DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

„Dobré ráno, agente Coopere, dáte si kávu?“
„Ano, Lucy. Černou jako bezměsíčná noc. Děkuji.“
Do zasedačky se dostavili šerif a Hawk. Lucy se vrátila se šálkem kávy a schůze mohla začít.
Dale Cooper vzal šálek do ruky a upil kávy. Vzápětí lok vrátil zpět.
Přihlížející se po sobě nervózně podívali.
„Lucy, v kávě se vařily i včerejší ponožky?“
„Ne.“
„A co to tedy je?“
„Instatní káva, pane.“
Agent Cooper právě ztratil naději v budoucnost lidstva.
„Je pro mne zklamáním shledat, že po jednapadesáti letech od uvedení na trh pronikla tato věc i do tak ryzího městečka jako je to vaše.“

Ahoj tati.
Poslední dobou mám pocit, že zkáza života na světě byla absolutní. To, že žiju, je jen iluze a ve skutečnosti trčím v očistci a odpykávám si tu svý hříchy. Že jsem jako malej moc zlobil a proto od nás máma odešla, že jsem tě neposlech a rozjel se s Alanem ven, i když jsi byl výslovně proti. Jestli je to co se mi teď děje můj trest, tak teda funguje dokonale. Kdybych všechno špatný moh vzít zpět, udělal bych hned. Nezlobil mámu, zůstal sedět doma na zadku.
Kéž by to skončilo.
Jack

Dopsal vzkaz, zmuchlal ho a zahodil.

Poslední dobou to u nás jde z kopce. Velikonoce na krku, počasí se furt střídá… a takový jaro, co letos vlezlo na vlka, jsem snad ještě neviděl.
Začalo to tím, že Otesánek sežral Voldyho oblíbenou nohu od židle. No nic, že prej si teda uplete pomlázku.
„Zkusíš to jenom jednou,“ zavrčela Ježibaba a vytáhla si rukávy, až se jí blýskaly bicáky. Velikonoční perník (mazanec je plývání) mezitím začal kouřit. Hořet. Santer neuměl vypnout troubu a tak sklo rozstřílel. Než jsem zasáhl, dala Ježibaba Voldemortovi válečky a Sauron si skřípl palec do dveří. Vlastně nic novýho.

A pak mi vylili vodku.

„Nedovolím, aby se mu krystal dostal do rukou.“
„Nevšimla jsem si, že by tě někdo o dovolení žádal!“
Přinutil se neodseknout nazpátek. Postoprvé zapřemýšlel, jestli bylo správné nechat ji jít s ním.
Ale kdyby to neudělal, přišla by sama. On by o ní nevěděl. Ani o tom třetím.
Léčitelka ho úkosem pozorovala, jako by přemýšlela, co mu má říct.
„Když mu to nepřinesu, zabije mě.“
„Na dálku? To těžko.“
„Viděl jsi přece, co na dálku dokáže.“
Rozhodl se tvářit, že jí věří. V obojím.
„Rada by tě dokázala ochránit. Když mi pomůžeš.“
Hlavně musel získat krystal. Na ničem jiném nezáleží.

Je to tu, zavřeli mě do blázince. S depresí se potýkám roky. Jeden pokus o sebevraždu, v myšlenkách mnohem víc. Mění mi léky. V lepších dnech jsem ráda, že nejsem doma. V horších dnech toužím po žiletce. Ale v obou případech mě deptají "kamarádi", kteří tvrdili, že kdykoliv přijedou a pomůžou mi. Nejsou schopní návštěvy. Výmluvy na práci mě štvou. Řeči o tom, že neví, jak se mnou mluvit a nechtějí to pokazit mě nezajímají. Mají tu být pro mě. Mě je špatně a já jim nestojím za těch pár kilometrů. To se neodpouští. Mohla bych se oběsit na prostěradle?

Chamtivost chtěl peníze, ženy, slávu… Bylo toho hodně, co chtěl, ale nikdy toho nebylo dost.
Proto dal sbohem brlohu, odkud s Chtíčem, Leností, Závisí a Obžerstvím vzešli, a vypadl do světa.
Jenže drahý stvořitel se činil a poslal za ním své psy.
Jednookého prašivce, který kousal jako blázen. Připravil ho o ruce, jenže Chamtivost se uměl sakra rychle obnovovat.
Teď se do boje ale zapletli i jeho nohsledi – Roa, Dolcetto a líbezná Martel. Ten parchant je zabije.
Byli jeho majetek.
Jeho lidi.
Nechal si znovu dorůst drápy.

„Soucit, náklonnost…“ pronesl filozoficky Závist, když Chamtivost rozložili na základní matérii. „Neodpustitelný hřích.“

Ota vpadl do Divišovy jizby a rychle za sebou zavřel. "Proboha, Diviši, pomoz mi!"
Velitel stráží byl ihned ve střehu. "Jsme v nebezpečí?"
"Já rozhodně," naříkal Ota. "Slíbil jsem děvečce z kuchyně, že ji večer podrobím výslechu. Jenže pak jsem zapomněl a slíbil to i uklizečce. Teď se v mém pokoji hádají spolu, ale vím, že spojí síly, až jim padnu do spárů!"
Diviš si založil ruce na prsou. "Co chceš po mně?"

Ráno byli oba nevyspalí a rozmrzelí z noci na jednom lůžku.
"Smilstvo je sice hřích," prohlásil Diviš, "ale krást pokrývku tak jako ty, to ti Hospodin neodpustí."

Býval mocným mužem. Bohatý, chytrý, protřelý politik, na jehož slova mnozí dali. Věděl, co chce, a dokázal jít za svým. Měl respekt ostatních, možná i jejich obdiv, nebo dokonce strach. Pak přišla autonehoda. Smyk, náraz do stromu… a kolečkové křeslo.
Host před ním se při odchodu lehce ušklíbl a pohrdavým pohledem přejel jeho bezvládné nohy. Pak odešel.
Díval se za ním a všechno v něm vřelo. Takhle mu ukázat převahu se ještě nikdo neodvážil. Nebýval mstivý, ale tohle si líbit nenechá. Dovolil sis moc, chlapečku. Urazils mě až do hloubi duše a já ti ukážu, že ještě nějakou moc mám.

"Jsou jistá pravidla, které správný Jedi musí dodržovat," vysvětloval trpělivě duch Bena Kenobiho. "Náš kodex zakazuje pomstu a též zabití neozbrojených protivníků."
"To dává smysl," kývl Luke.
"A Řád také nepovoluje... pletky."
"Pletky? Jakože nevěru?"
"Ne, jako... romantické pletky. Vztahové."
"Jediové nesmí mít sex?"
Kdyby modrý duch mohl zčervenat, nejspíše by tak učinil. Nastala chvíle trapného ticha.
"Na to už je pozdě, obávám se. Panic nejsem už nějakou dobu."
"Ale... kdy...?"
"Už na Tatooine? Byla tam děsná nuda a byl jsem zletilý."
Obi-wan si hluboce povzdechl. "Myslím, že to pravidlo můžeme ignorovat. Nejsi jediný v Řádu, kdo to udělal."
"Očividně."

Martha.

Pro ně se jmenovala jenom Martha, a pak už ani to. Pak už byla jenom Zrádkyně, jenom Hříšnice, jenom varování pro všechny, co milovali jinak. Bezcenná.

Glenová.

Pro ně byla jenom Glenová. Jenom majetek, služebnice, nositelka života, která musí být chráněna před vlastním rozhodováním. Vzácná.

Bezcenná. Vzácná. Mezi těmi slovy nebyl žádný viditelný rozdíl. Jedna skončí na Zdi a druhá na zádech.

Byl to hřích v jeho očích, ale břevno už nevidí.

Nač se zpovídat, když ve svých očích jsou bez viny.

Martha. Glenová. Znali je jenom takto, ale ony se znaly navzájem.

Budiž pochválena, Lauro. Budiž pochválena, Emily.