DMD č. 2. pro 2. 4. 2021. Téma: Zdivočelý mullet

Pro většinu z nás je závodní auto jen rychlejší verze toho s čím jezdíme na nákupy, ale závodní auto je poměrně složitý vědecký experiment na kolech, ve kterém se snažíme najít rovnováhu mezi parametry jako je například výkon, přilnavost nebo aerodynamický odpor.

Asi nejvíce zdivočelé jsou Americké závody dragsterů, se kterými se jejich jezdci s mullety na hlavě pokouší ujet vzdálenost čtvrt míle za co nejkratší čas. Pro dosažení potřebných výkonů se sahá po řešeních jako spalování nebezpečného nitromethanu, který může uvolnit 2,7x více energie než benzín a dokáže hořet i bez přístupu kyslíku za současného uvolňování vybuchujícího vodíku.

Jakub Nýra zřejmě vůbec nepředpokládal, co může provokace nazvaná e-Hřbitovy vyvolat, ostatně jeho předepidemické veřejné vystupování se zmohlo toliko na háro padající mu vpravo z čela a vlevo z temene, zatímco zbytek hlavy vyholen („můj zdivočelý mullet!“), komentované i příznivci poměrně lakonicky („WTF? Ty krávo, vypadáš jak vůl!“). Jenže omamnou vůni vejvaru nabraly do nozder developerské společnosti a realitky. Svědci Kovidovi chmurně přitakali, že celý svět stejně bude muset být v boji s viry dříve nebo později zvirtuálněn, nemluvě o tom, že pohřebnictví jen den dva před kolapsem a kapacity hřbitovů na hraně, ba vyčerpány.
Na dřevěné dveře zaťukali ajťáci.

Na zdi klikyháky.
Hákuju od nevidim do ještě pozdějc, proklikávám klikaře, co ušli pozornosti automatů. V kuchyňce nezastihnu krafající kafařky, cestou na oběd se nesrazím se šéfem pospíchajícím domů, recepce neluští křížovky.
Na zdi klikyháky.
Hospůdka zavřena, tak jako… Potkal jsem někoho včera? Minulý týden?
Na zdi křídový paňáca.
Zdivočelo ti čelo, pomyslím si, přes oči mu padá hříva; jako živá.
Zvednu paži, abych se dotkl.
Mezi prsty vlasy, třesu se, hrabe mi?
„Návrat práskání, obušků a policejních hodin tě nevyděsil a můj malý anti-Jágr snad rozhodí?“ usměje se na mě harlekýn.

Na zdích klikyháky a mezi nimi unavení lidé.

Kamioňák Josef byl vždycky všude první. V cíli cesty, u oběda, v hospodě. S oblibou říkával, že se někdy potkává.
Ten den ho ale v práci uvítaly posměšky kolegů.
„Dneska v tom Brně budeš druhej, Tonda už odjel.“
„Tondu doženu a předjedu kdykoliv.“
„To těžko, je pryč aspoň dvacet minut.“
„Vo pivo,“ volal Josef z již rozjíždějícího se kamionu.

O půldruhé hodiny později nedaleko Velké Bíteše policajti stačili jen zaregistrovat hřívu řidičových vlasů vlajících z okýnka kabiny projíždějícího kamionu.
„Kolik?“
„Stodvacet.“

Když Tonda dojel na místo vykládky, Josef už stál u svého vozu, spokojeně pokuřoval a pečlivě si upravoval účes.

Minuty plynuly, a Rada byla stále zabraná do debaty, která v případě členů s živější povahou přecházela v hádku. Mistr Yoda, který ještě nepřenesl přes srdce, že byl přehlasován ohledně toho, jestli chlapce vůbec cvičit, se do debaty nezapojoval a jen seděl a čekal.

Jenže Vesmír čekat nehodlal, a tak se náhle ozval poplašný tón a uprostřed síně se objevil holografický obraz Sifo-Dyase, ohánějícího se světelným mečem. Po vcelku zbytečném oznámení, že se jeho výprava dostala do potíží, se Rada kupodivu rychle shodla a upozornila nejbližší velitelství republikové armády. Sifo-Dyas s divoce rozcuchaným účesem ještě stačil poděkovat, a hologram zmizel.

V bytě na Ferdinandově třídě bylo rušno, na návštěvu se chystalo v kuchyni i v pokojíku slečen.
Ta mladší ovšem pozorovala svou sestru kritickým okem. „Já ti nevím, Lydie. Zpředku je to šik. Ale vzadu…“
„Tobě se nelíbí můj příčesek? Tos mne tedy ranila, sestro,“ odvětila zvesela.
„Falešné lokny nosí půl Prahy,“ připustila a vetkla si do vlastního účesu decentní hřebínek. „Ale k nim to paví pero…“
„Je přece taky šik, ne?“ mrkla na ni rozpustile Lydie.
„Spíš bych řekla extravagantní.“
„Nedělej drama, Pauli. Jsme doma, přijde rodinný známý. Vlastně pochybuji, že si strýček Waldhof vůbec nějakého pavího pera všimne.“

„Felínkuuuu! Lízinkoooo!! Kde jste? Musíme domůůů...“
Koťata se přikrčila. Kdepak teď domů.
„Ta holka se snad nenaučí naše jména,“ prskl černý kocourek. „Felínek! Copak jsem nějaký macek? Jsem přece Filibert z Makova.“ Zelená kočička se protáhla: „Mně se jméno Lízinka líbí víc než Fiona Lisbeth. A už mlč, nebo kamarádi nepřijdou.“
Kousek nad koťaty sedělo v řádku sedm vrabečků.
„Pozor na kočky, děti,“ pípla maminka Vrabčinka. „Dědeček mi vyprávěl o strýčkovi Čimčárovi. Toho jednou chytila kočka. Chvíli si s ním hrála, vytrhala mu několik pírek nad zobákem úplně a hodně peříček na hlavě tlapkou rozježila. Všichni se mu pak smáli.“

Kdo vypadá k světu,
když staví raketu
ze starého kola?
Pomocí pružiny
a též elektřiny
zastaví i vola?
Ocet sodu smíchá
hned je bomba tichá,
termofor jen kyne.
Švýcarským nožíkem
s velikým povykem
útočí na jiné.
Křivku balistickou
opíše konzerva
zakoupená v akci.
Padouši padají
přitom vypadají
trochu jako šašci.
Hrdina je fešák,
ideál všech žen,
věda mu jde skvěle.
Řemen na kalhoty,
tkanička od boty
ničí nepřítele.
Zpod trysek rakety
cvičí si útěky
pomocí kanady.
Únik kyseliny
úspěšně zastaví
kusem čokolády.
Kdo je ten frajer,
jestlipak ho znáš?
Blonďaté vlasy,
na nich účes náš,
který téma žádá.
***
McGyver???
Paráda!!!

Zdivočelé kadeře vyjadřující vzdor proti patolízalství.
Rozevláté nespoutané vlasy, bujné jako jeho invence, bohaté tak jako množství not v jeho partiturách, husté jako jeho hudební dílo, část jeho já.

Hudba. Raný zdroj utrpení, prostředek k vyjádření citů. Melodie jako útěcha i zdroj radosti. Muzika v jeho představách, když ztrácel sluch. Tóny, ve kterých tonul zármutek. Hudba, která ho držela při životě, když myslel na sebevraždu.

Mnozí si z jeho účesu vzali inspiraci. Trochu ho sestřihali, aby děti neřekly, že se opičí, nebo aby nebyli osočeni z plagiátorství a mohli říct: podobnost čistě náhodná. Samozřejmě jen ve vzhledu, ne v genialitě.

Na obrazovce Kosmika postava se zlatými vlasy zuřivě opravovala motory zvenku.

„Už by to mělo fungovat,“ zaznělo z vysílačky.

„Krytone, podej hlášení!“

„Pořád se řítíme do slunce, pane Rimmere, ta provizorní oprava, co ji provedl pan Eso, bohužel nevydržela ani minutu.“

„Všichni tady umřeme,“ zakvílel Kocour.

Vysílačka opět zapraskala: „Nachystejte mi uzenáče. Na snídani jsem zpátky.“

„Pane to neděle- on ty kabely spojil,“ zakoktal Kryton.

Na obrazovce se hlava Esa Rimmera nafoukla do neuvěřitelných rozměrů, jak elektřina postavila každý vlas z jeho mulletu do doutnající kombinace fugu a perutýna.

„A to je důvod, proč mít vojenský sestřih,“ znechuceně podotkl Rimmer.