DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Mirka našla první vážnou známost v patnácti na diskotéce. Když maturovala, blížilo se jejich páté výročí. On se dostal na vysokou a odstěhoval do Brna na koleje.
„Měli byste myslet na společné bydlení a svatbu,“ říkalo okolí.
Do půl roku se rozešli.
„Neboj se, někoho si najdeš!“
V pětadvaceti se bát začala.
„Nesmíš být tak vybíravá.“
Daniela potkala v sedmadvaceti.
„Je to sice blbec, ale bude miminko!“
Za dva roky přišel o práci.
Brigády, chlast, dvě léčení.
„Jaktože jsi ho ještě nevyhodila?“
Rok na suchu, nová práce.
Půjčila mu Fandu na neděli odpoledne.
Daniel se ožral a zapomněl ho kdovíkde.

"To už je úděl ženskejch, milej zlatej, takhle poklízet, šúrovat a drhnout," mluvila ke smetáku v koutě polohlasem uklízečka, zatímco si napouštěla už třetí kýbl vody. "Ale já to dělám ráda, pěkně důkladně, vydrhnout, ááááá!" vyjekla, když se v umývárně zjevila trojice kadetů.
"Dobré poledne, madam. My už si tu poklidíme," řekl jeden z nich španělsky. Chvíli váhala, ale pak šla. Podlah k mytí měla ještě dost.
"Vzduch je čistej, pánové," ohlásili vzápětí zadními dveřmi, a ihned dostal první z nich do ruky lano.
"Táhni, rychle!"

Britové čekali ledacos. Ale rozhodně ne smrk ve světnici, s tabulkou:
"Něco vám upadlo."

Prý to mají ženský těžký a bez nich by to žádný chlap nezvládl. Já vám nevím. Kdybych zrušil nevěstinec, asi by chlapi chvíli brblali. Ale zase ten čas, co doslova a do písmene promr… Jo pardon, ty chvíle štěstí, co si užili, by prostě nahradili chlastáním. A možná bych ani nepoznal rozdíl na penězích. Stejně ta chátra u mě tak jako tak všechno utratí.

Ale to je holt úděl majitele hospody s bordelem, že musí neustále poslouchat ženský frflat, jak mají těžkej život. Naštěstí si brzy vypracujete neutrální výraz. A ony mají radost, že jste jediný chlap, co jim rozumí…

V krámku hlava na hlavě. Dveře se otvírají dovnitř, respektive teď s nimi téměř nejde hnout. Blokuje ho neuspořádaný chumel lidí natěsnaný uvnitř. Dospělí rádi předbíhají, proto Bětka stále sleduje, kdo přišel po nich.

Paní Johnová, boubelatá prodavačka. Šedivý plášť, tváře rudé zlostí na okupaci. Teď musí obsloužit třikrát víc lidí, než obvykle. „Ach, to horko!“ Povzdechem maskuje původ ruměnce. „Uf,“ otírá si pot. „Těžký úděl žen,“ mručí a myslí tím úděl prodavaček.

Nespěchá, zvolna bere zboží, liknavě přepočítává součet cifer na papírovém pytlíku. Slůvko NE nahrazuje třepáním vlasů ze strany na stranu. Jak dochází zboží, stále častěji vrtí hlavou.

Má první láska budeš navždy ty.
Ta, která stává se studánkou múz
a každá další jen dohání skluz.
Však rozdíl tady vidím určitý.

Víc krajní meze o lidech poví,
než plané sliby mezi polibky.
Ne, nechci ti dělat výčitky...

Kam jen se poděl šperk tvůj nový?

Já vlastní práva musím hájit teď.
Kdo cítil vítr, má do klece vlézt?
Baltazar ustrojil na Žida lest.
Do cesty ženské vystavěl mi zeď.

Už ničím víc než tvojí ženou být?
Proč být jen tvou, když nejsi jenom můj?!
Svou pravou lásku za mě poceluj.
Ať v Benátkách je s vámi mír a klid.

ako svetielko malé
začalo horieť
v srdci, proti hlave,
a to začalo bolieť

čím jasnejšie žiarilo
tým viac tme
s tieňohrou sa darilo
- a či vôbec úfať smie?

verdikt viny znie jednohlasne navôkol
ona hlavu skloní
sama ako v plote kôl
len v tichosti ďalej slzy roní

raz vidí ruku v ruke
túžba sa v nej znova vzbudí
pozdvihne oči k Božej muke
nemajú ľudia milovať ľudí?

niečo čisté, niečo krásne
len to chce, miesto láskovraždy
cit, ktorý nepohasne
bude hviezdou - svietiť navždy

taký je ženský údel
ako iskra, strážený
z ohňa popol, dymu kúdeľ
keď je žena na ženy

Projevit dobrou vůli a vrátit se ke svému hloupému majiteli? Pchá! Ať si trhne! Drzoun.

Víte, že mi říká „Koberče“?! Ani si nevšiml, že nejsem žádný „Hej, počkej, hadr“, ale Koberčice! Když mě zasvinil, musela jsem čekat týdny, než mě laskavě vyčistil.
A to mě utkala jeho vlastní matka.
Co ta mi navyprávěla! Tolik stížností na ženské útrapy. Muži jsou z principu hovada! Už ani draka neskolí, aby u toho nechcípli. Ženská aby převzala živnost. Její syn a drakobijce?! Haha.

Příjemná změna, být nesena. To je furt leť tam, šup. Tůdle. Možná je to balvan, ale poprvé jsem potkala gentlemana.

„Proč nejsi vdaná, Marianno?“

„Manželství, mateřství, to jsou pro ženu okovy, chlapče můj.“ Vyměnila jsem je za moc, lásku strávila plamenem.

„Ty nechceš děti?“

„Děti se mě bojí, Martine.“

„Já ne!“

Zachumlaná postavička mezi dveřmi, oči zarudlé pláčem po smrti matky. Hledals tehdy mě? Nebo jen poslední světlo na tvrzi?

„Ty jsi jiný.“ Chytrý. Divoký. Zatížený temnotou.

„Není ti smutno?“

„I kdyby. Láska šikmou plochu nepřežije a já tu nemám rovného.“ Ani neměla. Mocný Metod upadal, jak já sílila.

„Já tě miluju, Marianno! A až vyrostu, roven ti budu.“

Překonat stažené hrdlo, spolknout slzy.
„Budeš, můj milý. Cokoliv si zamaneš.“

Jasná noc. Obloha plná hvězd. Ticho tu není, z hodovní síně až sem proniká přiopilý halas.

Nabídka, co se nedá odmítnout? Taková opovážlivost!

Mihotavý plamen svíčky ozařuje osnovu. Na větvi u osvětleného okna se neslyšně usadila sova.

Je to prý má povinnost! Povinnost k zemi a k lidu. Vybrat si! Jako vybrat na setbu ty nejkrásnější plevy? Jako zvolit si, ze které amfory octa naplnit pohár?

Malý háček hbitě koná svou práci. Nitku po nitce, celodenní práce pomalu mizí v chladivé náruči noci.

Prý ženský úděl! No, však uvidí, co dokáže žena!

Sova jasným zrakem pohlédne na tkadlenu. Téměř laskavě.

„Přistupujeme tímto k vyhodnocení experimentu „pochopení ženského údělu - první fáze - nakupování v ženském převleku“. Wolowitz bohužel odpadl již při úvodním scházení schodů v podpatcích, upozorněte Bernadette, ať si ho vyzvedne na pohotovosti. Koothrappali byl diskvalifikován po hodinovém čekání na skončení jeho rozhovoru s prodavačkou rtěnek. Leonard sice úkol úspěšně dokončil, leč má na krku žalobu za obnažování na veřejnosti za příliš vysoko vykasanou sukni při chůzi do schodů od nájemníků z druhého patra. Jasným vítězem jsem tedy já; fakt nevím, na co si ženy stěžují. Penny, ty teď jdi na chodbu a zbav nás toho vometáka, co mi vynesl nákup.“