Vilda a Tilda (Originální fandom)

Letošní dobrodružství Vildy a Tildy v souhrnu se dá najít tady.
Některé díly jsou víceméně samostatné, ale hlavně ke konci na sebe celkem navazují.

„Ona je vlkodlak.“
Vilda mrkne na sestru, navlečenou v pestré směsi oblečení.
„Hm. Vadí ti to?“
„Zachránila Týnku.“ Dáša pevněji sevře mrně v náručí. „Bylo by mi fuk, kdyby byla Kerberos.“
„Pejsek zahnal oklivý plase,“ přisadí Týnka.
„A tobě, Adame?“ zajímá se Tilda.
Adam si prohrábne vlasy.
„Koušeš?“ mrkne na ni.
„Jenom, když se naštvu,“ zacukají Tildě koutky.
„V tom případě si budu dávat pozor, abych tě nenaštval.“
„Takže ta pozvánka na výroční trhy platí?“
„Jestli se mnou půjdeš.“
„Nee, běžela jsem kolik kiláků, abych ti řekla, ať si trhneš.“
Vlastně to ani není moc vtipné, ale rozesmějí se všichni.

O Umrlčím kopci se povídá lecjaká děsivá historka. Třeba o kostlivém bálu nebo o ohnivém psu.
Stará Mrázková ale hlavně ví, že tady rostou nejkrásnější hřiby. Zrovna se sklání pro jeden ukázkový, když lesní ticho prořízne uširvoucí zaječení.
Mrázková strne. Do chvíle, kdy se k jekotu přidá táhlé zavytí, následované vrčením, chrochtáním a dupáním. V tom okamžiku zapomene na houby i na revma, na které si tak ráda stěžuje. Metelí z lesa, přesvědčená, že má v patách veškeré stvůry pekelné.
Doma se sice poněkud uklidní, malým kafem s velkým rumem, ale do lesa od toho dne odmítá byť jen vkročit.

„Jsem začarovaná princezna,“ sténá Vilda fistulí. „Jen kouzelná bylina mě zachrání.“
„Pinesu,“ slíbí Týnka.
„Dostaneš česnek,“ prorokuje strašlivý čaroděj Dáša. Ale čas se vleče a odvážný zachránce nikde. Herci se rázem promění na detektivy. Ani obrácení bytu vzhůru nohama však nepomůže.
„Hele,“ nadhodí Vilda, když prohledají i rodičovský šatník, „co když to cvaknutí nebyly dveře od skříně.“
Krátký pohled do chodby potvrdí nejhorší obavy, kromě Týnky chybí i jedny mokasínky. Čaroděj s princeznou opustí byt tak rychle, že ani nestačí odložit kostýmy. Zaváhají až před domem.
„Rybník,“ rozhodne nakonec Dáša. „Jednak tam trefí a jednak tam chodí ráda. Hledat rusalky.“

Láska nutí lidi dělat divné věci. Třeba slíbit pomoc s hlídáním tříletého prcka. Kdyby tušil, co ho čeká. Malá zatoužila hrát divadlo. A herce je potřeba řádně připravit.
„Děsně ti to sluší, fakt.“ Dáša se usilovně tváří vážně, ale koutky jí cukají. Je proč. Týnka už Vildu stihla nazdobit kdejakým hadříkem a celou sadou gumiček a sponek.
„Seš kvásná pincezna,“ oznámí mu malá spokojeně. To už Dáša nevydrží a zhroutí se v záchvatu smíchu.
„Bezva,“ ucedí Vilda. „Teď bychom ovšem potřebovali nějakého škaredého zlého čaroděje, co mě zakleje,“ nadhodí pomstychtivě, pohled upřený na řechtající se přítelkyni.
„Čavodeje, jo!“ zajásá prcek.

V nákupním centru postavili piáno. K volnému použití.
„Mamí, můžu?“
Na židličku se souká roztomilá, zhruba sedmiletá dívenka. Bezchybně přehraje Pro Elišku. Pár lidí se zaposlouchá. Maminka se spokojeně usmívá.
„Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka,“ zanotuje náhle holčička hlasitě. Publikum se zvětšuje a matce tuhne úsměv. Ví proč.
„Jede jede do dáli, veze samý vožralý,“ stihne ještě to zlatíčko, než jí rodička sundá ze stoličky.
„Už musíme,“ velí nekompromisně a táhne dívenku pryč.
„Kdo tě to naučil?“ syčí, jakmile se dostanou jakž takž z doslechu.
„Adam.“
„Že mě to překvapuje,“ zavrčí matka a její pohled věští zkázu.

Půlnoc na spadnutí, ale na mýtině je překvapivě živo. Několik chlapíků právě vztyčuje žebřík u starého posedu. Nahoře se krčí vyděšená zrzka.
„Jak ses tam dostala?“ pátrá jeden.
Mlčky ukáže.
„Po tomhle?“ netají muž údiv. Celý posed je rozvrzaný, ale žebřík je jen ztrouchnivělá troska. „Proč?“
„Šel po mě vlk. Obrovskej. Svítili mu voči.“
„Vlk? Tady?“ ušklíbne se jiný. „Cos pila Karkulko?“
„Víno pro babičku,“ přisadí si druhý.
Zrzka mlčí. Třeba je alespoň nenapadne pátrat, co tu dělala. Už tak ji doma přetrhnou, zjistit že kouří, raní rodiče mrtvice. Jenže..., nervózně se ohlédne přes rameno, po trávě halušky nejsou, ne?

„Nikam nejdu! Co škola?“
„Je polovina června. O nic nepřijdeš.“
„No právě, polovina června. Do prázdnin by to nepočkalo?“
„Ne, nepočkalo. Nehádej se, Tildo.“
Tilda zatne zuby. Nezáleží, jak moc se vzpírá. Rodiče jsou rozhodnutí. Uvnitř se rvou dvě Tildy a jedna jasně prohrává. Cítí jak ji začínají svědit boltce. Z kuchyně vybíhá ještě dívka, z domu už vlk. Noří se do houstnoucího šera, smysly splývají v jeden, větší, jasnější, ostřejší.
„Neměli jsme...“ ozve se v kuchyni Rebeka tiše.
„Naopak,“ nesouhlasí muž. „Měli jsme mnohem dřív. Neboj, postarám se.“
Jemně ji políbí a za okamžik dům opouští druhý vlčí stín.

„Víš že to má zvukovou signalizaci?“ rýpne si Vilda, když sestra snad po šesté během deseti minut zkontroluje telefon. Kupodivu se místo sžíravého odseknutí dočká nervózního úsměvu.
„Ty brácha, kdyžs balil Dášu, jaks to dělal?“
„Pomalu. Pomalu a opatrně .“
„Takže třeba kino?“
„Někdo tě pozval?“
„Mhm.“
„Tak to je skoro jistý.“
„Skoro není úplně,“ povzdechne Tilda.
„Detektor citů nemám,“ pokrčí rameny Vilda.
„Škoda, hodil by se. I na mě.“ Z úvah ji vyruší zapínání telefonu. Tilda doslova rozkvete.
„Tak já běžím,“ hodí úvahy za hlavu, popadne mikinu a zmizí.
„Tak na tebe žádnej detektor nepotřebuju,“ zazubí se za ní Vilda.

„Něco bych zakousla.“
„Já taky,“ kývne Tilda. Hlavou jí probleske pár značně nekonvenční zákusků. Vildova fiflena, nebo blbeček, co neumí vrátit tepláky, by jí asi neprošli.
„Co dorta?“
„Ani náhodou,“ otřese se Péťa.“ Samý cukr, žádné vitamíny. Naprosto kaloricky nevyvážené.“
Tilda se ušklíbne. Posedlost zdravou stravou se kamarádky zjevně drží. Takže cukrárna je pasé. Žužlat mrkev zas ale nehodlá ona.
„Zmrzku v Ovocném ráji?“ navrhne kompromis.
„Hmm, to by šlo. Nebo fresh, ten by byl asi lepší.“
„Jasně, dej si fresh. Jen nevím, jak ho chceš zakousnout,“ uchechtne se Tilda. Maně ji napadne, jak asi vypadá vyvážený jídelníček pro vlkodlaka.

„Ty už jsi tu zase?“
„Jasně, miluju žabinec.“
Brunet z předvčerejška stojí ve vodě a předstírá, že mu není zima.
„Kecy. Vylez, nastydneš.“
„Když já jsem to..., bez. Kámoši mi zdrhli s hadrama.“
„Prima kámoši. Co plánuješ udělat?“
„Počkat do tmy?“
„Zmrzneš.“
Chvíle ticha, pak Tilda hodí na břeh pytel s tělocvikem.
„Tepláky by mohly jít,“ navrhne suše.
„Dík.“ Pauza. „Můžeš?“
Tilda se poslušně otočí.
„Jak se jmenuješ?“ zajímá se do šplouchání.
„Adam.“
Tilda vyprskne. „Adam na Adama,“ řehní se.
„Rád pobavím,“ zabručí. „Tak co?“
Tilda se otočí.
„Pobavíš,“ láme se v pase. Model velká voda opravdu stojí za pohled.

„Mamí, pomůžeš mi s projektem?“
„Mamí, nevíš kde mám džíny?“
„Zlato, kde tu máte Novu?“
Rebeka jen zoufale protočí oči. Dvě pubertální děti a k tomu rodiče, kterým se rozbila televize, takže se rozhodli zaskočit na svůj oblíbený seriál k dceři. Blázinec hadr.
Přepne televizi a vytáhne Vildovy džíny z úkrytu pod školní brašnou. Právě se pokouší vysvětlit Tildě, že historie není hysterie, když se z obýváku ozve otec.
„Hele,“ oznamuje světu. „Nová rodinná soutěž, nechcete se zúčastnit?“
„Soutěž? Jaká?“ zapomene Tilda na dějepis.
„Zpívá celá rodina.“
„Spíš zpívá celá cela,“ zamumlá Rebeka. „Beztak si tu už Bohnice zřídili pobočku.“

„Já si chci hlát!“
„Tak si hraj.“
„Já chci s tebou!“
Dáša tiše zaúpí. Zrovna dneska musí hlídat ségru.
„Já teď nemůžu,“ odsekne, zatímco přemýšlí, jak dostat z halenky ty fleky, než dorazí máma. Kdyby byla v reklamě, už by jí někdo podával zázračný prací prášek.
„Vymysli hlu!“ domáhá se prtě.
„Fajn. Budeme si hrát na reklamu,“ vypadne z Dáši.
„Veklamu? Jak?“
„No jak? Já budu prát a ty budeš nosit nové zázračné prací prášky.“
„Tak jó,“ zajásá Týna a vrhne se do pokoje. V následujících minutách zahrne sestru drěvěnou skládačkou, leporelem, plyšákem a barbínou. Ale na praní je klid.

„Tildo?“ Světlovlasý muž tiše usedne vedle nepřirozeně zamlklé dívky. „Co se děje?“
„Nic.“
„Vážně?“
„Vilda si našel holku,“ vyhrkne.
„To je normální, dospívá.“
„Tahá se sní a já… Nechci ho ztratit!“ Slzy se spustí samy.
„Neztratíš. Pokud ho sama nezaženeš. Jen musíš přijmout, že nebude jenom tvůj. Zkus vzít na milost i to děvče a...“
„Pche,“ nenechá ho domluvit. „Tu káču? Až naprší a uschne.“
Zmizí dřív, než se nadechne k odpovědi. Nechá ji, beztak to teď nemá cenu. Nezáleží jak dobrá je rada, Tilda ji teď slyšet nechce. Od něj ani od nikoho jiného. Snad to včas pochopí sama.

„Vildo?“
Ticho.
„No ták.“
Hrobové ticho.
„Nebuď labuť.“
„Se šmírákama nemluvím,“ nevydrží to Vilda.
„Aby ses nepoto,“ našpulí se pro změnu Tilda. „Co mám dělat, když ty se taháš po lese s frajerkou?“
„Vim já? Se tahej s frajerem třeba.“ pokrčí Vilda rameny.
„Jasně. Kulit voči a vzdychat obdivem jako ta tvoje. A potom se vdát, plodit děti a zašívat ponožky jako správná ženuška, ne?“
Vilda jen kulí voči.
„Klídek ségra. Co tě kouslo?“
„Nic,“ prskne.
„Nemáš krámy?“ pátrá Vilda.
„Tý...“
Místnost přeletí nejdřív polštář a pak Tilda. V následné rvačce je původní neshoda zapomenuta. Prozatím. Přinejmenším do příštího odpoledne.