DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Pán Snů tvořil na pobřeží Snění novou noční můru. Měla to být můra poučná, taková, z které se probudíte a srdce vám nepřestává bušit.
Přední část byla z ideové materie. Pečlivě tkal její vlákna, aby se bezpečně vsála přímo do spáčova srdce. Šeptal přitom jména, která miloval a ztratil.
Killalla, Nada, Kaliopé, Elianora.
Thesálie.
Zadní část tvořil z mlhy zapomění a kouře spálených vzpomínek. Vdechl jí život jménem své sestry.
Poslední noční můra stvořená Morfeem nese jeho poselství. Má tvář toho, co milujete, a záda z mlhy. Milované není samozřejmé. Přičiňte se, ať se to nepromění v cáry a dým.

„Harry, proč musím jít do simulátoru se zavřenýma očima?“
„Počítači, spusť simulaci Harry tři pět nula alfa. Tome, můžeš otevřít oči.“
„Teda, Harry, já zírám. Není to ta herečka, z... jak se to jmenovalo?“
„Pobřežní hlídka.“
„Ano, ano, koukali jsme na to minulý týden. Ale kde jsi vzal její hologram?“
„Vytvořil jsem ho interpolací jednotlivých snímků toho filmu.“
„Teda, Harry, jsi opravdu machr. To jsou tvary. Mmmmm. Ale tady... vzadu je to nějaké zamlžené.“
„No... víš, některé části v tom filmu vidět nebyly. Třeba zezadu ji vůbec nezabírali.“
„Tím chceš říct, že...“
„Jo, pod těma plavkama toho taky moc nemá.“

- Jedno trochu vulgárnější, asi očekávatelné, slovo.
„Neposadíš se, Slamníku?“ zvedl hlavu Richie, když Ben jediný zůstal stát.
Pochopitelně nemohl říct, co se stalo včera. Jak ho našel Henry a v dešti ho hnal přes město. Jak se na útěku nepromyšleně pokusil přelézt zídku za hřištěm. Jak na ní uvízl jak velryba, zabíral naprázdno, mokré tenisky se smekaly a džíny se srolovaly pod zadek. Jak Henry nabral hrst kamenů a vyhlásil soutěž ve střelbě na prdel v mlze. Než ho vyhnaly hlasy z ulice, trefil se šestkrát.
„Je mi zima, možná pak,“ řekl Ben. Pohlédl dolů na Beverly. Už od odpoledne měla rozepnutý vrchní knoflíček u blůzky.

Stála v pustině a zoufale se rozhlížela; lehká práce při dohlednosti páru metrů. Je hezké sbalit kufry, definitivně prásknout dveřmi a vydat se k rodičům, ale nesmí se špatně odbočit a píchnout pneumatiku.
Najednou zastavilo auto a stál tam on, nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Než se stihla probrat ze šoku, měla nasazenou rezervu a krasavec se loučil.
„Dáte mi svoje číslo? Rád bych se ujistil, že dojedete v pořádku.“
Načmárala číslice na starou jízdenku a s díky se rozloučila. Nasedla a zděšeně zjistila, že jízdenku pořád žmoulá v ruce.
„Počkejte!“
To už ale zadek vozu neznámého mizel v mlze...

Ještě jedno nesoutežní... nemohla jsem si pomoct.
Říkadlo je z pohádky O Popelce, měla jsem ji namluvenou na kazetě a jako malá jsem tuhle verzi milovala.
----
Mha přede mnou,
Mha za mnou...
Tak zní zaklínadlo z pohádky. Klíč ke štěstí zamčený v truhlici... Pohádkám jsem dávno odrostla a na štěstí za říkanku už také nevěřím. Přesto si připadám jako v pohádce. Jako ve snu. Mlha. Bílý závoj halící krajinu. Jemný déšť studí na tvářích. Smáčí nízký vřes nesměle vykukující z mechu. Fialová očka v záplavě zelené a hnědé. Kapradí natahuje prstíky k šedé obloze. Zemitá vůně rašeliny se mísí s vůní deště. Z dálky se ozývá bekání ovcí. A mlha je všude kolem. Bílý závoj halící krajinu pohádek a pověstí...
Mha přede mnou,
Mha za mnou...

„Longbottom, Longbottom, má ve jméně dvě půlky!“ ještě slyšel za sebou Malfoyovo pokřikování. Neville vyšel z hradu. Venku byla hustá mlha. Stejně se půjde projít. Neville byl na podobné věci zvyklý, ale přesto ho občas zamrzelo, že si babička s dědečkem tehdy nenechali změnil jméno na něco přijatelnějšího. Předtím, než utekli před Hitlerem, byli Arschlangerovi. Podle babiččina vyprávění kdysi nějaký dávný pradědeček cestou domů jednou večer v mlze náhodou narazil na vrchnost, potácející se z hospody. Namol. „Sundej kalhoty, žide, ať si můžeme kopnout!“ „Jinak ti pořádně zvalchujeme hřbet!“ Nesundal. Zvalchovali.
Když se pak měnila jména na německá, dopadli takhle.

„Co se tak směješ?“ podezřívavě se podívala na upíra.
„Já? Né…,“ dušoval se blonďák mírně sebou kymáceje se ze strany na stranu.
„Ne, Angel… že ty sis šlehnul?“ zamračila se na něj netušíc, že by se upír mohl někdy sjet.
„Já? To by mě ani nenapadlo…,“ vypjal dotčeně hruď, ztráceje rovnováhu.
„Kecáš,“ odsekla podrážděná jeho neustálým smíchem. „Čemu se tak směješ?“
„Dobře, tak… jsem trošku sjetej,“ neochotně se přiznal k tomu, že si vycucnul nějakého feťáka. „Ale tvůj… tvůj zadek…“
„Co je s ním?“ zhrozila se, když se zase začal smát.
„Ale nic… jen… jen… je tak jako v mlze.“

Tohle byla výzva. Jak napsat něco křehkého a romantického na téma, které vyvolává fekální asociace? Ale dala jsem to.
Jak to vyhnat z hlavy. Útlá křivka ramene ozářená paprskem měsíčního světla. Šustot turnýry a nesmyslně dlouhé vlečky rozhrnující přízemní mlhu. Pach tlejících kořenů přehlušující slabá vůně levandule z jejích vlasů, která mě vede tmou, když není vidět světlo perel v průsvitné dlani. Smích, dětsky bezstarostný a okouzlený okamžikem zjevení bílého koníka. Ani kdybych se snad podíval tím směrem, neviděl bych ho.
Jen její trochu koketní pohled, který říká "vím, že se díváš..."
Je jen malá zpovykaná holka, žádná měsíční princezna, a já dospělý muž, budoucí vůdce.
Co dělá její modrá stuha v mé kapse?
Co je komu do toho.

Zadek statného valáška mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného mělo začít.
Lizzy sledovala sestru z okna. Vyvolávání těžkého nachlazení odmítala přijmout mezi standardní nástrahy lásky. Měla strach a otřásla se při představě bezpochyby trapných událostí, které pravděpodobně přijdou. Snad je přetrpí.
Snad se Jane dočká štěstí.
...
Zadek bílé klisničky mizel v mlze a hustém dešti.
Něco významného už začalo.
Pan Tilney se díval za ujíždějící Catherine. Hodná, živelná, naivní. Stále jako děcko. Co sejde na blátě, co na tom, že se oba promáčí a prochladnou. Čert vem otce a všechny Thorpy.
Štěstí mu za ten deštivý trysk stálo.

Studené obklady.
Sedací koupele.
Mast, čípky, odvar z dubové kůry.
„Nic nepomáhá,“ naříkal Palpatin.
Nemohl ležet, stát, natož sedět.
V předklonu se opíral o stůl.
„Dělej něco,“ úpěl.
„Léčba řiti není mým oborem,“ málem zahučel Vader, avšak sám sebe zarazil.
Učinil rozhodnutí, k němuž spěl celé roky.
Přešel za Palpatinova záda.
O koberec přeleštil hranatou špičku těžké boty.
Vyměřil si krok.
„Hlubší předklon!“ zavelel.
„Pomůže to?“ pochyboval Palpatin.
„Zajisté, bude to jen chvilka bolesti.“
Výkop!
Císař zaječel jak zmírající svině.
Svět utonul v mlze.
O týden později byl Vader poslán na opačný konec galaxie.
Dohlédnout na stavbu druhé Hvězdy smrti ...