DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Sotva se Mrs. Burnwood otočila, aby zkusila pro Lizzie a Jane najít jiné dočasné řešení, všimla si, že se k nim blíží postava v uniformě oficíra.
"My o vlku," zabrumlala si. Kanonický voják však mohl situaci spíše zkomplikovat, než zlepšit.
"Madam, dovolte, abych vašim nejmladším svěřenkám nabídl doprovod," uklonil se dvorně a když se narovnal a šibalsky mrknul zeleným okem, Susan málem zaskočilo.
"Myslíš, že na to nepřijdou?" zeptala se opatrně.
"Jsou ve stavu 15-hormony. A cesta do Merytonu trvá půl hodiny. Za ty tři věty, které stihnu pronést, si ani nevšimnou ženskosti hlasu," ujistila ji zpoza bradky Mrs. Meadows.

John už nevěděl, jak ta hádka začala. Ale její konec…
„Proč nemůžeš být normální?!“

Nazítří rozpačitě vešel do kuchyně.
„Šálek čaje?“ zeptal se ho spolubydlící.
„Jis-“
Zarazil se. Sherlock nevinně zamrkal s konvicí v ruce. Sherlock. Věděl vůbec, jak to… funguje?
„Poslyš, ohledně včerejška-“
„Zapomeň na to.“ usmál se. „Toast?“
Tak to šlo celý týden. Žádné experimenty, žádné urážky. Spousta čaje a slušného chování. Sherlock vařil. Nikoliv drogy.
Bylo to skvělé.
Ne?

„Výborně, Andersone!“ vytrhl ho z myšlenek Holmesův hlas.
Ale dost je dost.
„Buď zase normální!“ vybuchl doktor. „Uhm… Myslím tvou verzi!“
Sherlock chvíli mlčel.

(Pak se vítězně pousmál.)

"Náhodou" seděla u cesty, když šel kolem... nevěstka, které vdovec neodolal, se ukázala být jeho snachou.
Tvářila se věrně a úslužně, když na její dveře zaklepali strážní - kněžka boha, kterému už dávno nevěřila, zachránila nepřátelskou dvojici zvědů.
Pohanka z Moábu sháněla jen živobytí pro sebe a tchyni. Byla věrnější, než židovky.
Věrně čekala, až se manžel vrátí z bitvy. Oslavou úspěchu měl být "podstrčený" potomek.
Její snoubenec ji chtěl uchránit smrti vyhnáním, protože věřil, že je cizoložnice.

Žádná z žen v rodokmenu Spasitele nebyla tím, čím se na první pohled zdála být.
Každá si své místo zasloužila tak trochu přetvářkou.

Byl večer a Reného kavárna byla téměř plně obsazena. U jednoho stolu seděl kapitán Bertorelli ve společnosti otráveného plukovníka von Strohma a poručíka Grubera, který více pozornosti než svým společníkům věnoval Renému. Co ale bylo ještě horší, hned o stůl vedle se po lokále podezíravě rozhlížel Herr Flick.
Tu se otevřely dveře a dovnitř vešel LeClerc v přestrojení za strašáka do zelí. „Zdravím, dobří lidé. Najde se tu sklenička pro starého plašiče vran?“ zvolal ode dveří.
„Co jsem komu udělal?“ obrátil oči v sloup René.
LeClerc zatím došel k Renému. „Psst,“ syknul, a nadzdvihl si brýle. „To jsem já, LeClerc.“

Procházím dveřmi, které mi pravidelně hýbou se žaludkem. Nemohou za to, ale s psychikou člověk nic neudělá.
Všichni jsou tu milí. I já bych se tu cítila dobře, kdyby mě ze všech stran neotravovalo tolik chemického pachu.
"Promiňte."
Poklepe mi na rameno hezká slečna.
"Omlouvám se, ale chvíli už jdu za Vámi a nemohu se vynadívat na ten váš cop. Máte štěstí, že máte tak krásné vlasy." Usměje se na mne.
Ta slova mě zahřála u srdce:
"Děkuju, ale je to paruka."

Jo, je to na prd, ale co...aspoň mám díky té mrše husté kadeře, i když ne vlastní.

"Jé, dobrý den, paní Smutná. Paní Smutná?"
"S někým jste si mě spletla, jsem Králová, doktorka Králová."
"Ale paní Smutná, to jsem přece já, maminka Evžena Lipského, potkaly jsme se tuhle po představení..."
"Vůbec nevím, o čem to mluvíte."
...
"Chudák Eliška, ta její máma to asi nemá v hlavě už úplně v pořádku."
"A přitom není nejstarší, viď? No je to hrůza."
...
"Mami?! Co tady...vždyť jsi mi slíbila, že přijdeš až na nějaké další představení, abych nebyla na premiéře tak nervózní!" Smích.
"Prosím tebe, tu paruku ti půjčila Máňa z fundusu? Já jen, že k ní patří i knír."

Na koberečku. Zase. Cítila, jak jí projíždí vražedný pohled.

„Porpentino, jste ostuda Kongresu! Jak vás mohlo napadnout…?“

Nadřízený zuřil, krčila se před ním, ale ostrý jazýček se hlásil o slovo. „Ale pane, já…“

„Nepřerušujte mě, Goldsteinová! Máte být jako chameleon! Splynout s davem… stát se jeho součástí! Co jste myslela? Že jsou tak hloupí, že nepoznají, že k nim nepatříte?“

Percival Graves, zkušený bystrozor, věděl, o čem mluví. Tinina zbrklost pokazila vyšetřování. Zapojili ji do sledování Druhých salemistů, dali jí šanci. Měla monitorovat činnost spolku pod falešnou identitou a nechala se vyprovokovat. Měl by nad ní konečně zlomit hůl.

„Vypadněte!“

Červenčí veslařský tým, který zazářil na juniorském mistrovství světa, řeší bezprecedentní problém.

Poté, co jedna ze závodnic dvojnásobně přerostla ostatní, musela postoupit lékařskou prohlídku, kvůli podezření, že získává svalovou hmotu nelegální cestou. Výsledky vyšetření byly šokující. Z domnělé červenky se vyklubala kukačka.

Že něco není v pořádku, její kolegyně prý vycítily.
„Změnila se,“ vypověděla jedna z nich. „Chovala se příšerně. Kradla nám svačiny, když jsme se fotily, vytlačovala nás ze záběru, a po posledním závodě dokonce naházela celou posádku lodi do vody.“

Kukaččí sportovkyně je nyní obviněna z podvodu.

Nejspíš jí nepomůže ani skutečnost, že ji k činu navedli rodiče.

„Stůj, zlosyne!“
Sherlock Holmes mířil revolverem na svého úhlavního nepřítele.
„Přece mě nezastřelíš,“ odvětil profesor Moriarty.
„Proč by ne?“
„Jsem tvůj bratr.“
Génius zločinu si sundal falešný knír a odhalil širokou tvář Mycrofta Holmse.
„Ale kde je potom Moriarty?“
Zezadu se ozvalo cvaknutí kohoutku revolveru. Doktor Watson si sundal falešný knír a odhalil strhaný profil profesora Moriartyho.
„Co jsi udělal s doktorem Watsonem, ty vrahu!“ vykřikl Mycroft.
„To můžu vysvětlit já,“ Sherlock si nasadil falešný knír. Proměna v usedlého doktora byla dokonalá.
„Ale…“
„Sherlock Holmes nikdy neexistoval.“

Sir Arthur Conan Doyle si potěšeně zamnul ruce, tohle čtenářům dozajista zamotá hlavy.

Zaklepala a vešla bez vyzvání. Stávalo se to tradicí – nerespektovat autoritu dveří a nedbat integrity soudu. Při pohledu na její zářivý úsměv ovšem téměř ztratil chuť k napomenutím a usmál se také. „Co tě přivádí v době úředních hodin?“
Dovznášela se až k němu a dala mu pravou jižanskou pusu. Jih je styl a životní pocit. „Podívej se sem.“ Zakryla jeho stůl stránkami Neue Freie Presse a ukázala mezi hejno maličkých zlámaných písmenek.
„Vydali tvůj feuilleton! Gratuluji! Ale...“ Chvíle zamyšlení.
„August Rätzel, můj drahý manželi,“ usmála se Aneta vědoucně, „je mé mužské alter ego. Novinářská identita!“
„Tedy Auguste, líbáte obstojně.“