Tak jsem tak přemýšlela, co by asi říkal otec vlasti, kdyby se ocitl v dnešní době. A on se jaksi ocitl u mě v obýváku a teď se jen diví, co jsme mu s jeho královstvím provedli.
Když jsem ho poprvé uviděla na své pohovce, byl to šok. Uznejte, mít doma otce vlasti. Šok to musel být i pro něj, všechno docela jiné… I když… lidi jsou pořád stejní. Někteří skvělí, jiné potopit do Vltavy.
Uteklo to.
„Přišel čas, aby ses vrátil.“
„Máš pravdu,“ povzdechl. „Líbilo se mi zde, ale už se mi stýská. Přesto nezapomenu. Těším se, jaké vymoženosti v Čechách zavedu. Už jen ty balóny...“
Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že si nebude pamatovat nic a že to tak má být. Ale v skrytu duše jsem doufala, že alespoň jméno Kateřina mu v paměti zůstane.
Ke jménu Kateřina měl Karel opravdu zvláštní vztah. Karlova soukromá kaple na Karlštejně se později začala nazývat Kaple svaté Kateřiny, podle jejího vyobrazení na boční straně oltáře, a svatou Kateřinu uznával i jinak. Je to nejspíš proto, že v den svátku sv. Kateřiny 25. listopadu 1332 vybojoval jako mladý šestnáctiletý kralevic vítěznou bitvu v severní Itálii. Ale, kdoví…
Děkuji celému našemu čarodějnickému hnízdu, které mě celý duben zdatně inspirovalo a všem kteří Karla četli. Těším se na další rok.
Už spějeme k závěru. Tak udělejme Karlovi radost.
„Řekni mi, pane, co tě tady u nás nejvíce potěšilo?“
„No, kromě tvých bramboráků…“ uculil se, „tak nejspíš to, že se na mě nezapomnělo. Tolik toho zůstalo. Most! Univerzita! Hrad! Náměstí! A všechno se jmenuje po mně!“
„A to jste ještě zapomněl na Karlín, Karlovy Vary nebo…“ ušklíbla jsem se a nabídla mu švestku, „karlátka.“
„Nejsou špatná,“ připustil. „Ale nechme jídla... Když jsem viděl, jak dnes vypadá chrám svatého Víta, Pražský hrad, klášter Emauzy nebo Nové město pražské… Ano, zdá se, že jsem zanechal po sobě v dějinách země české opravdu jakousi stopu.“
"Velice výraznou,“ ujistila jsem ho.
Jen zářil.
Je toho samozřejmě mnohem víc, co po sobě Karel zanechal, ale sto slov, je prostě sto slov.
Procházíme se po zahradě, chlubím se čerstvě zasázenými azalkami.
„Rozkvetlé budou překrásné,“ tvrdím.
Vtom se kolem mihne šedý stín.
„Prase!“ vyjeknu. „Nebo spíš prasák!!!“ vyhodnotím velikost, neschopna si ve vypjatém okamžiku vzpomenout na slovo kňour.
„Konečně hrdinský čin!“ zajásá Karel a popadne odložený rýč.
Výpad! Naštvaný divočák se rozbíhá jako při turnaji. Ostří rýče ho zkrotí. Obrací se na útěk.
„Tudy ne!“ ječím, když ho Karel zahání do rohu zahrady. Marně. Prase je dokonale zaháknuté v plotě. Karel ho pobídne špičkou rýče, prase zabere a prodere se ven. Uff.
„Díky,“ vydechnu.
Karel si otře čelo.
„Bylo mi ctí zachránit dámu.“
Máme zahradu u lesa, část z ní je ohrazena jen živým plotem. V zimě k nám chodívají srnky jako do hospody (čti na zkvašená jablka na kompostu). Nechávám je být, je to vážně pěkné, když se vám srnčí prochází dva metry před oknem. Už dobře vím, že vyjít ven se nehodí, to začnou zběsile pobíhat a snažit se uniknout tam, kde plot je. Musím je nechat odkráčet tudy, kudy přišly.
Divočáci k nám naštěstí ještě nezavítali, ale v lese už jsem jednoho potkala. Naštěstí mě ignoroval.
Tentokrát se Karel moc ke slovu nedostal, ale i ta krátká větička sedí. :)
Chtěli jsme budovu staré školy přebudovat, překvapivě na školu. Karel nás ráčil doprovodit na jednání s úřady.
„Tady byl internát!“ protestovala úřednice ze stavebního odboru.
„Ale já v téhle třídě maturovala,“ namítala jedna z našich učitelek a ťukala na plánek.
Naše ředitelka namítala: „Kdyby to byl internát, musely by tu být sprchy, vidíte je někde? A místnosti odpovídají velikostem tříd, ne ložnic.“
„Když tady mám napsáno internát, tak je to internát,“ nedala se úřednice.
Kapitulovali jsme a školu, která vždy byla školou, nikdy internátem a všichni místní to vědí, rekolaudujeme na – školu.
„Já bych ji vykoupal ve Vltavě,“ bručel Karel.
Toto je příhoda ze skutečného života. Sice už tři roky stará, ale to je drobná autorská licence. V sousedním městě jsme zakládali pobočku. Krásnou starou bývalou školu, která byla pár let opuštěná, nám její nový majitel ochotně opravoval podle našich představ. S ním problém opravdu nebyl, ale na úřadech se zatmíval rozum i nám.
Co je to rekolaudace? K té musí dojít v případě, kdy účel užívání stavby se změní do té míry, že je nebezpečí, že by stavba už nemusela novému účelu vyhovět. Vlastně o nic nešlo, nic jsme nemuseli měnit, protože škola byla školou předtím i teď, ale ten byrokratický proces a hory zbytečného papírování! A to zoufalství, když věcné argumenty jsou zcela bezmocné před razítkem. A samozřejmě zdržení.
Ale výsledek je nakonec skvělý, máme krásnou školu!
Nevím, zda o tom víte, ale Karel IV. se poměrně blízce přátelil s italským básníkem Francescem Petrarcou.
„Petrarca byl obdivuhodný muž. Rozhovory s ním byly podnětné… ale byl snílek. Toužil po obnově říše římské,“ vyprávěl Karel. Pak citoval úryvky z dopisů, které mu básník psal.
Římská říše, dlouho zmítaná bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu…
Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země!...
Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám…
„Já lépe než on věděl, že jeho naděje je marná. Rozhádané italské rody, vzájemně bojující města… Všichni byli hluší ke spojené říši… A pak, mé srdce už dávno patřilo Praze, ne Římu.“
Italský básník Francesco Petrarca udržoval po mnoho let korespondenci s pražským dvorem Karla IV. První z Petrarcových dopisů pro Karla IV. má letopočet 1351. Vyzývá v něm budoucího císaře ke vstupu na italské území, kde by se měl ujmout vlády nad světem. Karel si byl ovšem jasně vědom, že sen o obnově Římského impéria je ztracen. Mocenské centrum bylo dávno přesunuto na sever od Alp, kdy se na dobu 32 let stala novým Římem taky Praha. Itálii navíc dobře znal z dob svého mládí a bylo mu jasné, že italští patricijové o jednotnou říši prostě nestojí.
Přesto si Karel IV. velkého italského učence a básníka vážil. Jejich vztah umocnilo osobní setkání během Karlovy první korunovační jízdy do Říma. V roce 1356 pak Petrarca na opakované Karlovo pozvání navštívil Prahu.
Psal si také s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, a dokonce napsal i císařovně Anně Svídnické (je to jeho jediný známý dopis ženě). V roce 1358 Anna porodila své první dítě, ke svému obrovskému zklamání dceru. Petrarca v dovedně stylizovaném dopise císařovnu utěšuje ze zklamání a přirovnává ji ke slavným Římankám, k mytologickým figurám. Dává jí naději na další šťastná narození. Předvídal správně. Po další dceři se o tři roky později narodil Václav IV.
Když už jsme mluvili o manželkách, pustila jsem Karlovi Noc na Karlštejně. Samozřejmě, že měl kupu připomínek, ale pohled neodtrhl.
„Takovou sílu zase Eliška nemá, vždyť by to bylo o strach… Nikdy jsem nezakázal ženám přístup na Karlštejn. Podívej na tu kaši, tohle by byl důsledek,“ poukázal na kouřící kotel. „Král cyperský zase nebyl takový fešák… a mezi námi, o ženy moc nestál.“
Na konci mě požádal o opětovné puštění jedné ze scén.
„Myslíš pane, jak jsi mluvil o českém národu?“
„Ne.“
„Tak tu, jak přijíždíš na hrad?“
Zavrtěl hlavou.
„Tak tedy, jak pánové obdivují krásu obrazů ve tvé kapli?“
Rozčílil se.
„Myslím tu o lásce a nemoci a ty to dobře víš!“
Zasmála jsem se.
„Jak je libo, pane.“
Měl na mysli scénu, kdy královna Eliška zpívá: Lásko má, já stůňu… No aby se mu nelíbila, když ho tam tak oslavuje, že? A navíc je tam Eliška opravdu krásná. Můžete si pustit zde: https://www.youtube.com/watch?v=EJlY1M65Xao
Pro kontrolory: pokud správně počítáte, tři scény Karel odmítl. Chtěl tu čtvrtou.
No... pochybuju, že by šlo o všechny ženy. Na manželskou věrnost jsem se raději neptala. Ale když ono slovo manželky nějak nevyzní.
Tentokrát zase jen slova samotného Karla.
Blanička… Bylo pro ni těžké, když přijela z francouzského dvora do země v rozvratu. Ona, zhýčkaná princeznička a drsné Čechy. Ale zvládla to. Naučila se česky, starala se o můj lid, když já nebyl přítomen. Má něžná dušinka.
Anna Falcká? Neptej se, to bolí. Příliš krátce jsme spolu byli a příliš nadějí bylo zklamáno. Syn, kterého mi dala, se ani dvou let nedožil.
To Anna Svídnická mi to vynahradila. Její syn je budoucím českým králem. Ale ona sama byla až příliš křehká na tvrdou roli matky.
Poslední je Eliška. Zdatnější než ty před ní. Kéž mi ji Bůh ráčí zachovat.
Chtěla jsem jako citlivku vyobrazit princezničku Blanku, ale nějak mi z toho jako největší cíťa vyšel Karel. Odmítl se svěřit, kterou ze svých manželek měl nejraději (je gentleman), ale ať to bylo jak bylo, zdá se, že jeho vykalkulovaná manželství fungovala víc než dobře.
Karel IV. byl ženatý čtyřikrát.
S Blankou z Valois ho oženili už v sedmi letech. Ve skutečnosti s ní začal žít v roce 1334 (to oběma bylo sedmnáct), kdy za ním přijela do Prahy. Rozmazlená princeznička (jejím bratrem byl francouzský král Filip VI.) se s českým prostředím sžila nadmíru dobře. Lidé ji milovali, což zvlášť nelibě nesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix. Karel s ní měl dvě dcery - Markétu a Kateřinu. Zemřela patrně na tuberkulózu v roce 1348.
Již o rok později se Karel oženil s Annou Falckou. Šlo o důmyslný politický tah, který mu z nepřátel udělal přátelé. Tak to dělával často. Měl obrovskou radost, když mu Anna porodila následníka - prince Václava. Ten však bohužel zemřel už ve dvou letech, o rok později, v roce 1353, zemřela i Anna, patrně následkem úrazu po pádu z koně.
A opět následuje brzký sňatek - tentokrát s Annou Svídnickou (Původně ji chtěl oženit se svým synem, když ten zemřel, rozhodl se vzít si mladinkou ženu sám), a opět to Karlovi nese politické zisky. Ale zdá se, že toto manželství bylo i harmonické, Anna byla na svou dobu velmi vzdělaná, bohužel však byla i křehká.
Co však přineslo Karlovi největší radost, bylo, že po první dceři Alžbětě se narodil syn Václav, budoucí český král. Při porodu třetího potomka, v roce 1362, Anna umírá.
Situace se opakuje. Tentokrát si Karel bere Alžbětu (Elišku) Pomořanskou, o celých třicet let mladší. Zda byla opravdu tak silná, jak nám ji ukazuje film Noc na Karlštejně, to nevíme. V každém případě dala Karlovi více dětí než všechny předchozí ženy dohromady (Celkem šest, přestože dva ze synů zemřeli jako děti) a jako jediná Karla přežila.
Pokud správně počítáte, Karlovi u mě na pohovce je něco kolem padesáti. Je snad jasné, že kluka si ve svém věku domů zvát nebudu.
„Co to je?“ tázal se Karel a nedůvěřivě dloubal do barevných válečků na stole.
„Chtěl jsi vyzkoušet exotické jídlo pro tebe neznámých národů, pane.“
„Taky jsem říkal, že nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, ale nic netřeba přehánět. Toto nevypadá moc jedle. Co to vlastně je?“
„Sushi. A buď rád, že jsem nepřiložila hůlky, těmi se správně jí!“
Hůlky pominul.
„Rýži poznávám, tu vozí z Itálie, ale ta zelená podivnost je…?“
„Mořská řasa. A uvnitř je ryba. Zcela čerstvá, vlastně syrová. Takže postní jídlo dle tvého přání.“
Zašklebil se na mě prosebně.
„Bramborák by nebyl?“
Všímáte si, že když Karel o něčem mluvit nechce, stává se poněkud nahluchlým?
Dneska nebude žádná legrace. Dneska si zafilozofujeme.
„Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co je to ta vaše demokracie?“ otázal se.
Zamyslela jsem se: „Obávám se, že jen nejlepší ze špatných řešení. Máme svobodu volit podle svého. Zda však většina zvolí správně, to už je jiná otázka. Ale zatím jsme nevymysleli nic lepšího.“
„Stále mám pocit, že osvícený panovník zvolí lépe.“
„To je právě to. Osvícený!“
Zarděl se. Patrně si vzpomněl na celou řadu svých ne tak rozumných současníků.
„No ale uznávám,“ pokračovala jsem, „že svobodně rozhodnout podle svého vlastního moudrého přesvědčení má své výhody.“
„Nepleť se,“ ušklíbl se trpce, „panovník je spoután nejpevněji. Jeho možnosti jsou velmi omezené.“
