Temeraire

Když byl ještě námořní důstojník, všechno bylo tak jednoduché a černobílé. Na Francouze se střílelo a bojovalo se pro dobro Britského Impéria.
Draci byli jen vzdálenými tečkami na obloze, bojové stroje, zvířata války.

Rozkaz zněl jasně. Francouzští draci budou umírat, na nemoc, kterou Britové dokážou léčit. Je válka. Zemřou v bolestech, aby Impérium získalo výhodu, aby Bonaparte padl.

Černá a bílá se už dávno slila v nekonečné moře šedi.
Pokud to nechá být, může se s klidným srdcem podívat svému drakovi do očí? Sám sobě?
Žít s tím, že poslechl rozkazy? Nebo být popraven jako zrádce?
Rozkaz přece zněl jasně.

Soužití s drakem, jakkoli romanticky může znít, někdy zdaleka nenaplňovalo Hopewellovy představy a ideály. A to i s ohledem na to, jak moc se takový život lišil od jeho celoživotních snů.
Právě teď třeba řešil problém velice přízemního rázu.
"Mohla by ses prosím odsunout? Nedáváš mi úplně mnoho prostoru k dýchání."
Dračice se maličko zavrtěla.
"Kwimbe! Přísahám bohu, jsem nalepený mezi skálou a tvojí nohou a moje žebra už začínají praskat. Posuň se!"
Velké oranžové oko se rozlepilo, pak se potutelně přimhouřilo a víčko znovu kleslo. Kdepak, tohle bylo její oblíbené místo - a ona z něj rozhodně nikam odcházet nebude!

Vesmír skrývá mnoho záhad a tajů.
Kolik je hvězd na temném sametu nočního nebe. Jak vysoko nad hlavou bloudí a jestli si někdy nepřipadají samy.
Jak hluboký je oceán a co znamenají šeptavé písně vln, když dovádějí s pobřežím.
Na co vzpomíná teplý vítr v listech palem a proč utichl, když doznělo šumění křídel laskajících oblohu.
Co vidí dvě zářící oči hledící do nekonečné noci.
Jaké příběhy chystá budoucnost. Kolik jí zbývá.
Proč mlčí srdce kapitánovo, když se noční nebe slévá s mořem a na svět shlížejí hvězdy a vítr dozpíval. Proč mlčí a proč je v tom mlčení štěstí.

Kumulové se k záchranné akci nepřidali, natož aby jí jakkoli napomohli. Seděli na místě, potřásali hlavami a hlasitým krákáním povzbuzovali svoje oblíbence, nebo se naopak pohoršovali, když někomu z námořníků uklouzla na skále noha. Když pak bílí lidé zmizeli mezi stromy, nikam se nehrnuli a s chraplavým hrdelním smíchem si vyprávěli o té zábavné příhodě.
Dokud mezi nimi s praskáním větví nepřistál muruk.
Dráčci vykvikli a menší z nich se pokusil pláchnout, ale Kwimbe ho přimáčkla k zemi a tázavě zavrčela na druhého, který se zmateně nafukoval a čepýřil peří na hrudi. Význam otázky byl jasný.
Kam zmizel její zajatec?

Vzduchem zapleskala křídla.
Ještě než Kwimbe dosedla na okraj jeskyně a vklouzla dovnitř, poznala, že je něco špatně.
Sklonila hlavu, teď i tehdy. Zavětřila a nasála nozdrami pach vetřelců.
Vloupali se do jejího obydlí - cizí muži, zloději a podvodníci. Sebrali něco, co je její.
Dračice se s narůstající úzkostí rozhlédla po jeskyni. Její strach se mísil se spravedlivým hněvem; ten bílý muž byl pryč.
Se zvláštním pocitem odtrženosti a nereálna dloubla drápem do střípku vaječné skořápky. Zdráhala se uvěřit tomu, co jí napovídaly oči.
Zloději.
Vrazi.
Kwimbe otočila hlavu k ústí jeskyně.
Svět utichl, když do něj vykřičela svůj vztek.

Papua je poměrně pestrá co se týče počtu dračích plemen, takřka žádné z nich však nedosahuje bojové váhy, což je zřejmě dáno přírodními podmínkami. Výjimku tvoří muruk, v doslovném překladu kasuár; obávané plemeno, které nad jinými vyniká velikostí a vzácností, ale také šíří hlasového repertoáru. Pomocí zvláštního rohovinového útvaru na hlavě dokáže vydávat nepřeberné spektrum zvuků, kterými komunikuje a značí si své teritorium.
Právě kvůli vysoké teritorialitě žije muruků na ostrově jen hrstka. To mezi domorodými kmeny dalo vzniknout legendě, že se jedná o lesní duchy, jejichž vejce se líhnou jen jednou za sto let.
Pokud je dříve lovci nerozbijí.

Hopewell zavřel oči.
Paluba pod nohama se kolébala v přívětivém rytmu vln a vzduch voněl solí, čerstvým větrem a mnohoslibnými slovy, nikdy nevyřčenými. Před přídí lodi vyskakovaly do vzduchu létající ryby a vzadu se vzdalovaly prokleté břehy, mlčenlivé ve svém krvavém vítězství.
Cesta k domovu byla dlouhá, ale tohle byl první krok. Za ním přijdou další. Vždycky tomu tak bylo.
Kapitán otevřel oči. Neusmíval se.
"Pane?"
Nad palmami se rozlehlo volání, teskné zatroubení, které se neslo daleko přes vodu.
"Pane?"
Kapitán mlčel. Námořníci mu věnovali několik soucitných pohledů, on je ale nevnímal.
Poprvé za mnoho dnů byl svobodný.
A sám.

Pohledy námořníků putovaly vzhůru po šedivé kamenné stěně a cestou nabíraly na skepsi. Ticho přerušil až Hozer.
"Tak dobrá, pánové; tam nahoře je náš kapitán. Kdo jde první? A nehlaste se všichni."
Mužstvo si jeho poznámku vzalo k srdci. Ruku nezvedl nikdo.
Povzdech.
"Dobře, půjdu já."
"A při vší úctě, nadporučíku, co budete dělat, až tam dorazíte?"
To byla dobrá připomínka. Jestli je v té jeskyni čeká naštvaný drak, bude to nerovný boj. Nehledě na fakt, že kapitán už dávno nemusí být naživu.
"Budu improvizovat; zbývá nám něco jiného?"
Nezbývalo, přirozeně. Hozer si naposledy přeměřil skalní stěnu a začal šplhat.

Probral se na studené podlaze jeskyně. Chvíli zmateně mžoural do stropu a snažil se vzpomenout, co se stalo.
Útěk. Pád.
A dál?
Drápy. Drápy a křídla.
U ústí jeskyně seděla Kwimbe s ocasem obtočeným kolem nohou a koukala ven. Hopewell zaváhal; přešel k dračici a posadil se vedle ní.
Chvíli seděli v rozpačitém tichu.
"Chytila jsi mě," oznámil Hopewell, jako by mu mohla rozumět.
Kwimbe zamručela v čemsi, co nebylo tak docela tichým souzněním. Hopewell mlčky přikývl; pro tu chvíli nežádal víc.
Obloha nad cizí zemí zářila hvězdami a voněla uplynulým deštěm. Ty nejzářivější hvězdy však svítily v dračích očích.

Studené stěny jeskyně připomínaly sklepení a modročerné šupinaté tělo stínící vchod bylo tělem žalářníkovým. Zdálo se, že drak spí; jedno jeho oko ale svítilo oranžově do tmy, pozorné a bdělé.
Nespouštělo pohled z Hopewella.
Ten ho sledoval zprvu vystrašeně, později rozčarovaně.
"Držíš si mě tu k večeři?"
Nic.
Hopewell naznačil pantomimicky jedení a ukázal na draka. Bez reakce. Kapitán si povzdechl.
"Mimochodem, jmenuju se Hopewell." Poklepal si na hruď. "Hopewell."
Oko se přivřelo; zdálo se, že drak přemýšlí. Už už chtěl kapitán vzdát své snahy, když jeskyní zazněl sytý, nakřáplý a přesto bezesporu ženský hlas.
"Kwimbe," představila se dračice tiše.

Pantomima mezi devítimetrovým drakem a ani ne dvoumetrovým mužem zní jako kopa legrace, ale Hopewell se nebavil. Na jednu stranu to bylo lepší než okamžité sežrání - na druhou stranu byly momenty, kdy muruk zlostně prskl či zatnul drápy do země, když jeho vzkaz nebyl pochopen a tehdy se kapitán nestyděl připustit strach.
A pak tu byl ten potměšilý výraz v drakových očích, který naháněl víc hrůzy, než jeho zuby a drápy.
Konečně Hopewell pochopil. Překvapeně zvedl pohled.
Přikývl.
Nenapadlo ho nesouhlasit. Nepřišlo mu na mysl odmítnout příslib svobody a bezpečí svých mužů.
Nezaváhal, ani když ho kolem pasu sevřely pařáty.

S hlavou spíše v oblacích než na zemi spěchala Aglem Ter Kone zpátky do vesnice. Hbitě překračovala kořeny a vyhýbala se hadovitým liánám - a přesto se nějak stalo, že do něj skoro narazila.
Zalapala po dechu a uskočila. Utíkala by - bohové, jak moc by utíkala! - ale sevřel ji šupinatý pařát.
Obrovské oranžové oči byly najednou strašlivě blízko a horký dech ještě blíž. Žena strnula jako králík ve světle reflektorů a chtě nechtě musela vyslechnout, co měl netvor na srdci.
A pak byla najednou volná a běžela jako ještě nikdy v životě.
Nesla těm bledým cizincům vzkaz. Muruk se vrátil domů.

Pelyněk roční (Artemisia annua) je bylina z čeledi hvězdnicovitých, náležící k podčeledi Asteroideae. Přírodní extrakt z pelyňku, artemisinin, patří mezi seskviterpenické laktony a používá se jako lék proti malárii. Prokazatelně účinný je zejména v boji s prvokem Plasmodium falciparum, ale i s dalšími druhy plasmodií.
O ničem z toho posádka Iásóna neměla nejmenší tušení. Jak by mohla? A to, co zachvátilo nicnetušící námořníky, vypadalo koneckonců jako obyčejná horečka. Vracející se v podivných několikadenních intervalech, vysilující a prudká, ale jen horečka.
Skoro jako by se duchové lesa nevzdávali bez boje.
A smrt druhů, sledovaná kapitánovýma bezmocnýma očima, byla hořká jako pelyněk.

V panujícím vedru, těžkém, lepivém a neutuchajícím, slibovala řeka chladivou úlevu. Ačkoli, řeka - spíše hnědá stružka s několika hlubšími tůněmi, kroutící se mezi kameny.
Hopewell složil šatstvo na úhlednou hromádku a vklouzl do náruče líně tekoucí vody. Byla nečekaně teplá, ale na holé kůži to byl přesto učiněný zázrak. Kapitán se chvíli jen tak nechal laskat vlnkami, než ze sebe začal smývat špínu a pot.
"Yu no ken i stap hia."
Hopewell sebou poplašeně škubl a ponořil se hlouběji do kalné vody, aby skryl svou nahotu. Cítil, jak mu rudnou tváře.
Domorodka dál stála na břehu a nepřestávala se culit.

Muž zavrtěl kokosovým ořechem.
"Kulau," opakoval důrazně. Kapitán poněkud nejistě přijal dar a napil se. Domorodec se spokojeně usmál.
Sedělo jich kolem šesttnáct; všichni s tmavou kůží a očima rozšířenýma úžasem. Před skupinkou námořníků byly navršeny škeble a rajčí pera, na nedalekém ohni se pomalu opékaly ryby a sladké brambory. Jídlo vonělo jako pradávná obětina.
"Pane," ozval se Hozer, "myslím, že nás mají za nějaké duchy nebo bůžky."
Hopewell přikývl. Vysvětlovalo by to úctu a bázeň domorodých mužů. Kapitán zabloudil pohledem k oštěpům opřeným o nedaleký strom.
"V tom případě by asi neměli zjistit, že jsme jenom Britové," opáčil tiše.