytrý, chytá svou kořist do sítě. My to uděláme s vrahem.“
„A co to znamena?“ ptá se zmatený Ruda.
„Pátrací A Vynalézavé Osmičlenné Utajené Komando.“
„Je nas enem pět.“
„Přibereme našeho psa, Andulinu kočku a Alešova kanára.“

Jožka měl plán. Krčili se pod oknem hospody a pozorně poslouchali. Potřebovali zjistit, kdo vlastně měl proti zavražděnému největší výhrady.
„Zaslúžil si. Takého chuja nie je žádná škoda.“
„To je ten cigoš z Nitry,“ šeptl Jožka.
„Mojho synka zabasli, bo ho ten hajzel nabonzoval.“
„Stary Gajdoš,“ poznal Ruda.
„Zo mňa mamil prachy, inak pry povi, že sem nadaval na Zapotockyho. Guvno sem mu dal.“
Kdo mluví, děti neuhádly, ale kouknout se neodvážily.
Hlasy zněly hlasitěji a hlasitěji, až připomínaly divoké vytí vlčí smečky.
Kdosi rozrazil okno a zahlédl je.
Aleš pípl: „My tady vůbec nejsme. Řekněte jim, že jsme doma.“

Libuščina babička je bývalá profesorka češtiny a literaturu miluje. Libuška je celá po ní.
Některé její knihy, třeba verneovky, si půjčují i kluci a Andula, ale verše čte jedině ona, přestože některé jsou docela dobrodružné:
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.

Čte dál a propadá okouzlení stále hlouběji.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad...

„Libuško, Aleš s Rudou se přišli zeptat, zda půjdeš ven?“ volá na ni babička.
„Řekni vlkům, že dneska ne. Dnes jsem doma,“ odpovídá Libuška roztržitě, pořád ještě ve světě Françoise Villona.

Pro začátek se rozhodli vyzpovídat místní. Na ulici potkali Ivana s vyhlášenou krasavicí Jitkou.
„Ivan, co si mysliš o tom zabitym? Znal ses s nim?“ ignoroval Jitku Jožka.
Dívka se zatvářila vyděšeně a přitiskla se k urostlému Ivanovi. Andula si, na rozdíl od Jožky, nevšímala mladého muže a fascinovaně zírala, jak to s ním Jitka umí.
Ten dívku majetnicky objal paží, na které jen hrály lesklé svaly, a uklidňoval ji: „Kdyby si na tebe jakysi baraba cosi zkusil, dam mu po papuli.“ Na kluky zavrčel: „Zmizte, nevidite, že to soudružce nerobi dobře?“
Teprve mnohem později si uvědomili, že jim neodpověděl.

Sklep je jako hluboká propast. Vedou do něj strmé schody, žárovka poblikává a vane z něj chlad a vlhko. Malá Andula se k smrti bojí, jenže kožená jablíčka, skladovaná v lískách až do jara, sladká mrkev, uložená v pilinách, i lahodně kyselé nakládané zelí, to jsou neodolatelná lákadla.
O něco později se bojí méně, je už přece velká holka. Kontroluje klíčky na bramborách určených pro sadbu, vyhazuje ovoce, na kterém se objeví jen náznak hniloby.
„Náš malý sklepmistr,“ směje se tatínek a čechrá jí vlasy.
Pro tuhle vzpomínku utíká do sklepa vždycky, když je jí po něm až příliš smutno.

Bloumala po domě jako duch, nechtěla nikoho vidět. Pak se, sama nevěděla jak, ocitla na zahradě starého Bulhara. Pátravě se na ni zadíval, zavedl ji do svého polorozpadlého domku, z tyče nad kamny utrhl hrstku sušících se bylinek, rozemnul v dlaních a v květovaném hrnku zalil horkou vodou.
Hořkost pelyňku jí zkřivila ústa, ale současně pocítila úlevu. Rozplakala se. Starý pán ji rozpačitě poplácal po hlavě.

Hned za vrátky ji přepadli kluci: „Tys byla u Bulhara? Dyť muže byt vrah.“
„Ne!!!“ zaječela na ně. „Vrah je někdo jiný. A my vypátráme kdo.“
Kluci vydechli úlevou. Andula je zase v cajku.

„Si viděl, jak po ňom muchy lozili?“
„Se diviš? Dyť tam bylo krvi, jak z vola.“
Andula pobledla. Libuška ji zkontrolovala pohledem a nesměle pronesla: „Nechte toho, kluci.“
Nevnímali ji.
„Si myslim, že ho museli praštit jakymsi kyjem,“ soudil znalecky Jožka.
„Ten detektiv mluvil o tupém předmětu,“ oponoval Aleš.
„A kyj je co? Až ťa s nim majznu, sam budeš tupy!“
Ruda se pokusil uklidnit situaci.
„Ste si všimli, jaky byl bez tej hlavy hnusny?“
Andula zelenala čím dál víc.
„Buďte zticha!“ zvýšila hlas Libuška.
„Rozmaširovali mu ju...“
Plesk!
Jožka se užasle díval na Libušku. Od ní by facku nečekal.

Hru na četníky a na zloděje milovali všichni.
Andula, dnes strážkyně zákona, se plížila ve Vrbině křovím. Mezi listím zahlédla záblesk barvy. Je to jasné, modrou košili má Ruda! Jako myška proklouzla blíž, se zatajeným dechem natáhla ruku mezi větve, aby plácla dostiženého padoucha. V posledním zlomku vteřiny si uvědomila, že Ruda nemá tmavé vlasy!
Člověk, kterého praštila, se nehýbal. Ani nemohl. Z hlavy mu zbývala sotva půlka. Zaječela.
Když esenbáci odjeli s tím, že je ještě přijede vyslechnout kapitán od kriminálky, parta rozpačitě stála kolem nazelenalé Anduly.
Aby ji rozptýlil, navrhl Jožka: „Vypatrame vraha sami. Mame natrenovano, no ni?“