DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

„Co bys beze mě byl“, zavrčel někde uvnitř mě. Těžko říct kde. Někdy to nejde poznat. Mozek? Srdce? Žlučník? Trochu mi přišlo, že to řekl už tak nějak ze zvyku. Tolikrát sem se ho snažil odehnat. Tolikrát sem po něm v sobě pátral, kdeže přesně je. Ale i když sem ho nakonec našel, chytit se nedal. A sám odejít taky nikterak nehodlal.

„No tak co bys byl, bez všech těch, podle tebe, blbejch věcí, co si díky mě udělal?“
Zvykli sme si na sebe. Trvalo to. A stejně tak dlouho trvalo se za něj přestat schovávat.

„Tak co bys byl?“

Strach ovládl moje tělo.
Vidím ho. Vždy, když pohlédnu do zrcadla.
Sedí v mých očích. Kouká. Čeká. Trpělivě.

Již téměř 30 let. Nechť udělám cokoliv.
Zvíře, které nechce odejít.

Spoutal jsem ho. Dávno. Mnoha těžkými řetězy.
Však život chtěl, abych ho postupně přijímal.
Zůstal řetěz poslední, ten nejtěžší.
S ním i největší strach.

Občas v snech shledám ho.
Volného a bez strachu. Bez řetězu.
Tak moc mě to baví. Byl bych tak zvědav...

Zvíře nenabízí. Nepokouší. Ani nemukne.
Pouze hledí z mých očí. Trpělivě čeká.
Jako by už dávno vědělo...

Možná nadešel čas se plně přijmout.
Zkusím to.
Řetěz padá...

Nemesis plula nocí. Světla luceren se odrážela od temné hladiny. Ticho rušilo skřípění lan. Kroky námořníků. Tlumený hovor. Příď rozrážející hladinu. Poslední spánek před bojem. Šelma jistá si úspěchem.

Záblesk pročísl pačesy temnoty. Hromobití. Koule a řetězy. Zahryzly se do boků. Bubnování na poplach. Dusot nohou. Hrkání lafet.

Bertrand upíral oči do tmy. Nevzala nohy na ramena. Smekl před její kuráží. S dravostí teriéra tepala jeho loď. A teriér z boje nikdy neodchází. Tančily tanec ohně a železa. Salva za salvou. Fošny praštěly. Provazy praskaly. Dřevo se třítilo. Ryk a sténání. Zakleslé ve smrtícím objetí. Pak nastalo ticho. Na okamžik.

Nejnovější zprávy. Praha zahlcena dobytkem. Od odpoledních hodin pozorujeme zvýšený výskyt skotu, který se shromažďuje obzvláště na určitých místech (pivnice, střední školy, opravy chodníků, poslanecká sněmovna, koncerty populární hudby). Turové domácí jsou všude, jedinými místy, která zůstala invaze téměř ušetřena, jsou mateřské školky, kláštery s přísnou mlčenlivou observancí, školy pro hluchoněmé a několik málo fakult Univerzity Karlovy (patrně proto, že jsou prázdniny).
Řidič tramvaje č. 22 v dopravní zácpě zjistil, že má plný vůz hovězího dobytka. Musel otevřít a vyprostit zbytek nebohých poloudušených cestujících.
Policie hlásí zvýšený výskyt pouličních pracovnic.
Známý teolog zasažen bleskem. Svědkové tvrdí, že předtím pronesl „Hrome!“

Na pelesti seděla veverka.
Koukala na něj korálkům podobnýma očima, v pacičkách svírala oříšek.
Rotolf zamrkal. Tohle se mu přece muselo zdát, ne? Mávl rukou, aby zvířátko zahnal, ale nedalo se. Naopak: seskočilo na přikrývku a přihopkalo blíž.
Když zavřel oči a pak je znovu otevřel, neseděla na kraji postele veverka, ale mladá žena.
Znovu zamrkal. „Teto Tesso?“ Zřejmě blouznil. Otcově sestře bylo přes padesát a neměla nic společného s Kamenným domem. Tahle žena v chrpově modré musela být členkou Společenství už dlouho.
Usmála se. „Jsem ráda, že sis mě zařadil, bratránku.“
„Odetta?“ Teď už mu nedávalo smysl vůbec nic.

Nejdřív jsem neměl tušení, že se ke mně nastěhovala. Byla tichá, nenápadná a v mém obrovském býváku jsem si ji nevšiml. Časem jsem zjistil, že mám nezvaného hosta. Slušně jsem ji prosil, aby odešla. Ale nechtěla se hnout. U mne jí bylo dobře. Měla teploučko i v těch největších mrazech. Kdykoliv si vzpomněla, měla něco k jídlu.

Začala mi pít krev.
"Jdi pryč, nechci tě," řekl jsem důrazně.
Chichichi. Zachytil jsem sotva slyšitelný smích.
"Vypadni!" zavrčel jsem nevrle.
Schovala se, potvora.
Tak jsem ji začal hledat. "Já ti dám, až tě chytím!"
Na vyhrůžky nedbala.
Tak jsem tu blechu zakousnul.

S extrémně pomalým závodníkem se museli potýkat organizátoři atletického mistrovství bezobratlých během jednoho ze sprintů.
Svižník, kvapník i běžník byli dávno v cíli – a hlemýžď sotva přelezl startovní čáru.

Když další závod nabral půlhodinové zpoždění, rozhodli se pořadatelé hlemýždě vyloučit.
Ten však opustil dráhu až ve chvíli, kdy mu drozd od ochranky pohrozil, že ho odtamtud vyvede násilím.

Sportovec se za své počínání omluvil.
„Výhodou přenosného obydlí je, že si mohu kdykoliv nerušeně schrupnout,“ vysvětlil.

Podobný případ se odehrál loni během golfového turnaje, kdy housenčí golfista spořádal několik stébel z udržovaného trávníku a poté se zakuklil u jedné z jamek.

Je hezký slunečný pátek a v kanceláři vývojového týmu se intenzivně větrá smradová bomba, kterou vypustil kolega Ticháček.

Když v tom se přiletí na návštěvu podívat nezvaný host – sršeň. Vyděšeně na sebe všichni koukáme doufajíce, že si to sršeň rozmyslí a otevřeným oknem si poletí vstříc světlým zítřkům. K jeho smůle cestu ven nenašel a započala likvidační akce.

Klasické vražedné prostředky ve formě novin nepřipadají v úvahu. „Zmrazíme ho!“ ozvalo se od kolegy a už vytahoval kapalný oxid uhličitý.

„Přímý zásah! Ten to už nerozdýchá,“ hlásí kolega.

Pro jistotu ještě přispěchám s vysokonapěťovým generátorem a naložím mu pár kilovoltových výbojů.

Sedím přikrčená na polní cestě, snažím s dýchat mělce a tiše. Nesmí mne slyšet!
Jsou tři hodiny ráno a nikde ani živáčka. Jen zlověstný dupot v kukuřici.
Není kam se schovat.
Z druhé strany zaslechnu podobné zvuky.
Divočáci usilovně čenichají a nemají se k odchodu.
Když vyběhnu, zaútočí?
Když zůstanu, odejdou?
Klepu se.
Mám strach!

Myslím, že existují dva typy strachu.
První je projevem našeho lidství, důsledkem (součástí?) naší schopnosti milovat.
Bála jsem se, když sestru vezli do nemocnice.
Bála jsem se, když dědovi našli rakovinu.
Druhý je projevem našeho pudu sebezáchovy.
Tenkrát v noci jsem ho cítila velmi zřetelně.

Časně ráno se Lovec procházela po rosou postříbřené louce. S očima ještě zastřenýma spánkem vzhlédla ke slunci, které teprve před okamžikem svléklo rudou košilku svítání.
Dívka zamířila k rybníčku. Přikrčila se ke kmeni mladé olše a pozorovala vodoměrky hrající si na povrchové blance vodní hladiny.
Nepatrný pohyb obrátil její zrak mezi kořeny stromku. Z díry v břehu vylezl rak. Byl už den, ale korýš nejevil zájem vrátit se do tmy.