DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Na sklonku devatenácté hodiny denní se tiše otevřou dveře do správcovského kabinetu. Vraspír vzhlédne od knihy a spatří Jaroslava. Ten tiše pozdraví.
„Přinesl jsem mu něco k jídlu. Obyčejně tu nemívá nic moc poživatelného,“ zašeptá.
„Děkuji. To vím.“ Ve Vraspírově hlase je znát pobavení, avšak ani jeden z mužů se nesměje.
„Jak je mu?“ ptá se Jaroslav pak.
„Spí. Probral se jen jednou,“ řekne Vraspír.
Danielův kolega si povzdechne. Musí domů, a tak se rozloučí a odejde.

„Jako pes, který se vrací ke hrobu svého pána,“ řekne Vraspír po jeho odchodu, ale v hlase má pochopení. Ani on nechce odejít.

„Venku je hezky! Koukej, jak je venku hezky! No, dobře, tak neprší, ale ten vzduch a ty mraky! Pojď ven!“
Vrhne se k člověku, ale ten ji nabručeně odbude a zpraží ji pohledem, když se mu opět mihne před obrazovkou.
„Nemůžeš pořád jen sedět u toho zářivého obdélníku! Zářivý obdélník tě hypnotizuje. Vysává ti duši. Jsi strašně bledýýýýý!“
Člověk jí však nevěnuje pozornost.
Když sedne vedle něj, ožene se po ní.
Pak člověk otevře okno a vztekle si povzdechne. „Mazej ven!“
„Ne. Jsem tvá nejlepší kamarádka,“ ujistí ho. „Nikdy tě neopustííím.“
Člověk netuší, že v mouše právě našel svého familiára.

Vzpomínám si na dětství a mládí pod spalujícím sluncem. Bylo to nádherné, ale zlo, zabíjející všechny, bylo čím dál horší. S ostatními mě odvezli daleko na sever, do jiné země. Mnohem zelenější, vlhčí, chladnější. Slunce tu bylo slabé a neduživé, a někdy bylo tak chladno, že voda, co pršela z nebe, byla zmrzlá. Strávil jsem tam čtyřiatřicet let, dal život dvěma krásným dcerám, ale stále vzpomínal na domov.
Nakonec jsem se vrátil zpátky. Jak jsem byl šťastný! Zase doma, pod stejně žhavým sluncem, co jsem si pamatoval.

Ale čas, co mě byl vyměřený, vypršel. Myslíte si, že jsem chtěl odejít?

Když mi Tomáš navrhl, že si zažádá o nového Kožoměnce, zarazilo mě, že jsem hned nesouhlasil. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou.

Jenže rozhodnutí nešlo odkládat donekonečna. Vyrazil jsem do našeho bytu přesvědčen, že si sbalím své věci a odstěhuji se. Odemkl jsem dveře a přivítal mě nadšený štěkot.

"Krápníku, ztichni. Víš, že sousedi nesnášejí, když štěkáš!" ozval se Tomáš, jen co vešel na chodbu.

"Krápníku?" zeptal jsem se.

"Je z Koněpruských jeskyní. Nela říkala, že se tě držel jak klíště," pronesl Tomáš. "Přeci bych ho nedal do útulku."

"My máme psa?" zeptal jsem se. Najednou se mi nechtělo odejít.

Následník Achilla i Samsona nad ně povýšen novým kristovským paradigmatem: lpi na životě a ztratíš jej, pro Mě ztrať a nalezneš navěky. Vstupenkou superhrdiny a přesvědčivého misionáře („Draka zabiju, na princeznu s půlkou království kašlu, ale necháte se pokřtít, milánkové!“) do panteonu svatých je tak až vzepření se vezdejší moci uzurpující víru: muč si mě, jestli to dokážeš, modloslužbě nepropadnu! Nenechal se Dioklecián dvakrát pobízet a projevil v dané disciplíně nestvůrčí fantazii; když došly nápady, Jiřího sťal: tu hadi a štíři vylezli, ve svém přízemním rozhledu soudíce, že s umlčeným svědectvím změní se skutečnost a oni nebudou již muset zalézat.

Když jsi byl malý a viděl si tátu, jak mu tvrdnou rysy a zlost zalila jeho jinak příjemnou tvář, slíbil sis, že nikdy.
Když jsi byl mladý a viděl si mámu, jak tiše v koutku pláče, aby neviděl její bolest, slíbil sis, že nikdy nedopustíš, aby někdy trpěla tvá žena.
Dospěl si.
Založil sis rodinu a byl šťastný. Snad.
Kamarádi a alkohol.
Nerozluční parťáci, co ovládali tvého tátu a nejhorší hosté, co mučili tvou mámu.
Démon alkohol probudil zlé zvíře v tobě. To ukryté, svázané tisící tvých slibů.
Bylo stále s tebou, tys nechtěl aby tě opustilo.
Tak jdu já.

„Vozíte stále víc lidí!“ vyčte pan Sekyra.
„To je snad dobře…“ nechápe Jeroným.
„Myslíte?“ ví víc krizový mediátor autobusové dopravy. „A až to zabalíte? Jak budeme rušit linku, kterou si místní oblíbí? Navykáte je na komfort, pane, a kde je prevence nespokojenosti a vzdoru, co?! Chybí vám výhled!“
„Aha.“
„Neskončil jsem!“
„Tuším. Starosta? Antistarosta?“
„Stěžovaly si obě strany!“ vynese eso Sekyra, „Neslýchané! Porušení kodexu předběžné opatrnosti! Snažíme se pro jistotu vyjít s každým potenciálem moci, kdežto vy…“
„Byl jste ve straně?“
„Jak to s tím proboha souvisí?“
„Ne a ne odejít, to zvíře v nás! Bázeň, nikoli ta před Hospodinem.“

Ryko by čekal spoustu překážek v intimním životě se svou ženou. Kočka nebyla jedna z nich.
Kocour Pavouk ležel na Rykově peřině a kromě občasného kradmého pohledu zeleného oka ignoroval veškeré Rykovy pokusy ho vyhodit.
“Udělej s ním něco!”
Irena se po něm podívala pohledem téměř identickým s tím Pavoukovým. “To byl tvůj nápad si pořídit kočku.”
“To jsem nevěděl, že mě s ní budeš podvádět!” Důrazně do kocoura dloubnul. Jeho ruku těsně minula packa s vytaženým drápy.
“Když domů přitáhneš toulavou kočku, musíš počítat s následky,” pokrčila Irena rameny a nebylo jasné, jestli mluví o Pavoukovi nebo o sobě.

„V duchovním smyslu,“ tápe Thea, „to živočišné, přízemní, neduchovní v člověku? Hřích, který vyhodíme dveřmi, a vrátí se oknem?“
„Ďábel,“ přitaká Apolo, „had v nás…“
„Sss, sss,“ zatleská si Viktorka.
„Nemůže odejít,“ vysvětluje Sikar, „nemá nožičky!“
„Nepřeceňujme tělesná omezení,“ koriguje milovník prachu Filcin, „zrovna padlý anděl je čiré duchovno a největším z hříchů pýcha!“
„Audience hned tří králů,“ navazuje Linkva, „u Spasitele světa se neobešla bez přítomnosti vola a osla. Skandál pro gnostiky!“
„Bůů, búú, iá, iáá,“ řeční nejmladší.
„Vy máte zase starosti!“ dosedá Taura na židli a vyskočí, když ta písklavě zaštěká, „Co to je?!“
„Haf, haf,“ vysvětluje Viktorka.

Rozdělení na dvě skupiny už máme nacvičené.
Takže jedna bydlí v malém rodinném hotýlku se samými místňáky, kde se očividně nebojí používat dětskou práci (ale ta holčička vypadala, že ji uklízení fakt baví...). Měli jsme se krásně.
Druhá chtěla větší luxus, za který byla připravena si i náležitě připlatit. Hotel Canada jen pár metrů od hlavního náměstí se zdál být ideální volbou. Tato luxusní skupina nicméně v hotelu dlouho nepobyla. Přesně do spatření prvních vícenohých spolubydlících. A nebyli to tentokrát roztomilí švábíci. Byly to odpudivé štěnice. Zvířátka, kterých se zbavuje hodně špatně. Odešly kamarádky, hmyzové spokojeně zůstali.
Dobře jim tak.