DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

„Vildo, pojď si zahrát člobrdo.“ Nic, ticho, jako by ji vůbec neslyšel. Tilda rozpačitě přešlapuje ve dveřích.
„Nebo bysme mohli dát tu tvou střílečku,“ nabízí. Tuhle konzolovku bytostně nesnáší, ale Vilda ji hraje pekelně rád. Zvlášť když má parťáka. Tentokrát ale osvědčené lákadlo nezabere. Vilda ji dál ignoruje, nos zabořený do knihy. Znovu přešlápne a pak to zkusí jinak.
„Mám ještě celou čokošku, nedáš si?“ Vilda jen trhne rameny. Ne, že by neměl chuť na čokoládu, ale jestli si ségra myslí, že si ty sežrané buchty od babičky vyžehlí tak snadno, ukrutně se plete. Taková věc se jen tak neodpouští.

Svobodník Postihnout-hříšné-vysvětlující-brožurkou kráčel ulicemi ranního města. Rozhlížel se, hledaje vhodnou duši k vážnému rozhovoru. Pak uviděl vedle škarpy lehce opilého žebráka. Profesionálního člena cechu, pochopitelně.
„Běda těm, kdož se opíjejí vínem!“ začal zostra. „Obrať svou duši k Omovi, dá ti vše, po čem prahne tvá duše!“
Žebrák zvedl hlavu a chvíli si ho prohlížel jako nějakou pouťovou atrakci. „A jak bych to měl jako udělat?“ zeptal se.
Postihnout pohotově sáhl do tašky a nahmátl jenom vzduch. Polilo ho horko.
Ráno tak spěchal do ulic, že zapomněl všechny nové brožurky doma na stole!
Tohle mu Om nikdy neodpustí.

"Proč se s tím máme tahat my, Asterixi?" nesouhlasí s dobrovolnickou prací Obelix.
"Je to obchodní přístav, zkusíme tam sehnat zrcadlo pro Trubadixe," má po ruce logické vysvětlení menší Gal.
"Tak jo, ale jen když se tam zajdeme i najíst."
"A dost!" utne jejich rozhovor rázně Kleopatra. "Svoluji! Ponesete tedy mé zrcadlo, Galové! Ale pokud selžete, vězte, že vás čeká strašlivé utrpení! Anubis vás za zklamání královny Egypta bude soudit velmi přísně!"
"To se mi nelíbí, Asterixi," šeptá Obelix. "Nezní to jako něco k jídlu."
"Žádný strach, Obelixi," usmívá se potutelně druhý Gal. "Egyptská božstva jsou na našeho Tutatise krátká."

Drahý Tasemníku!
Lidé hřeší neustále; jsou slabí, bez vůle, postrádají charakter. Nepřítel je však ustavičně zahrnuje ohavným světlem své milosti, což naši práci komplikuje. Navíc jim poskytl cestu, jak z osidel hříchu uniknout – naštěstí se nám daří tento fakt tajit.
Pro veliké hříšníky má lidstvo dokonce slabost. Někteří pijí ranní kávu z hrnků ozdobených portréty mužů, nad jejichž činy i peklo zbledlo (než začalo jásat).
Pro práci s hříchem existují dvě metody: podceňování a přeceňování. Druhá je zábavnější. Přesvědč pacienta, že jeho směšné hříšky jsou ohromné, seber mu naději na odpuštění a nápravu, a poté ho ponech napospas vlastní malomyslnosti.

Bydlel sem tehdá na kraji mudlovský vesnice. A Frídvulfy si lidi začali všímat. Báli se jí. Jednou, bylo ti pár měsíců, k nám přitáhli. S flintama a pochodněma. Zapálili stodolu, v kerej máma bydlela. Měla tam i tvoji kolíbku. Zrovna si uvnitř spal, my seděli venku.
Byla to hrozná mela. Tebe sme zachránili na poslední chvilku, ale stodola lehla popelem.
Druhej den Frídvulfa zmizela. Dycky ji to táhlo ke svejm, ale zvostávala kvůli mně, a dyž ses narodil, kvůli tobě. Jenže po tý hrůze poznala, že je čas vodejít. Protože nás voba, ale hlavně svoje milovaný děcko, vohrožuje na životě.

Iniciační zážitek záchrany umírajícího chlapce skrze modlitbu nasměruje k Pantaleonovu křtu a takořka raketové kariéře, pověst navraceče zraku přivádí k osobnímu dozoru nad zdravím císařovny, úspěch se však všude tam, kde jsou dva nebo tři nestejných výsledků (viď, Ábeli), neodpouští, a tak si nějaká nízká průměrnost ve jménu transparentnosti vzpomněla (kratčeji: udala), že léčí ve jménu náboženství císařem stíhaného; v exploatačním trestu hrají roli kyje, trhání masa, škvaření ještě neoplešatělého těla na rozpálených pleších, hlad, žízeň, topení, divoké šelmy, ale omezme se na samotný skon, dle něhož svatý snadno rozpoznán od jiných mučedníků: setnut s oběma rukama přibitýma k hlavě.

„Co bych mu nikdy neodpustila,“ praví paní Roháčová, „je nevěra!“
„Co blbneš, Majdo,“ vyhrkne Necka, „vždyť ty… on…“
„Tak moment,“ zvedne prst oslovená, „opilecký úlety s mladýma šťabajznama nepočítám, to mě neohrožuje! A v mym případě to bylo něco úplně jinýho, já s ním definitivně skončila!“
„Než ses vrátila!“
„Kdyby sáhl na dítě,“ pípne Břicháčková, „tak ho zabiju.“
„Mému nevděčnému spratkovi,“ zasyčí Chromajzlová, „pořádný výprask chyběl, slečinko!“
„A co u vás, velebníčku, církev neodpouští jenom sebevraždu, ne?“
Zastaví na křižovatce.
„Odpouští Bůh, my jsme jen prostředníci. Ano, velmi varujeme před zoufalstvím. Podobně ale Boží milost komplikuje, když někdo sám neodpouští!“

„Závisí na tom,“ prolomila zaražené mlčení Linkva, „zdali je zájmeno v tématu součástí zvratného pasiva.“
„Není-li,“ chytí se Sikar, „má nepochybně každý hřích tendenci sám sebe odpouštět, omluvit.“
„Je-li,“ pokračuje Thea, „klíčové, kdo konatelem neodpouštění.“
„Lidé-li,“ rozvíjí Linkva, naštěstí nikoli v latině, „pak zapovězeno: odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno.“
„Bůh-li,“ luskne prsty Apolo, „odvážné definovat, neb On je vždy svobodnější než naše představy.“
„Nějak nám dětičky přerůstají přes hlavu,“ vzdychne Taura, „jestli nebyla chyba posílat je na osmileté gymnázium.“
„Odpustit se nedá,“ zavrčí Filcin, „když se slíbí, že horší téma už nepřijde, a skutek utek.“
Viktorka ani nedutá, trhajíc knížku.

Vážený pane,
píši Vám tento dopis ve stavu největšího rozhořčení a bláhově doufám, že si uvědomíte rozsah svého hříchu a náležitě se omluvíte. V tom případě jsem ochoten zvážit možnost odpuštění.
Když jsme se potkali, nedával jste žádným způsobem najevo, že by Vaše náklonnost patřila někomu jinému. Vyzval jsem Vás proto k reakci. Fungovalo nám to spolu báječně. A pak? Jen tak jste zmizel a zlomil mi srdce! Úplně jste se změnil, odešel kamsi pryč a já zůstal sám.
Velmi se na Vás hněvám, přesto stále doufám, že při našem příštím setkání své jednání přehodnotíte.
S láskou
Váš Oxid Vanadičný

Z jazykového hlediska je povídka slabá, autor pravidelně chybuje ve shodě podmětu s přísudkem, občas i ve vyjmenovaných slovech, zcela libovolně zaměňuje zájmena ji a jí, špatně používá zájmeno svůj. Je zde větší množství překlepů, občas dokonce chybí slovo, což nasvědčuje podcenění závěrečné fáze korektur.
Velkou slabinou příběhu jsou prohřešky proti logice, a to jak v reáliích, tak v jednání postav; fyzikální zákony nelze bez patřičného vysvětlení libovolně ohýbat. Postavy jsou ploché, nevýrazné, často se pletly (i kvůli podobným jménům); dialogy šustí papírem, jsou plytké, neživotné, nudné. Pointa slabá, konec useknutý, dějový oblouk nedotažený.
Z těchto důvodů dávám povídce NE.