Příroda

Převiňme pásku záznamu zpět. Vesmír se bude smršťovat, hvězdy mládnout a rozpadat se do molekulárních mračen, chemických prvků bude ubývat, až nakonec zůstane jen vodík a trochu helia, co zbyly z počáteční vřavy mezi hmotou a antihmotou, která se vzápětí odehraje pozpátku a zanechá po sobě kouli světla, hmoty, a antihmoty, která se smrští do jediného, superhorkého bodu, vznášejícího se uprostřed ničeho. Tady zastavíme převíjení a stiskneme "play".

Nějakou dobu se neděje nic, dokud nenastane okamžik, který každý vnímá jinak.

- Komprimace desetirozměrného stabilního prostoru na čtyři rozměry?

- Kvantové přepnutí časoprostoru?

- Dotyk nadvesmírné entity?

Není to nakonec jedno? Zbytek je historie.

Na první pohled je nepoznáte. Obyčejné kamenné pecky, které se nehodí ani k házení žabek. Abyste je našli, musíte mít trpělivost, a taky trochu příslovečného štěstí. To hlavní a nejkrásnější je totiž ukryté uvnitř.

Všechny vznikly stejným způsobem, a přece jsou jiné. Záleží na počáteční teplotě lávové kapsy, množství a typu křemičitých roztoků, co do nich natekly, a hlavně délce a průběhu chladnutí.

Mohou být vyplněné až po okraj, s krystaly tak miniaturními, že se ztrácí v kresbě jemné jako pavučina. Nebo tvořit shluky špiček jako ježčí bodliny.

A nebo být hrozny tak krásnými, že by zaplesalo srdce každého vinaře.

Žrout se pomalu prodíral bujnou vegetací. Nebylo vidět na krok: doslova. Krajinou se valila mlha, brodil se tím bílým (i býlím) až po plece, jen hlava mu vyčnívala.

Žrout by to nepřiznal, ale byl toho dne poněkud neklidný. V mlze se mohlo skrývat cokoli - naneštěstí i smečka predátorů bažících po krvi.

Z dálky se ozval táhlý skřek. Žroutovi se v hrudi rozbušilo jeho velké srdce. Zvedl hlavu, aby se rozhlédl, ale z toho rychlého pohybu se mu udělaly mžitky a v krku ho píchlo u srdíčka.

Obě srdce pumpovala jako o život a přece by se v něm krve nedořezal.

"Jsi si naprosto jisté? Taková věc už nejde vrátit zpět," pronesl pomalu laskavý hlas, který jakoby vycházel z celého mého okolí a zároveň i ze mě samotného.

"Jsem. Už se tu nudím. Chci zažít nové věci a cítit nové pocity," odpovědělo jsem rozhodně.

"V pořádku. Jen se ujišťuji. Většina tu chce zůstat co nejdéle. Mají rádi čerstvý vánek, rozhled do okolí a čekají, až si je někdo sám utrhne," nedal se hlas.

"Tam dole si mě najdou vosy a červíci. Budu mít kamarády. Tady se cítím osaměle."

Hlas už neodpověděl.

Zničehonic se moje větvička zatřásla.

Letělo jsem vstříc novým dobrodružstvím.

Hnízdní kolonie volavek popelavých v pražské ZOO.

Že nás člověk sem tam tahá do práce, jsme si zvykli. Že pracuje na několika místech současně jí odpustíme. Naštěstí tam jsou jen chytří lidí, kteří na nás nematlají bez dovolení a spíš fotí, natáčejí, šišlají a piští.

Obvykle však následuje cesta na veterinu. Obvykle.

Posledně se ale fakt překonala. Veterina se nekonala. Ale!

Dotáhla nás do velké místnosti plné lidí, kde pak dlouho mluvila a ukazovala velké obrázky. Pak s námi jela metrem, hodinu vlakem a dvě hodiny autem.

Už mezi tou spoustou lidí jsme začali vřeštět. Pro jistotu i smrdět.

Myslím, že tenhle exces už se nebude opakovat.

Teda, to poslední zimování u lidí!
To byl flám jako trám!
Bylo od nás chytré, že jsme schválně nalétali někam, odkud nás odvezou do záchranné stanice. Té pro štramáky. *)
Tedy, místo trámu byla perlinka. Místo půdy box. Místo hejna můr miska s červy. Ale my si dokážeme užívat života kdekoli!
Kupříkladu můj soused zleva. Skočil po hlavě do misky a rozházel zophobáky. Kteří vylezli za námi do úkrytu! Stačilo jen počkat a chňap!
Nebo soused zprava! Baštil a baštil, pak vylezl nahoru, neudržel se ani na perlince a rozplácl se na podlážce jako vypasená kotva.
Když dotrávil, zvládl vylézt zpátky.

Jsme hřejivé, hebké, huňaté, přítulné a předoucí chlupaté kuličky s křídly.
Když chceme.
Když nechceme, jsme vyzubené nadávající štípající obludy klidící se lidem z dosahu.
Pokud Julián opravdu nemá svůj den, taky nechápavě zakousnuté do hnusného lidského masa místo šťavnatého zophobáka.
Naše člověk je dost nejistou konstantou našeho života. Nejen že minulý týden dvakrát přišla pozdě a smrděla jednou kočkou a podruhé psem, ale dokonce odjela na tři dny pryč!
Jsme těžce uraženi.
Jíst budeme, až zhasne a půjde spát. Žádné roztomilé šuštění křídly a radostné pískoty. I kdyby nám po těch cvrčcích ještě přinesla misku zophobáků.

Moment... misku zophobáků?

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

Veliké hejno žlutozelených papoušků andulek táhne australskou pustinou.
Je nutné pít, to však znamená nebezpečí. Právě u vody mohou číhat dravci.
Hejno postupuje spořádaně. Přilétá k místu, kde se ojedinělá říčka rozlévá doširoka, a pomalu klesá ve vlnách. Nejnižší skupina andulek se napojí, ostatní poletují kolem.
Pozoruje je raroh, elegantní lovec v tmavém fraku. Tolik potravy naráz!
Takže, kterou?
Andulky se třepetají ve vzduchu, míhají se před očima. Jednu rychle střídá druhá. Raroh neví, kam se vrhnout.
Jedny dopily, další nastupují. Raroh krouží kolem proměnlivého pestrého mračna, stále zmatenější.
Hejno už se zvedá a odlétá. Neuvěřitelné, ani jedna nedošla úhony.

Dnes jsme měli první volný den. Mladýmu se konečně začalo objevovat normální peří, a tak jsme ho mohli odlifrovat do školky a vyrazit na lov společně.

To byste neřekli, jak taková jednoduchá věc může jednomu chybět. Už není nutné šup šup rychle něco urvat, frr zpátky, a příště se vyměnit. Takhle se dá spolupracovat, nahánět ryby jeden druhému, mít prostě i trochu zábavy.

Najedení, šťastní, a spokojení jsme s ženou vyskočili na břeh a vydali se pro naši ratolest. Ale očividně jsme dneska nebyli jediní. Z té strkanice a veselého štěbetání zaléhají uši, ale nám stačí jen zavolat. "Tady, prcku!"

Učumená mučenka. Čmelíci číhají v srsti jelena blejícího na čihadlo.
Blé.
Mučivé čim, čim čečetky, i ona jest začmelíkována.
Činčila čistí čumáček.
Taky čmelíci.
Mučenka čeká. Čmelíci jí nehrozí.
Čmelák číhl mučenku. Čečetka čuje nepřístojnosti.
Čmelák tančí čaču v květu mučenky. Ta slast! Očesává tyčinky.
Mučenky nezúčastněně čumí. To umí.
Čmelák bzučí z květu na květ.
Orgie.
Hloušť si šťastně štěbetá. Čenichá. Drbe se.
Čmelíci jsou všude.
Jelen očichává mučenky. Nebezpečí?
Často len je jelenem zhltnut. Co čeká mučenku?
Jelen, trouba, troubí.
Už zase.
Blé.
Čmelák zabzučí, jelen se lekne...
Crrrrr.
Moč crčí.
Vodopád
žluté
nechutnosti.
Čvacht.
Mučenka je umučena.