Večer

Dneska si to hodím na Adama. Pěkně v blažené nevědomosti přijdu domů, a budu očekávat, že večeře se sama udělá. Že talíř, snad létající, přicestuje sám na stůl, plný jídla, které jsem si zrovna přála a pak elegantní odbočkou přistane v myčce, která se, chvála moderním technologiím! sama zapne. Děti se umyjí, zatímco budu koukat na zprávy, uloží se do postelí a přečtou si knížky. Jestli umí číst, o to se nebudu zajímat. Pustím si sport a budu relaxovat, protože si to zasloužím, jsem plnohodnotný člověk a všechno se ode mě odvíjí, žádný ukňouraný žebírko. Kdepak jablko poznání, díky, nechci.