DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Zastihl jí ve výtahu.
Na chvíli se zarazil, když si všiml, že její vlasy mění barvu.
Pak jí v kostce vyložil, co se stalo a co by od ní chtěl.
Věnovala mu ledový pohled: "Blbá doba na výpravu, zkuste raději přemluvit Kranthaka."
"Já si to načasování nevybral, děje se to prostě teď. Co máte tak důležitého na práci?"
V očích se jí objevil žár, vůbec ne příjemný: "Ženské problémy."
Na dvě sekundy se odmlčel: "A kvůli tomu si necháte ujít takovou příležitost?"
"Nenechám! Ale upozorňuji, že už teď mne serete, tak abyste s tím počítal! Za dvě hodiny na nádvoří."

Já toho mám vážně dost, prohlásil Horáček, všude ponožky, a jak smrdí!, nádobí po celým bytě, postel věčně rozestlaná, co aspoň trochu vyvětrat, ale Pažout zaječel, néééé, víš, jak je mi mizerně, nejspíš umřu a ty tady řešíš ponožky, ale Horáček odpověděl, co bys umíral, máš obyčejnou rýmu, na rýmu se neumírá, načež Pažout povídal, člověče, Horáčku, aby to nebylo něco horšího, a Horáček zakoulel očima, nic ti není, rýma stejně není příznak, uvařím ti čaj, ale nehraj na mě umírání, nejsem tvoje manželka ani máma, a Pažout zachrchlal, to teda ne, kdybys byl ženská, byl bys na mě HODNĚJŠÍ!

"Je to těžké, dítě moje, v tom s tebou ve při nebudu, ale Pán nám nakládá jen tak těžký kříž, jak jsme schopné nést," promluvila teta Kunhuta a sotva zvedla oči od čerstvě iluminovaného pasionálu, "ale i v tom nejtěžším údělu musíš si pro sebe najít zrnko svobody."
Mladá princezna sedící u jejích nohou poslouchala, ale nerozuměla ještě.
"Vždyť jsi byla dědička země, jakou radost máš z toho, že tě dali Mazovci, abys mu dětí dala, místo abys vládla?"
Laskavé a moudré oči tety Kunhuty se na ni lišácky usmály: "A kdo říká, že z pozice abatyše svatojiřské zemi nevládnu?"

Sluníčko rozsvítilo byt a vneslo do něho dobrou náladu.
Honzíku, chceš?“ nabízí Eliška nejmladšímu sourozenci jablíčko. Ten je ale zaujat hrou. „Hopsa, hejsa do Brandejsa,“ natřásá ho maminka na kolenou. Chlapeček radostně výská.

Malá Ema se od sestřičky inspirovala. Přestala si hrát s míčkem. Honem běžela ke koníkovi. Zakopla o koberec. Shrnutý roh je svědkem jejího pádu. „Ceš papat, toníčtu, ceš?“ nabízí mu svoje sousto. Koník souhlasně kývne celým tělem.

Za závěsem u okna služka zašívá roztržené šaty. Dnes musí Lubošovi odpovědět na dopis. Až se vrátí z vojny, vezmou se. Taky budou mít děti. Jen si musí ujasnit, kolik.

Víkend utekl jako voda a bylo na čase opustit chatu. Snídani si kluci udělali venku, aby si užili čerstvého vzduchu a načerpali co nejvíc lesního klidu. A pak přišlo na řadu uklízení.

Tomáš se dal do čištění ohniště a rozebírání venkovního stolu a lavic.
Mirek si vzal na starost stažení povlečení a zastlání peřin.
Jirka mezitím posbíral po chatě a okolí všechno nádobí a dal se do jeho umývání.

„Kdyby nás teď Nels viděla,“ usmál se Tomáš.

„Jo, dostala by záchvat smíchu,“ přisadil si Jirka.

„Pořád říkala, že to je údělem žen vychovat nás. A zvládla to skvěle,“ dodal Mirek.

Kdekdo by řekl, že udržet rodinu pohromadě je údělem ženy. Veronika to tak nikdy nevnímala. Babička s dědou, kteří ji vychovali, byli partnery v pravém slova smyslu. Žádný takový úděl na babičce neležel. Dělali kompromisy, diskutovali.
Naučila se to od nich. A ačkoliv vztahy nebyly její silná stránka, v práci se to osvědčilo. Když konečně začala Matějovi pořádně věřit.
Jenže Karl s Česťou byli jiní. Nebyli pár, i když o nich nikdy nemluvila jako o jednotlivcích. Byli nezvěstní. Teda, Česťa byl. Taky uměli být pěkně tvrdohlaví...
Inu, někdy je prostě údělem některé ženy vmlátit chlapům do hlavy trochu toho rozumu.

Léčba pacientů probíhala pozvolna.
Sandrik se sice z nastydnutí dostal po dvou dnech v teple s poctivou stravou a v současné době se věnoval dopisování deníku a opravám na mapách, které sebou celou dobu vláčel.
S Robinem to nebylo tak snadné. Do pravého oka se mu dostal zánět. Léčitel předpovídal, že minimálně dva týdny ještě nikam nepůjdou.

Nechtěl být svým společníkům na obtíž a tak trávil celé dny na pokoji sám. Čas si zpříjemňoval snahou svést některou z ošetřovatelek. Ty jeho pokusy snášely s úsměvem. Naštěstí to byl galantní muž, a jakmile mu bylo naznačeno, dál se o nic nepokoušel.

Drobná štíhlá, skoro chlapecká postava, malé oči a vlnité vlasy. Nedospělá, sama skoro dítě, ve čtrnácti porodila.
V devatenácti se z otcovy vůle vdala. Manžel o sedm let starší, ale hodný, zbožný - a hlavně majetný.
Když začala válka, bylo jí třiatřicet. Měli statek, čtyři děti, v manželství klid, snad i lásku. Nejdřív narukoval manžel, potom nejstarší syn. Muž se vrátil zmrzačený, syn tam někde zůstal. Když byl car uvězněn, modlila se. Když se k moci dostali bolševici, poslala děti pryč.
Potom jim zabavili statek. Zaťala zuby a šla do továrny. Nakonec oba skončili na Sibiři.
V dobrém i ve zlém...

Jarmilka seděla na lavičce a četla si v obrázkové knize.
Přišel Pepíček a knihu jí vzal.
“Pcha! Holky nečtou komiksy!”

Jarmilka běžela po hřišti, před sebou si driblovala míčem.
Bum bum bum bum bu-
Přiklusal Pepíček, míč jí vzal a zahodil do křoví.
“Pcha! Holky nehrajou basket!”

Jarmilka si na plácku před domem hrála obsekávačku s nožíkem - rybičkou.
Pepíček jí nožík vyrazil z ruky.
“Pcha! Holky si nehrajou s nožema!”

Jarmilka se naštvala, celá vzteklá vypáčila Pepíčkovi svůj nůž z ruky a vpíchla mu ho do oka.
Pepíček se rozeřval na celé kolo.
“Pcha! Kluci nepláčou,” odplivla si Jarmilka posměšně.