DMD Bonus č. 4 pro 12. 4. 2020.

Na Adama Lebedu měla Doramo svůj názor ode dne, co se u nich stal koncipientem. Jako třicetiletý navazoval nitky kariéry zpřetrhané mobilizací.
„Co o něm soudíte, tatínku?“ nadhodila večer opatrně.
„Že jde o inteligentního, snaživého mladého muže. A ty?“ Doktor Krása nebral intuici své druhorozené na lehkou váhu.
„Snaživý je. Možná až moc. Ovšem jestli se ptáte… Za oči jsem mu nenahlížela. Nosí přece brýle.“
Sklo bylo nepřekonatelnou překážkou, i bez rodového nadání však záhy poznala, že se s ní Lebeda pokouší navázat… osobnější vztah. A že mu nejde ani tak o ni, jako o možnost budoucího převzetí advokátní kanceláře.

„Jde to všechno do kopru," nadává Ježibaba. „Děti místo perníku pojídají raw tyčinky, Karkulka místo cesty za babičkou raději vyrazí na sraz influencerů."

Sauron se přidává,„Hobiti chovají pro skřety steakové krávy, elfové zakládají lesy s konopím a boj mezi námi je úplně zastaven."

„A mí Indiáni místo vykopání válečné sekery hrají ruskou ruletu o své squaw a vraždí se navzájem," pláče Santer.

„A mně všichni cpou jen Vodňanské kuře, vždyť se to nedá jíst," smutně prohodí pohublý Otesánek.

„A mně nikdo nevěří, že jsem Lukův otec," pláče Darth Vader.

„Furt nekoprujte," prohodí Miloš, „správcova vodka chutná téměř jako becherovka."

Většina z nás neumí zpívat. Na škále hudební hluch – hudební sluch od nuly do deseti se mnozí stěží doplazí na trojku. Má to různá úskalí. U ohně si zásadně nesedáme vedle profláklých pěvců, před bájnými nestvůrami s absolutním sluchem (jsme-li varováni a střízliví) ani nepípneme. Snad proto je pro nás tak přirozené zpívat doma. Tak přirozené, že se na Bílou sobotu, kdy bychom si zpívat neměli, nejmíň stokrát přistihnu, že si v duchu notuju další a další písně. (Obzvlášť ty s aleluja, pochopitelně.)
Když spolu pak nesouladně zpíváme Sláva na výsostech, mám dojem, že to díky Bohu přece jen přežijeme.

Ticho. Léta vládlo ticho. Umění mluvit bylo zapomenuto. Prohrály.
A pak se ozval hlas. Hlas čistější než skřivánek a mocnější než mořský příboj. A všechny oči se otevřely a probudily se z nečinného spánku. A hlas zněl dál.

Hlasitý příboj skrývající skalní útesy. Zpívající národ. Svobodný národ.

A pak se ozval druhý hlas. Sledoval první, ale přece žil sám. Hlasy pěly píseň svobody. A ta zněla čím dál silněji.

Vězení se otřásalo pod stovkami krásných silných hlasů, hlasů, jež už léta nikdo neslyšel. A mříže se rozpukly, zámky rozskočily a národ byl opět svobodný.

Sirény byly svobodné.

A království padlo.

„Tohle bude pecka. Kluci říkali, že to je, jak když lítáš!“ vytáhl Kryštof z kapsy zelený voňavý balíček.
„Fando, zapalovač máš? A papírky?“ ujišťoval se šéf.
„Mám sirky. Děda měl v kapse schovanej tabák, namícháme to,“ vytáhl z kapsy vítězoslavně kořist. Šéf, jako nejzkušenější, tedy alespoň nejzkušeněji se tvářící, se dal do příprav.
„Vždyť to vůbec nechce chytit,“ vypadl šéf na chvíli z role.
„Bacha ať nechytne seno! A musíš potáhnout, tupče.“
Šéf mocně potáhl. Chvíli se nedělo nic a pak se pekelně rozkašlal.
„Kryštůfku? Kryštůfkuuuuu! To tys otrhal na zahrádce všechen kopr?“ ozval se najednou ze stavení babiččin hlas.

NHS.
Tilda zírá jak z jara. Co to má jako být?
„Ségra?! Co děláš s mým telefonem!?“
„Já to…,“ napřímí se Tilda prudce. „Hledám svůj, chtěla jsem se prozvonit.“
„Máš ho na lednici.“
Vyškrábne sestře přístroj z ruky a zaškaredí se na displej.
„Dík,“ naznačí Tilda úsměv a pak jí to nedá. „Co je NHS?“ zapátrá.
„Nemůžu hlídám ségru,“ odpoví Vilda nepřítomně. „Počkej! Ty mi čteš zprávy?“
„Jen tuhle,“ zazubí se Tilda. „Si ho zamkni, když ti to vadí.“
„Jako by tě to zastavilo,“ zavrčí Vilda. Zná svou sestru. Šifry jsou lepší. Jen si musí víc dávat pozor na pusu.