DMD Bonus č. 4 pro 12. 4. 2020.

Válečník se jednoho večera ztratil a nevrátil se.
Reginald a spol ho našli druhý den ležícího na zemi. Zmítal se v bolestech, zvracel a skučel, když ho posunuli na světlo.
"Někdo ho určitě otrávil!" zvolal Reginald. "Musíme ho vzít k léčitelce."

Stará žena, která už jim mnohokrát vytáhla trn z paty, jejich kolegu prohlédla se svou typickou pečlivostí. Pak začala diktovat: "Budu potřebovat Anethum, Sinapis, listy vavřínu, pepř a ocet."
"To je nějaký zvláštní lektvar," divil se Reginald.
"Prd lektvar, chci dělat lák na okurky. Jediné, co vašeho kamaráda trápí, je těžká kocovina a na tu mi lák vždycky zabere..."

„Tvrdil jsi, že:
Kristus v getsemantské zahradě smrtelně zhřešil.
Není Peklo, jen Očistec; všichni nakonec budou spaseni.
Kain zabil Ábela, protože tento byl zasmušilým vrahem zvířátek.
Breviář připomíná rozladěnou loutnu; vymyslil ho pěkný pitomec.
Je nekonečné množství světů, hvězdy jsou také světy, duše po smrti mezi nimi přecházejí.
Jsi tu jediným filosofem; přinutí-li tě k návratu, vyhodíš klášter do povětří, utečeš do Německa a založíš tam mnoho nových herezí.
Těmito přívlastky jsi obdařoval Krista a svaté: * * * * * ... “

Poslouchal a tušil: nejen Celestino, tady musela „zpívat“ celá cela. Možná měl kdysi místo sedmi svobodných umění studovat jediné nesvobodné, totiž umění držet hubu.

Oči všech vojáků v křehkém výsadkovém modulu hypnotizovaly průhledové displeje, na kterých vykvetly tisíce symbolů raket. Na útočící divizi mariňáků se zaměřila vlna smrti, a bez ohledu na obranné systémy se roztočila vražedná ruleta, ve které byli pouhými diváky.
Skoro to zvládli, skoro.
Laser korvety na oběžné dráze zničil útočící střelu na poslední chvíli, přežili, ale modul se stal neovladatelným a před rozdrcením je zachránila zoufalá snaha brzdícího motoru.
I tak nebyl dopad pěkný. Zlomená žebra byla téměř požehnáním. Přezka na Tailmanově postroji praskla a on si zlomil vaz, Ču-šen se utopil ve vlastní krvi, jak mu žebra propíchly plíce.

Šifru starého šamana rozluštili krátce po poledni a začali pracovat na léčivém lektvaru.
Zatímco Clara lovila v potoce žáby, Severus se vypravil na odchyt netopýrů do nedaleké jeskyně.
Gracie, kterou minulé noci otestovali na přítomnost nového virového koktejlu a identifikovali v ní svého bezpříznakového pacienta 0, seděla zavřená v pokoji a studovala kouzelné tvory.
Hermiona stále pečovala o Bernarda, který začínal jevit známky úlevy.
Když mu převlékala propocené pyžamo, zaznamenala na jeho nahém těle zvláštní stopy.
Jizvy na stehnech vypadaly jako rýhy po drápech zhojené spěšným kouzlem.
„To nebyl jaguár, že?“
Pohled do jejích očí vydržel.
„Divokostí to bylo srovnatelné.“

Jára se podrbal ve vlasech, zívl a rozhodl se, že je čas na kafe. Vklouzl do ošlapaných pantoflí a došoural se do kuchyně.
Po paměti otevřel skříňku, ale po marném šátrání zjistil, že je prázdná.
Ve dveřích se objevil Vilda. Jejich vyděšené pohledy se setkaly nad dřezem
zaskládaným špinavým nádobím.
Hnáni děsivou předtuchou vyrazili do Pavlova pokoje.
Seděl nad skripty a dělal si poznámky. Když mu spolubydlící vrazili do dveří, omluvně vzhlédl.
“Sorry kluci, dneska jsem nemohl umýt nádobí, páč mě přepad děsnej kopr.”
Když na něj pořád nevěřícně zírali, pokrčil rameny a vysvětlil.
“No přece kurevský odpor k prokrastinaci.”

Dneska si to hodím na Adama. Pěkně v blažené nevědomosti přijdu domů, a budu očekávat, že večeře se sama udělá. Že talíř, snad létající, přicestuje sám na stůl, plný jídla, které jsem si zrovna přála a pak elegantní odbočkou přistane v myčce, která se, chvála moderním technologiím! sama zapne. Děti se umyjí, zatímco budu koukat na zprávy, uloží se do postelí a přečtou si knížky. Jestli umí číst, o to se nebudu zajímat. Pustím si sport a budu relaxovat, protože si to zasloužím, jsem plnohodnotný člověk a všechno se ode mě odvíjí, žádný ukňouraný žebírko. Kdepak jablko poznání, díky, nechci.

„Teda brácho, namalovaný, nenamalovaný, hned bych tě bral za parťáka,“ poplácal Ron uznale rám Fredova portrétu. „Při výslechu těch pašeráků, co jich máme na ministerstvu plnou celu, se taky všechno točilo kolem Ameriky. Jak zazpívali postupně všichni, dalo to dohromady docela zajímavou písničku. Víme, že z Ameriky pašovali zakázanou látku, kterou George objevil ve vzorku ministrova vína. Víme, že jejich londýnského zákazníka sice nikdo z nich osobně nezná, ale podle všeho v Americe nějakou dobu žil a podrobnosti toho obchodu domlouval už tam. A ještě něco. Tenhle nelegální obchod byl celou dobu šikovně krytý obchodem dokonale legálním. Dovozem kalifornského vína.“

Albus Brumbál se odjakživa považoval za kouzelníka s pohotovým úsudkem, rychlými reakcemi a dobrým periferním viděním. Své skutečné kvality ale objevil teprve tehdy, když se stal otcem čtyřletého kluka.
„Arresto Momentum!“ Dítě dopadlo na kamennou dlažbu jako do polštáře. Albus sedě u zahradního stolku se usmál a zamíchal si čaj.
Vtom se z domu ozval výkřik, žuchnutí a vodopád originálních nadávek. Albus si provinile zakryl ústa dlaní.
„Prosím tě, Albusi,“ sykl Gellert, který vyšel ven, drže se za pohmožděný loket, „až zase budeš mít ty svoje záchvaty preventivních opatření… Mohl bys mě upozornit, že máme nad schody neviditelnou dětskou ohrádku?!“

Vlál kopr, vlál.
Děvče usedlo opodál.
Hlavičku na trávník sklonila
očička pomalu sklopila.

Vlál kopr, vlál.
Žena usedla opodál.
Hlavu svou, těživou, sklonila
oči své pomalu sklopila.

Vlál kopr, vlál.
Stařena usedla opodál.
Hlavou svou, znavenou, sklonila
oči sve staré sklopila.

Leží žena, leží i muž.
Čas plyne a nečeká.
Vzduchem mihá se kosa.
Trávník posedla rosa.

Všichni leží, nik se nezvedá.
Ani malý Jozífek, nezbeda.
Leží a spí, řekl by někdo.
Když pohlédne po nich letmo.

Nevstanou oni již nikdy.
Prišla nemoc a přišli křivdy.
Přisla válka a s ní kryty.
Lidi na planete zbity.

A kopr? Vlál dál...

Byla horká letní neděle, něco kolem páté večer. V parku Svatého Jakuba se nehnul ani lísteček.
Na lavičce ve stínu seděly dvě postavy a sledovaly kachny plavající v jezírku.
"Vzpomínáš taky někdy na Adama?"
"Hmm?" zabručel nepřítomně démon.
"Adama Younga, vždyť víš..."
"Jo toho, no... občas si na něj vzpomenu. Proč?"
"Já jen, že už je to rok. Možná bychom ho měli zkontrolovat. Nebo tak něco."
Crowley se na Azirafala úkosem podíval přes vršek brýlí.
"Když na tom trváš. Ne že bych ho chtěl znova potkat."
Démon vstal a nabídl andělovi rámě. "Večeře?"
Azirafal mu věnoval zářivý úsměv. "S radostí."