DMD Bonus č. 4 pro 12. 4. 2020.

“Jacku, nech mě!” ohradil se Ianto.
Po posledním případu zůstala hromada harampádí a bylo samozřejmě na něm, aby všechno uklidil. V práci mu ale neustále bránily kapitánovy nenechavé ruce. Harkness ho objímal zezadu a dýchal mu na krk.
“S tímhle bych nakládal opatrně,” zašeptal Iantovi do ucha.
Ten toho už měl dost.
Se slovy: “Já nepotřebuju tvoje rady, Jacku!” se vykroutil z kapitánova sevření. Předmět, který držel v ruce, s žuchnutím dopadl na zem.
...
Ianto se probudil na gauči.
“Omračovací granát. Doufám, že příště mě poslechneš,” vtiskl mu kapitán starostlivě polibek na čelo a lišácky se usmál: “Pořád chceš pracovat?”

Sledoval již delší dobu jak jeho panička chřadne. Přichází domů vyčerpaná a sešlá z denních úkolů v práci, kde se snažila zazářit. Mohl jí však ale být jen tichou oporou. I když přicházela domů celá uplakaná.

'Nebuď smutná,' snažil se jí dát najevo, lísal se k ní a olizoval jí tvář, 'Zůstaň tu se mnou doma, můžeme být spolu a všechno bude dobré. Dej si čas na odpočinek.'

Jeho snahy nebyly pochopeny.

"Máš pravdu," otřela si slzy, "Neměla bych to jen tak vzdávat. Pustím se do toho dál." Rezolutně vstala a šla se vrátit zpátky k tomu, co jí ničí.

Představ si, že přijde.
Natáhne ruku a řekne „Pojď se mnou,“ a ty nebudeš mít na výběr, tvé srdce ti nedovolí zaváhat, poběžíš za ním jako za pramenem v poušti, jako za jedinou nadějí na spasení.
Tvrdí, že není hezký, válečník s jizvou a sestřihem podle helmy, ale ty víš.
Víš, že je nádherný, protože jsi ho viděl stát ve světle řeřavých uhlíků, zlatého anglického lva. Stál tam dočista nahý a usmíval se, protože tys na něho čekal v loži.

A ráno? Bude sedět jen tak a krmit tě plátky jablka, jako by tě v noci neproklel a nepožehnal zároveň.

"To jsou netopýři? A kolik snášejí vajíček?"
"Jéé, tohle se ti doma vylíhlo?"
"Co to tady visí za ptáka?" "Visí tady netopýr, ale nezdá se mi, že za ptáka."

My netopýři jsme savci, ne ptáci. Rodíme se a ne klubeme. A sajeme jako mimina. Ne krev, ale mléko.
My netopýři se rodíme s mléčnými zoubky. Což neznamená, že se musíme zakousnout do dřívka, abychom nesosali lidem krev. Jakmile se narodíme, najdeme bradavku naší mámy, zakousneme se a sosáme mléko. Nějak se na lovící netopýřici udržet musíme.

Ten zvuk, co právě slyšíte, jsou čtenáři sykající bolestí a chytající se za prsa.

V tábore panoval čulý spoločenský ruch. Každý sa snažil od ostatných zistiť, čo najlepšiu taktiku, prípadne podporiť svoju pozíciu vytvorením falošných mýtov. Hľadať pri brehoch? V centre Jazera? Jak tam dojsť čo najrýchlejšie?
Nutno podotknúť, že mapy Údolia boli nedostatkovým zbožím. Závodu to pridávalo zvláštne čaro.
Pohodlne som sa usadil a skontroloval batoh - čutora, nejaké veci pre prvú pomoc, lososovo kôprové koláče na cestu ( nechápem, koho taký recept napadol. Kôpor!!! ), lano, náhradné šatstvo...
"Erik?" ozval sa mi za chrbtom jemný nesmelý hlas. Skoro som vyskočil z kože. Za mnou stála malá blondýnka s očami odhodlanej srnky. Soňa, moja súčasná zamestnávateľka.

Na famfrpálové mistroství se těšil, i když musel splnit pár otravných požadavků. Nošení mudlovského oblečení k nim bezesporu patří.

A tak sotva si zakoupil vstupenku, vyrazil do obchodů. Prošel jich několik, než objevil to pravé. Košili dlouhou po kotníky. Pravda měla příšerný dizajn, růžové barvy s drobnými kytičkami, ale po celodenním chození už necítil nohy, tak bez váhání zaplatil.

A teď mu nějaký ministerský otrapa nařizuje, aby si oblékl příšerně těsné roury, kterým se snažil vyhnout. Jak jen v tom mudlové mohou chodit. Vždyť si tím utiskují frantíka.

Už by jen scházelo, aby mu zakázali spát, jak ho pánbůh stvořil.

"Bez důvěry nemůže vztah existovat!" křičel s upřímným pohledem raněné srny.
Takovou bolest přece nedokáže nikdo hrát!
"I kdybych se snažil sebevíc, pokud mi nebudeš věřit, půjde to celé do hajzlu - a bude to tvoje vina! ", dodával se slzami v očích.
Mám jim věřit víc, než těm svým?
"Já vím, že jsem to pokazil já... ale prostě mi musíš dát tu důvěru znovu a já ti potom dokážu, že si ji tentokrát zasloužím!" předložil - samozřejmě logické a jediné správné - řešení.
Co když má pravdu? Není přece láska i o odpouštění neodpustitelného?

Naštěstí tentokrát na její straně místo srdce radil mozek.

Ládík si při práci vždycky vesele prozpěvuje. Než začal dělat tramvajáka, vyučoval hudební výchovu na základní škole. Zpěv je jeho velká vášeň, a tak jednou přišel s nápadem na založení pěveckého sboru vozovny Pankrác.
Zrovna to nadšeně předkládal na výpravně, když do dveří vrazil Karel a udeřil novinami o stůl.
„Tak tu plzeňskou tramvajačku odsoudili za zabití z nedbalosti, vážení. Takže bacha! Teď pokaždý, než se odpíchnete od sloupku, musíte zvednout prdel ze sedačky a zkontrolovat, jestli vám před čelem nepřechází shrbená babka s fofrtaškou!“
„No, Ládíku, vypadá to, že název Zpívá celá Pankrác by mohl brzy dostat novej rozměr.“

Trpaslíci se jen neradi vydávali nad zemi, ale někdy to přece jen bylo nutné. Obzvlášť, když se někdo narodil do rodiny dřevorubců. Prohlížel si stromy v okolí, když zaslechl nedaleko hlasy. Schoval se v křoví. Elfové, ty mu tak ještě chybělo potkat. Rozhodl se, že vyčká, než odejdou.
Čekal už snad hodinu, ale nezdálo se, že by se snad chtěli hnout. Opatrně vyhlédl a ke svému zděšení viděl, že se koupou. A bez svršků. Jeho mínění o elfech kleslo ještě hlouběji. To Aule je stvořil hezky už s oblečením a slušný trpaslík jej sundává jen zřídka a pouze v soukromí!

Toho dne se advokát Stern domů vracel, právě když rozžínali lampy. Nora seděla s plecháčkem čaje v ruce ve svém studijním doupěti a cosi zuřivě přeškrtávala. Kaňky plnily stránky jako hvězdy tmavnoucí oblohu.
„Špatný den?“ zeptal se Alexandr a neesteticky se rozložil na pohovce.
„Ne,“ zalhala ostře a své zničené poznámky odhodila do neurčita. „V kuchyni máš koprovku.“
Alexandrova tvář se roztáhla v úsměvu. „Od paní Valihrachové z přízemí?“
Jejich domácnost nevařila, ze zásady a z nedostatku umu.
„Až jí ten kastrol budeš vracet, laskavě jí dobře vysvětli, že koprová omáčka je odporný zločin, co by měl zůstat v Čechách.“

„Tvrdil jsi, že:
Kristus v getsemantské zahradě smrtelně zhřešil.
Není Peklo, jen Očistec; všichni nakonec budou spaseni.
Kain zabil Ábela, protože tento byl zasmušilým vrahem zvířátek.
Breviář připomíná rozladěnou loutnu; vymyslil ho pěkný pitomec.
Je nekonečné množství světů, hvězdy jsou také světy, duše po smrti mezi nimi přecházejí.
Jsi tu jediným filosofem; přinutí-li tě k návratu, vyhodíš klášter do povětří, utečeš do Německa a založíš tam mnoho nových herezí.
Těmito přívlastky jsi obdařoval Krista a svaté: * * * * * ... “

Poslouchal a tušil: nejen Celestino, tady musela „zpívat“ celá cela. Možná měl kdysi místo sedmi svobodných umění studovat jediné nesvobodné, totiž umění držet hubu.

Šifru starého šamana rozluštili krátce po poledni a začali pracovat na léčivém lektvaru.
Zatímco Clara lovila v potoce žáby, Severus se vypravil na odchyt netopýrů do nedaleké jeskyně.
Gracie, kterou minulé noci otestovali na přítomnost nového virového koktejlu a identifikovali v ní svého bezpříznakového pacienta 0, seděla zavřená v pokoji a studovala kouzelné tvory.
Hermiona stále pečovala o Bernarda, který začínal jevit známky úlevy.
Když mu převlékala propocené pyžamo, zaznamenala na jeho nahém těle zvláštní stopy.
Jizvy na stehnech vypadaly jako rýhy po drápech zhojené spěšným kouzlem.
„To nebyl jaguár, že?“
Pohled do jejích očí vydržel.
„Divokostí to bylo srovnatelné.“

Dneska si to hodím na Adama. Pěkně v blažené nevědomosti přijdu domů, a budu očekávat, že večeře se sama udělá. Že talíř, snad létající, přicestuje sám na stůl, plný jídla, které jsem si zrovna přála a pak elegantní odbočkou přistane v myčce, která se, chvála moderním technologiím! sama zapne. Děti se umyjí, zatímco budu koukat na zprávy, uloží se do postelí a přečtou si knížky. Jestli umí číst, o to se nebudu zajímat. Pustím si sport a budu relaxovat, protože si to zasloužím, jsem plnohodnotný člověk a všechno se ode mě odvíjí, žádný ukňouraný žebírko. Kdepak jablko poznání, díky, nechci.

Albus Brumbál se odjakživa považoval za kouzelníka s pohotovým úsudkem, rychlými reakcemi a dobrým periferním viděním. Své skutečné kvality ale objevil teprve tehdy, když se stal otcem čtyřletého kluka.
„Arresto Momentum!“ Dítě dopadlo na kamennou dlažbu jako do polštáře. Albus sedě u zahradního stolku se usmál a zamíchal si čaj.
Vtom se z domu ozval výkřik, žuchnutí a vodopád originálních nadávek. Albus si provinile zakryl ústa dlaní.
„Prosím tě, Albusi,“ sykl Gellert, který vyšel ven, drže se za pohmožděný loket, „až zase budeš mít ty svoje záchvaty preventivních opatření… Mohl bys mě upozornit, že máme nad schody neviditelnou dětskou ohrádku?!“

Byla horká letní neděle, něco kolem páté večer. V parku Svatého Jakuba se nehnul ani lísteček.
Na lavičce ve stínu seděly dvě postavy a sledovaly kachny plavající v jezírku.
"Vzpomínáš taky někdy na Adama?"
"Hmm?" zabručel nepřítomně démon.
"Adama Younga, vždyť víš..."
"Jo toho, no... občas si na něj vzpomenu. Proč?"
"Já jen, že už je to rok. Možná bychom ho měli zkontrolovat. Nebo tak něco."
Crowley se na Azirafala úkosem podíval přes vršek brýlí.
"Když na tom trváš. Ne že bych ho chtěl znova potkat."
Démon vstal a nabídl andělovi rámě. "Večeře?"
Azirafal mu věnoval zářivý úsměv. "S radostí."