DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2021.

,,Jsou vzadu ještě nějaký dorty?" Ptá se kolega za barem, zatímco šlehá mlíko na latte. ,,Akorát Red Velvet a dva korpusy na cheesecaky. Pety ale peče."

O chvíli později už Pety dává do vitríny nazdobený malinový cheesecake. ,,Hele, tady máte malinu, vzadu je ještě Berlín, ten nech tak hodinku ztuhnout, pak si ho můžeš vzít. Teď dodělám Mecháč, nazdobím arašíd a ještě tam bude bílá čokoláda. Zkuste všechno prodat," zažertuje. ,,Rozkaz, šéfová!" Zasměju se.

Večer přijde do cukrárny. Zůstane zírat na prázdnou vitrínu.
,,Kde jsou dorty?"
,,Říkala jsi přece, všechno prodat."
Zasměje se. ,,Tak já jdu péct na zítřek no..."

Říkalo se mu zdivočelý mullet. Protože to jediné, co z něj bylo na všech kamerových záznamech vidět, byl jeho podivný účes. Pohyboval se bezskrupulózně po všech částech a na těch nejexponovanějších místech rozvěšoval unitářské plakáty. Na náměstích, kde se konala parpaťácká shromáždění. Na hraničních přechodech. Dokonce na radnicích!
Zdál se nepolapitelný. Byl nepředvídatelný. Letáky roznášel rovnoměrně po všech částech, takže nebylo možné rozpoznat, z jaké sám pochází.
Jeho přezdívka často sloužilo k vyvolání davového hněvu na demonstracích. Stačilo říct jen „mullet“ a v davu to začalo vřít. To slovo vyvolávalo nenávist. Lopaty brzy pochopily, že se jim vlastně docela hodí.

Lezla jsem po skále, musela jsem se pořádně držet, jinak bych spadla z výšky zhruba dvacet metrů. Potřebovala jsem se dostat do chaloupky nahoře na té skále a jiná cesta tam nevede. Už mi zbýval jen kousek ale už mě bolely ruce i nohy a byla jsem vyčerpaná, jako bych ležela na obrovskou skálu. Vlastně jsem lezla na obrovskou skálu.
Když jsem se konečně přehoupla přes okraj na pevnou zem, byla jsem štěstím bez sebe. Vyndala jsem z batohu svou kočku, aby se proběhla a zamířila ke stavení. Nikdo tam nebyl, tak jsem čekala a čekala a ještě čekat budu.

„Říkala jsem vám, že si k večeři máte vzít sendviče, protože z práce přijdu pozdě. Nebo ne?“
Evangeline se založenýma rukama sledovala své sourozence.
„Říkala,“ přiznala nakonec Delphine.
„Myslím, že jsem taky říkala, že to maso schovávám na zítra na tvoje narozeniny?“ pokračovala.
Delphine jen přikývla. Beau se tvářil, že tam není.
„Takže jak je možné, že v lednici jsem našla netknuté sendviče a maso nikde?“
„Beau ty sýrové sendviče nerad…“ pípla Delphine.
Evangeline si povzdechla. Na maso se těšila, ale co se dalo dělat. Jako překvapení měla našetřeno na dva dortíky z cukrárny, takže aspoň sourozencům zítra udělá radost.

Bojuj!
V týle cítí pohled armády národa bojovníků.
Pečující ruka se ani nezachvěje, protože boj je Hospodinův.
Obr padá.

Utíkej!
V týle cítí pohled armády psanců.
Pomazaná ruka se stáhne zpátky, protože pomsta je Hospodinova.
Král odchází.

Ukryj!
V týle cítí pohled armády poddaných.
Pokrytecká ruka sahá chtíčem ke zradě, protože Hospodin je daleko.
Věrný umírá.

Ustup!
V týle cítí pohledy armády věrných.
Potupená ruka se nezvedne k obraně, protože království je Hospodinovo.
Syn panuje.

Ušetři!
V týle cítí pohledy armády vítězů.
Pozůstalá ruka zakrývá tvář plnou slz, protože milost je Hospodinova.
Vladař truchlí.

Vzchop se!
Hospodin tě přece neopustil.

Ten letmý pocit vzadu v hlavě přichází nečekaně. Jednou ve chvíli mezi probuzením a otevřením očí, podruhé když se jen tak touláš městem, potřetí třeba při vaření…Kdykoliv, kdekoliv. Pocit, že se stačí jen ohlédnout a…všechno je tak, jak jsi to měla ráda. Zase tančíš s Vé pod pódiem, Ká na tebe čeká s bílou růží na nádraží, Dé ti šeptá, že jsi „the most beautiful girl, I have ever met“…. Do očí ti stoupne nostalgický úsměv a/nebo slzy. Srdce jen tak decentně poskočí mimo rytmus. Máš je tam všechny a stále je dost místa pro další. Jsi zamilovaná…a pořád budeš.

Harry vpadl na třetí vyšetřovnu a méně vzduchu v plicích už měl jen pacient na lůžku.
„Jdete pozdě.“
„Zapomněl jsem doklady.“
Teprve nyní si doktor Snape povšiml.
„A taky vlasy.“
„Jen část.“
Harry otočil hlavu, aby ukázal koberec střapatých vlasů na zátylku.
„Sázka?“
„Náročný víkend.“
„Určitě ne tak jako výkon, který provedete panu Malkinovi na dvojce.“
„Co pana Malkina trápí?“
„Natržené rektum.“
„Vy jste měl moje vlasy hodně rád, co?“
„Až budete hotov, čekají na vás bércové vředy a hnisající výtok z pochvy.“
„Musel jste ty vlasy milovat!“
„Miluju na vás úplně všechno, Pottere. Hlavně techniku šití. Tak do práce.“

Soustředila se, aby u soudu dobře zapůsobila. Elegantně, klidně, přiměřeně nešťastně. Z úvah ji vytrhl zápach připálené slaniny. V panice se snažila vymotat kulmovací kleště z účesu, ale pramen k nim už byl přiškvařen. Její zaklení zaniklo v zaskřípání dveří.
“Už jste hot... Bože můj!” zhodnotil účes její právní zástupce.
V podstatě byl její pokus přesně podle nejnovějšího oficiálního portrétu francouzské královny. Vzadu dlouhé lokny do pasu, krátké vlasy vpředu nakadeřené do drobounkých kudrdlinek připomínajících ovčí rouno.
Bohužel, v Theodosině případě šlo o rouno ovce, která zázrakem přežila požár salaše.
"Nějaké námitky, pane Hamiltone? Je snad poslední móda trestný čin?"