Praha 78

Již Sól svůj vůz pomalu stáčel ke chladným vodám Ókeánu,
když hostitelka, povinností k Božskému vládci dbalá
i znalá hrůzných příkladů zprotivení se příkazu Iova, ochránce
pocestných, vždyť Tantalův osud jí nebyl zatajen,
přináší již nápoj svým hostím, který ze země vzdálené,
kde božský Sól má svůj palác, odkud každého rána vyvádí
ohnivé své spřežení, pochází; přináší i med ze sicilských luk
i sviteček casiae, jak je v tom místě zvykem. Pověst se nese
městem tímto, že dryáda Kasia, dcera Achelóova, v kmen toho stromu,
z nějž dnes skořice se získává, změněna délskou bohyní byla,
když chráněnce její pohostinně nepřijala.

"Dete brzo. Rezervace je od čtyř," odpověděla servírka opět bez zájmu, ale ukázala na stolek s cedulkou Rezervováno . Aneta, mile překvapená, že to vyšlo, požádala o kafe a sedla si na místo. Kavárna byla vkusně vybavena, ale jinak působila obyčejně. Čas se vlekl. Hosté přicházeli a odcházeli. Ve čtvrt na šest se dovnitř nahrnula čtyřčlenná skupinka a už od dveří halekala na servírku.
"Guten Abend, viermal Tee, bitte!"
"Abend! Heute keinen Kaffee?"
"Keinen, es ist Fastenzeit, das heißt Kaffee nur am Sonntag."
Pak se nově příchozí beze slova, jako by se to rozumělo samo sebou, rozesadili ke stolu okolo Anety.

Byla rozmrzelá. Chápala to, šla po nich velká a finančně podporovaná skupina LOPAT. Těžko mohli někam vyvěsit: „Sejdeme se tehdy tady, přidejte se.“ Ale takhle nevěděla, jak se s nimi spojit.
Přemýšlela nad větou, která se před ní během hledání občas neočekávaně vynořila. Až budeš zase malá růžička.
Zamyšleně zírala na celistvou mapu Prahy. Co když to nebyl jen nesmyslný začátek říkanky?

O hodinu a půl později vcházela do kavárny U Zlaté růže na Malé Straně. Zamířila rovnou k pokladně.
„Budete si přát?“
„Už jsem malá růžička.“
Ani náznak zaujetí. „Rezervace na jméno ... ?“
Okamžik paniky. Pak řekla pevně: „Josef Beran.“

Sekretářka se nahnula do dveří a omluvně se usmála. „Paní starostko, je tu Lubomír Haterijský.“ Zvedla se od stolu. Včerejší noční SMSka, že akce přinesla ovoce, zaujala její pozornost.
Velitel útvaru pro potírání unitářských aktivit vešel dovnitř.
„Prosím, rovnou k věci, jistě toho máte i vy momentálně spoustu,“ vybídla ho.
„Našli jsme box pro předávání materiálů.“
„Kde?!“
„U Kněžské louky 45. Je tam zvenčí poštovní schránka. A je to nedaleko hranice s devítkou.“
„Jak jste to vypátrali?“
„Ta schránka je na jméno Bonaventura Kolibřík.“
„No a?“
„Opravdu máme v záznamech občanů člověka s tímto jménem. Ale zemřel před třemi lety.“

Vážený pane Ičelý,

ucházím se o pozici vedoucího odboru pro podporu sounáležitosti občanů Prahy 8. Na osmičce jsem vždy bydlel, navštěvoval základní i střední školu a před třemi lety jsem dokončil studium na místní Vysoké škole hotelové.

Od svých patnácti let pomáhám jako dobrovolník při každoročních setkáních typu Za osmičku proti všem, Osmý den nebo Osmička je ta pravá. Jako svědek jsem vždy ochotně spolupracoval s obžalobou v případech Část vs. Králíčková, Část vs. Beránek i v případu tzv. Hlavácké zrady. Pravidelně přispívám do týdeníku Jedna osma vládne všem.

Těším se na osobní setkání s Vámi.

S pozdravem
Otokar Osmitečný

„Je to pěkná sebranka, tyhlety LOPATy,“ povzdechla si. Bratr, který u nich bydlel od té doby, co získal místo vedoucího ekonomického odboru na radnici, na ni znepokojeně pohlédl.
„Představ si, teďka tlačí na vedení nemocnice, aby začalo lustrovat sestry...“
„Tak se do toho hlavně nijak nezapleť.“
„Cože?! Hele, víš že třeba Katka není ze šestky? Zato je to nejlepší sestra v celé nemocnici.“
Jeho hlas nabyl na naléhavosti. „Hani, nevěřila bys, jak jsou LOPATy organizovaný. Ty nemocniční stoprocentně znají LOPATy na radnici. Když se v tom budeš angažovat, půjdou po mně. A kdyby zjistily, že posílám výplatu rodince na pětku...“