Giordano Bruno

"Zvířata, rostliny, lidé, daimóni, andělé, duše světa, i Bůh nemohou být jinak, než ve vzájemných vztazích a poutech; oni i všechny věci (jako u vody, kulící se do tvaru kapky) touží po svém zachování. Pravý mág neovládá pomocí násilné síly jako vladař, ale znalostí hlubších souvislostí hází jako rybář různým druhům duší různou potravu podle jejich přirozeností, aby je ulovil pomocí mocného fantazijního obrazu ve své i v jejich duši. Moudrého i pošetilého lze spoutat, poznáš-li jeho přirozené principy, nemá-li ovšem v sobě něco, čímž dokáže magii přirozeně vzdorovat …“
Umlkl. Mocenigo hlasitě chrápal. Tady byla opravdu všechna jeho magie krátká.

„Sympatetické síly v pozadí pozorujeme například v působení Venuše. Potkáš-li ženu, upřeš na ni pohled …“
„Na její pozadí?“
„Nu … dobrá. Tedy pokud na ně upřeš intenzivní pohled, ona obrátí zvědavě svůj zrak a vaše oči se střetnou, tehdy, - ovšem pouze nalezne-li mezi vašimi duchy živnou půdu, - počne Venuše působit. Srdce zahřeje nejčistší část krve, jež na sebe vezme podobu paprsku. Ten, mocnou silou imaginace vyslaný okem, potkává paprsek, vycházející mu vstříc, jemně se dotknou a světlo se milostně spojí se světlem. Jedno záření podnítí druhé, protékají očima k srdci …“
„Kouknu, mrknu, mám ji?“
„Hm … tobě, pane, myslím postačí zazvonit pytlíkem.“

"Řekové užívali obrazu zlatého řetězu, spuštěného z nebe na zem. V našem světě nacházíme otisky a signatury světů vyšších. Každá rostlina má svoji hvězdu, jejíž je obrazem a jejíž potence je v ní tajemným způsobem zavinuta. Každý neduh má svoji planetu, která jej ovlivňuje. Dovedeme-li se dívat, můžeme poznáním souvislostí osvobodit mysl od mnoha předsudků. Sympatetická magie …“
„Můžeš prosím zkrátit teorii a rovnou prozradit, jak to s tím čarováním děláš?“
V Benátkách bylo dobře. Rodný jazyk, Morosiniho akademie, krásné a inteligentní ženy. Slušné bydlení. Nikdo se jej nesnažil konvertovat. Jen ten osel student byl poněkud řetězem, koulí na jeho noze.

„Tvrdil jsi, že:
Kristus v getsemantské zahradě smrtelně zhřešil.
Není Peklo, jen Očistec; všichni nakonec budou spaseni.
Kain zabil Ábela, protože tento byl zasmušilým vrahem zvířátek.
Breviář připomíná rozladěnou loutnu; vymyslil ho pěkný pitomec.
Je nekonečné množství světů, hvězdy jsou také světy, duše po smrti mezi nimi přecházejí.
Jsi tu jediným filosofem; přinutí-li tě k návratu, vyhodíš klášter do povětří, utečeš do Německa a založíš tam mnoho nových herezí.
Těmito přívlastky jsi obdařoval Krista a svaté: * * * * * ... “

Poslouchal a tušil: nejen Celestino, tady musela „zpívat“ celá cela. Možná měl kdysi místo sedmi svobodných umění studovat jediné nesvobodné, totiž umění držet hubu.

Tak si Pannu zlatého věku, hvězdu, předznamenávající návrat Krista, rozhodně nepředstavoval. (Dodejme, že z domova měl nároky na krásu božských žen poněkud vysoké.) Když nenápadně překonal prvotní úlek, zjistil, že z omítnutého vyhublého obličeje na něj hledí pár docela inteligentních očí. Oslovila ho téměř čistou italštinou. Půl hodiny se bavili o antických básnících.
K jejímu kultu se ovšem připojil, hodilo se. Nazýval ji novou Amfitríté, prvotním pramenem idejí, zdrojem všeho. Psal, že bude vládnout spravedlivě světu.
V jeho systému ale bylo nekonečné množství světů a nekonečné množství hvězd. Tam, kam dobloudil dále, tato nedosvítila, takže si zanedlouho musel hledat jinou.