DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

Stará rozvážne tiahla hlbšie do srdca lesa, s dietkami, ktoré sa jej motali pod labami. Nezvyknuté na dlhé pochody mraučali tu od smädu, tu od únavy a nudy.
Konečne sa Stará uvelebila v tieni opadavého smreku, na mäkkom a voňavom koberci z lanského ihličia. Kým mláďatá hltavo pili, starostlivo ich čistila.
Ale čo čert nechcel, práve v okamihu, keď posledným, láskyplným ťahom jazyka chcela uhladiť neposlušnú srsť na synkovej hlave sa ten s protestným zamručaním odtiahol, nedočkavý pridať sa k hravo zápasiacim súrodencom.
Upaľoval za nimi až sa mu za pätami prášilo, nehľadiac na zježenú, rozstrapatenú, a pomaly zasychajúcu hrivu.

Stojí před zrcadlem - nahé tělo, obnažená duše. Vidí velký nos a tlustá stehna, rozcuchané vlasy, vpředu krátké, vzadu dlouhé, kroužek v obočí. Vidí sobectví a slabou vůli, hodiny promarněné u počítače i všechny modlitby, které nešly od srdce. Vidí sama sebe a chce se jí zvracet.
Tohle jsem já, rozhodí zoufale ruce. Vidíš to? Nic víc nemám, Pane.

Trvá roky, než si uvědomí, že se možná mýlila. Že dostala vzácné minuty a hodiny, dvě pracovité ruce, živou a svobodnou duši a srdce, které je víc než jen sval.

V pláči žádá o odpuštění, průvan konejší nahé tělo.
Přijmeš mne, Pane?

Kouzelníci slavili další vítězství irského famfrpálového družstva v mistrovství.
„Mulletová byla skvělá!“ prohlásil jeden fanoušek.
„Však to má v rodině,“ poznamenal starý Cormack. „O Kevinovi Mulletovi jste slyšeli?“
Někteří ano, jiní ne.
„No, ten se nepoved. Hrál odrážeče, jenže spíš blbnul, tlouk všechny kolem, až ho vyrazili.
Pak teprv začal chlastat a vyvádět.
Jednou měli mudláci ohňostroje. Normálně nic moc, ale Mulleta jste měli vidět. Lítal tam mezi rachejtlema jak splašenej hipogryf, ještě pačesy zapálený, jako vlasatice. To teda přepísk, vepředu mu fakt shořely. Pak ho zavřeli. Ale mezi mudláky se proslavil. Některý se dodneška češou podle něj, na Mulleta.“

"Jak se mohl ztratit navigační expert v lese?" vytřeštil oči Gřeš.
To je teda opravdu přínos do armády... Vyplatí se ho vůbec hledat?
"On je Rus, který vyrůstal ve stepi, a les nikdy neviděl." začal vysvětlovat generál. "Poslali ho sem pod heslem "rovina jako rovina". Asi si chtěl šplhnout, přinesl mi rybu, mulleta, takovou parmici, pořádně zdivočelou, pocákala mi všechny papíry. Poslal jsem ho i s ní k šípku, a teď ho nemůžu sehnat."
Vzal si na to čistou uniformu, toho nevyčenichám.
Jendovi probleskl hlavou nápad. Zaradoval se, až nadskočil. "Že by to vzal vážně a šel hledat šípkový keř?"

O třicet let dříve:

Sedím před zrcadlem. Kadeřnice zručně pročesává umyté vlasy. "Lehce vám je vysuším a pak to střihneme."
Pokračuje v pročesávání vlasů na temeni a najednou ŠMIK!
Pramen vlasů nenávratně padá k zemi.
"Panebože! Co jste to udělala!" vykřiknu v hrůze.
"No, chtěla jste přistřihnout."
"Ano, chtěla. Ofinu a konečky. Ale vůbec jsem nechtěla účes podle Susi Quatro před sto lety!"
Po tvářích mi tekly slzy a já jen trpně sledovala, jak hvězda salónu dokončuje dílo zkázy.

Od té doby jsem si zastřihávala a barvila vlasy sama.
Dokud jsem nepotkala Kačenku.
Kde jsi, Kačenko, mé vlásky tě potřebují.

Hermiona kritickým okem pozorovala manželovy přerůstající vlasy.
„Měl by ses ostříhat.“
Ron na ni otráveně pohlédl. „Nemám čas chodit ke kadeřnici.“
Tak to bylo pořád. Po deseti letech skřípala každá jejich interakce.
Nicméně při pohledu do zrcadla dal Ron své ženě za pravdu.
„Cos to provedl?“ rozesmála se Hermiona, když vyšel z koupelny. Nad čelem mu trčely vlasy v délce dvou palců, zatímco vzadu se vlasy divoce kroutily jako neposední hadi.
„Pomůžeš mi?“
„Jako bys nevěděl, že praktická magie není tvojí silnou stránkou,“ pokárala ho naoko Hermiona a na chvíli měli oba pocit, že je mezi nimi všechno jako dřív.

"Ahoj Kubo."
"Nazdar," řekl Kuba.
"Tome, já jsem se teďka ostříhal po roce, ale nepovedlo se mi to."
"Zapni si kameru, Kubo," řekl jsem.
"Mamka mi řekla, že jsem mullet. Ale já se snažil..."
"Nesmutni, Kubo."
"Co se mu stalo?" zeptal se Pepík.
"To bude asi mullet účes," odpověděla Kiki.
"Andulčata se zase perou o koupel, divočáci." řekl Honzík.
"Co se s tím dá dělat?" zeptal se Kuba.
"Oholit."
"No díky," odpověděl naštvaně.
"Nějak si zdivočel, Kubo," řekl jsem mu.
"To je tím, že jsem pořád doma," vzdychl Kuba.
"Už abychom se setkali venku," řekl jsem tichým hlasem pro sebe.

Naučila jsem Karla vyhledávat na internetu. Velká chyba!!!
„Tohle by se mi líbilo,“ ukázal mi obrázek šíleně vypadajícího muže s dvoubarevnými vlasy, nahoře na ježka, vzadu do půl zad.
Polkla jsem.
„Opravdu?“
„Dobře by se to schovávalo pod přilbici,“ ujistil mě.
„Ty barvy ti nevadí, pane?“
„Ne, jsou jedinečné. S tím se narodil?“ zeptal se zájmem.
„Nabarvil mu je kadeřník.“
Oči mu zazářily.
„Zelenou by uměl také? Ladila by se smaragdy na koruně.“
Zatočila se mi hlava. Co teď? Přece nenechám otce vlasti ostříhat na Jágra. Barevného Jágra! Pak mě osvítila zázračná myšlenka.
„Kadeřnictví jsou zavřená, pane,“ oznámila jsem nekompromisně.

Kde se vzal, tu se vzal, přibyl na Levepechu nový kuchtík. Říkal si Jorge, měl knír a opravdu hnusný účes a mluvil se španělským přízvukem (občas i s francouzským a maďarským – podle toho, jak se zadařilo). Do práce chodil jen nahodile, vyptával se, jak se všem žije, a naléval jim víno po okraj a nikdy nepřelil.
Posádka to brala s nadhledem. Byl to prostě kapitánův způsob, jak jednou za čas upustit páru – a ruku na srdce, kuchtík Jorge vařil fakt výborně.
Jen Ježibaba si stěžovala, že jí kapitán na tu svoji paruku rozebral její jediný mop a štětku do komínů.

Fox on de ran
na plný pecky
magič National
koukejte všecky!

Budete čumět
na hlavě mám úlet!
Džínska a plísňáky -
čert už vzal vaťáky
kanady maskáče
hlavu na holáče!

Doma jsem zas
pustil jsem vlas!
Budete čumět
čísnul jsem mullet,
nahodil páčo!
Co čumíš, káčo?
Kde vidíš vandráka?

Já jsem za drsňáka!
Za bony a chechtáky
džínsku a plísňáky
(na ty jsem hrdej!)
Jsem totiž tvrdej!

Nebudu na dvorku
Pouštět si Zagorku!
Jdu městem jak ten pán
Reprák hýr reprák tam
Smog on de vótr -
bacha, jde fotr!

Zahnu do uliček
vohulím magiče
kde jste vy krásky?
Jsem plný lásky!