DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

Sedm jich je psáno, sedm ve známost dáno.
Sedm jednou ranou co by morovou branou.

Sedm hlavních hříchů vitium capitale v časech Řehoře I. Velikého lidem předloženo, by se jich vyvarovali neb velké hříchy dalších hříchů lůnem.
Jak dnes se člověk hříchům staví?
Tady jsou krásně do pozlátka jedinečnosti, seberealizace, osobitosti a jiných blábolů zabalené:
Pýcha superbia - Kdo je víc než já?
Lakomství avaribia - Sám málo mám.
Závist invidia - On má lepší?
Hněv ira - Já tě zabi...
Smilstvo luxuries - Však si jen užívám.
Nestřídnost gula - Moje, je to moje.
Lenost acedia - Proč zase já.

A ten největší?
"Já mám právo..."

Ty střepy našel Hopewell toho dne, kdy ho Kwimbe chytila na nepodařeném útěku. Ležely vzadu v jeskyni jako kovově modročerná připomínka dávné křivdy, která nemohla být nikdy odpuštěna. Jeden z nich odnesl kapitán k dračici; zasyčela a odvrátila se.
"Přišli sem, že? Našli tuhle jeskyni, přišli sem a rozbili vejce," promluvil Hopewell k zádům dračice, jako by mu dokázala rozumět.
"Byli to ti domorodci z údolí? Ti, co nás hostili?"
Ticho. Hopewell sklíčeně těkal pohledem mezi střípkem skořápky a vrahem svých mužů - a mnoha dalších, co mohl soudit. Pak natáhl ruku a opatrně položil dlaň na hřejivé šupiny dračice.
Neucukla.

„Ty už mě nemiluješ.“
„Ale ano, proč bych neměla?“
„Máš někoho jinýho? Já viděl, jak se na něj díváš.“
„Ale ne, proč bych měla?“
„Máš mě jenom pro peníze, pro zábavu, pro uvolnění, dokud tě nepřestanu bavit...“
Tisíc různých pro a proti. Sebevětší láska je pořád příliš málo pro někoho, komu rodiče nenaplnili pohár v dětství. Kdo se necítil milovaný, nedokáže lásku rozpoznat, neumí jí uvěřit, nedokáže vidět sám sebe na piedestalu života, nemůže se zbavit podezření, že za ty velké emoce nestojí a pokud ano, zmizí, jakmile jim uvěří. Prvotní hřích rodičů, který nejde odpustit, protože si ho neuvědomuje.

Kupodivu nevadí, když turisté fotí jako zběsilí.
Když vcházejí v krátkých kalhotách, také je nikdo nenutí zahalit se, i když na dveřích visí poučení.
Když (při pohledu na skleněné rakve s voskovými mumiemi světců) zvoláte „To je morbidní!“, také se nikdo nepohoršuje (protože „morbido“ znamená italsky „krotký, jemný“).
Když vás však ježibabák* přistihne, jak se smějete, označení za hříšníka a neznaboha vás nemine. Bude vás obezřetně sledovat a nápadně se snažit co nejdříve vyhnat.
Pak ale přijde mnich, který má na starosti komentovanou prohlídku. Začne vyprávět, chodíte od kaple ke kapli, posloucháte a vesele všichni hřešíte od ucha k uchu.

Šíp v jeho rukou byl spíš zaostřený, trošku křivý klacík. Děsivě lehký, a přesto smrtící.
Už tisíceletí se k Lokimu chovali, jako by byl podřadný. Kdejaký neúspěch na něj hodili, vynili ho z každé nepravosti, ohrnovali nos nad jeho metodami. Ale když něco potřebovali vyřešit...tak to jim byl dobrý.
Zvenku se k němu donesl Baldrův smích. Nepatrně zaváhal.
Baldr mu přece nikdy...
Ale ostatní ano. Loki znechuceně pozoroval, jak na krásného boha hází, co ostrého je zrovna napadne. Barbaři.
"Připoj se!" vyzval Hóda a vložil mu do rukou luk s šípem.
Baldr se znovu rozesmál. Loki zavřel oči.
"Střílej."

"Připraven?"
"Připraven."
"Pádlo držíte pevně?"
"Říká se veslo, Saturnine!"
"Nikoli, pane. Původní název té věci, na níž právě stojíte, je totiž -."
"Nu dobrá, už to chápu. Držím ze všech sil."
"Vý-bor-ně!"
Vltava házela zlatá prasátka a skupina plavidel, do níž jsme se zařadili, byla veselá a nesourodá. Saturninův postoj na paddleboardu byl přímo předpisový. Nemluvě o jeho pruhovaných plavkách. Odpíchl jsem se od mola a zmocnila se mne nebezpečná lehkomyslnost.
Doktor Vlach tvrdíval, že nejtrestuhodnější formou zapomnětlivosti je zapomínat se radovat ze života. Já k tomu dodávám, že nepřidat se k této plavbě by byl přímo hřích, co se neodpouští.

Yuzu wishes he could walk away from this - desperate kisses in dimmed hotel rooms, urgent couplings that shatter Yuzu's every hope of ever wanting anyone else, sweet confessions Yuzu knows count for nothing.

Javi dates her. Javi loves her. Javi presents her to his family and fucking marries her. Still, he always comes back to Yuzu, crying into his arms, begging for understanding, for just one more night, for absolution.

Yuzu wonders when he will finally manage to say no. To love himself more than he loves Javi. To encounter an unforgivable sin. Sometimes, he's afraid the answer is never.

Neproklínej mně, synáčku, někdo musel zbořit tvůj hrůzný dům, pustit slunce do temných zdí, stínů, černě, temnoty, a kdo, když ne já, která si tě na Bohu vyprosila, v své náruči kolébala, a tak nemluv o hříchu, nevyčítej, že zemřela ta, která tě dusila, ovíjela jako had, vysávala, tebe svedla, ode mě odvedla, a proto neříkej, že to byla vražda, nezasloužili si tebe ani život, ona i to dítě, vždyť žádné požehnání nemohlo vzejít z toho bledého klína, jen prokletí, vím, že to pochopíš, že mi odpustíš, že odstraníš ty prokleté lilie, tu pekelnou vůni, mdlou a vlezlou k zešílení.

Je mi jasné, že dítě udělá za své dětství hodně prohřešku, které jsou proti společenskému soužití i našim zásadám. Občas je to z nevědomosti, občas hledání hranic, ale později to bývá i čirý úmysl. Pokud se dítě omluví, jsem schopna prominout i větší prohřešky, ale v jednom mám jasno.

Hřích, který se u nás neodpouští, je lež nám rodičům. A než dojdou děti do puberty, tak věřím, že se tím budou i řídit. Protože pochopili, že nám se lhát nemá. Párkrát to zkusili, my jsme jim na to přišli a následky byly pro ně horší. A my jim také nelžeme.

Ve staré Praze se nacházelo opravdu mnoho kostelů. To je nezpochybnitelné.
V průběhu staletí měnily patronace, zaměření i vyznání. To se přihází.
Občas některý vzal zasvé, byl zbořen nebo se po požáru nedočkal obnovy. I to se stává.
Řadu jich zrušili. Jistě, časem začaly prostě být přes počet.
Co dál se zrušenými? Sloužily různým účelům. Někdy kulturní střediska, jindy sklady všeho možného. Mnohé byly prostě strženy nebo přestavěny k nepoznání. Smutné, ale úcta ke kulturním památkám nebývala v minulosti samozřejmostí.
Ovšem přeměnit v současnosti jeden z nejstarších pražských kostelů s hrobkou univerzitních mistrů v noční klub, to je opravdu příliš.