DMD Bonus č. 4 pro 12. 4. 2020.

Na Adama Lebedu měla Doramo svůj názor ode dne, co se u nich stal koncipientem. Jako třicetiletý navazoval nitky kariéry zpřetrhané mobilizací.
„Co o něm soudíte, tatínku?“ nadhodila večer opatrně.
„Že jde o inteligentního, snaživého mladého muže. A ty?“ Doktor Krása nebral intuici své druhorozené na lehkou váhu.
„Snaživý je. Možná až moc. Ovšem jestli se ptáte… Za oči jsem mu nenahlížela. Nosí přece brýle.“
Sklo bylo nepřekonatelnou překážkou, i bez rodového nadání však záhy poznala, že se s ní Lebeda pokouší navázat… osobnější vztah. A že mu nejde ani tak o ni, jako o možnost budoucího převzetí advokátní kanceláře.

Kde se vzala, tu se vzala, stála u dálnice tramvaj jako netradiční billboard.
Proběhla médii a virálem.
Majitel se dušoval, že umístění přesně u plánovaného obchodního centra je pouze náhoda.

V noci někdo tramvaj posprejoval a nezapomněl na podpis.

Druhou noc byla čistá a na střeše stála prázdná láhev od čistícího prostředku.

Třetí noc byla zabalena do balícího papíru s náhodně zapomenutým logem výrobce.

Čtvrté noci ji někdo náhodou oblepil krabicemi s logem nejmenované přepravní firmy.

Páté noci někdo nasadil vlajky Slovenské republiky.

Šesté noci vlajky vystřídalo několik výtisků Strážní věže.

Sedmého dne za soumraku ji očůral pes souseda Novotného.

„Jde to všechno do kopru," nadává Ježibaba. „Děti místo perníku pojídají raw tyčinky, Karkulka místo cesty za babičkou raději vyrazí na sraz influencerů."

Sauron se přidává,„Hobiti chovají pro skřety steakové krávy, elfové zakládají lesy s konopím a boj mezi námi je úplně zastaven."

„A mí Indiáni místo vykopání válečné sekery hrají ruskou ruletu o své squaw a vraždí se navzájem," pláče Santer.

„A mně všichni cpou jen Vodňanské kuře, vždyť se to nedá jíst," smutně prohodí pohublý Otesánek.

„A mně nikdo nevěří, že jsem Lukův otec," pláče Darth Vader.

„Furt nekoprujte," prohodí Miloš, „správcova vodka chutná téměř jako becherovka."

Fotbalový zápas mezi cikádami a cvrčky byl předčasně ukončen pro nepokoje v hledišti. Přestože byli organizátoři dobře připraveni, rvačky diváků se neobešly beze škod.

Cvrččím fanouškům se podařilo proniknout na hřiště, kde začali okusovat fotbalový trávník. To si příznivci domácích samozřejmě nenechali líbit. Několik rváčů bylo převezeno na policii, ani v cele se však neuklidnili.

Své o tom ví brouk mrchožrout, který byl zadržen za výtržnosti na hřbitově. „Dělali neuvěřitelný hluk,“ popisuje. „Dovedete si představit, jak zpívají opilí cvrčci?“

Zoufalý brouk uprostřed noci požádal o přesunutí do vedlejší cely. Ani tam však klid nenašel. Trávily zde totiž noc rozběsněné cikády.

Většina z nás neumí zpívat. Na škále hudební hluch – hudební sluch od nuly do deseti se mnozí stěží doplazí na trojku. Má to různá úskalí. U ohně si zásadně nesedáme vedle profláklých pěvců, před bájnými nestvůrami s absolutním sluchem (jsme-li varováni a střízliví) ani nepípneme. Snad proto je pro nás tak přirozené zpívat doma. Tak přirozené, že se na Bílou sobotu, kdy bychom si zpívat neměli, nejmíň stokrát přistihnu, že si v duchu notuju další a další písně. (Obzvlášť ty s aleluja, pochopitelně.)
Když spolu pak nesouladně zpíváme Sláva na výsostech, mám dojem, že to díky Bohu přece jen přežijeme.

"Mohl bys být konečně potichu!"
"Že to říkáš zrovna ty!"
"Když budete zticha oba dva, možná tu bude konečně klid!"
První, nato druhý a pak třetí. Třináct let, deset let a patnáct let. Jednatřicátý den povinné karantény. Rok 2020. Hlasitost veškerých projevů nabývá nečekanou rychlostí. Ustává veškerá práce, prudká výměna názorů končí a začíná nadávání těm ostatních.
"Ty jsi fakt debil!!"
"Takového kreténa jsem ještě neviděl!"
"Že jsem zůstal doma..."
Člověk by řekl, že to nikdy neskončí. Náhle se pokojem rozezvučela hudba. Klidná, příjemná hudba. Všichni ztichli. Z tváří vymizel hněv. A pak začali zpívat.
Neexistuje nic krásnějšího než hudba.

Ticho. Léta vládlo ticho. Umění mluvit bylo zapomenuto. Prohrály.
A pak se ozval hlas. Hlas čistější než skřivánek a mocnější než mořský příboj. A všechny oči se otevřely a probudily se z nečinného spánku. A hlas zněl dál.

Hlasitý příboj skrývající skalní útesy. Zpívající národ. Svobodný národ.

A pak se ozval druhý hlas. Sledoval první, ale přece žil sám. Hlasy pěly píseň svobody. A ta zněla čím dál silněji.

Vězení se otřásalo pod stovkami krásných silných hlasů, hlasů, jež už léta nikdo neslyšel. A mříže se rozpukly, zámky rozskočily a národ byl opět svobodný.

Sirény byly svobodné.

A království padlo.

„Vy jste mladí, nebo dlouhověcí, ale co mně ještě zbývá za naději?“
„Nebude to navěky, věř mi, dočkáme se!“
„O tom nepochybuji. Ale já se nedočkám, zbývá mi jen pár zim a teď už vlastně jen tahle jedna.“
„Možná ne,“ řekl náhle jeden z okovaných, „možná, kdybychom...“ pohlédl tázavě na své druhy.
„Zbláznil ses?! Prý to šíleně bolí?“
„Povídali, že mu hráli, říkal kdo?“
„No, oni.“
„Tak vidíš.“
Mladší odhodlaně pohlédli na starého jezevce a pak zapěli jásavým hlasem:
Zlu se všechny plány zhatí, až se Aslan zpátky vrátí...
Za chvíli byla zahrada o pár soch bohatší. Čarodějnice nesnášela zpěv.

„Tohle bude pecka. Kluci říkali, že to je, jak když lítáš!“ vytáhl Kryštof z kapsy zelený voňavý balíček.
„Fando, zapalovač máš? A papírky?“ ujišťoval se šéf.
„Mám sirky. Děda měl v kapse schovanej tabák, namícháme to,“ vytáhl z kapsy vítězoslavně kořist. Šéf, jako nejzkušenější, tedy alespoň nejzkušeněji se tvářící, se dal do příprav.
„Vždyť to vůbec nechce chytit,“ vypadl šéf na chvíli z role.
„Bacha ať nechytne seno! A musíš potáhnout, tupče.“
Šéf mocně potáhl. Chvíli se nedělo nic a pak se pekelně rozkašlal.
„Kryštůfku? Kryštůfkuuuuu! To tys otrhal na zahrádce všechen kopr?“ ozval se najednou ze stavení babiččin hlas.