Praha 78

Již Sól svůj vůz pomalu stáčel ke chladným vodám Ókeánu,
když hostitelka, povinností k Božskému vládci dbalá
i znalá hrůzných příkladů zprotivení se příkazu Iova, ochránce
pocestných, vždyť Tantalův osud jí nebyl zatajen,
přináší již nápoj svým hostím, který ze země vzdálené,
kde božský Sól má svůj palác, odkud každého rána vyvádí
ohnivé své spřežení, pochází; přináší i med ze sicilských luk
i sviteček casiae, jak je v tom místě zvykem. Pověst se nese
městem tímto, že dryáda Kasia, dcera Achelóova, v kmen toho stromu,
z nějž dnes skořice se získává, změněna délskou bohyní byla,
když chráněnce její pohostinně nepřijala.

Byla rozmrzelá. Chápala to, šla po nich velká a finančně podporovaná skupina LOPAT. Těžko mohli někam vyvěsit: „Sejdeme se tehdy tady, přidejte se.“ Ale takhle nevěděla, jak se s nimi spojit.
Přemýšlela nad větou, která se před ní během hledání občas neočekávaně vynořila. Až budeš zase malá růžička.
Zamyšleně zírala na celistvou mapu Prahy. Co když to nebyl jen nesmyslný začátek říkanky?

O hodinu a půl později vcházela do kavárny U Zlaté růže na Malé Straně. Zamířila rovnou k pokladně.
„Budete si přát?“
„Už jsem malá růžička.“
Ani náznak zaujetí. „Rezervace na jméno ... ?“
Okamžik paniky. Pak řekla pevně: „Josef Beran.“

Vážený pane Ičelý,

ucházím se o pozici vedoucího odboru pro podporu sounáležitosti občanů Prahy 8. Na osmičce jsem vždy bydlel, navštěvoval základní i střední školu a před třemi lety jsem dokončil studium na místní Vysoké škole hotelové.

Od svých patnácti let pomáhám jako dobrovolník při každoročních setkáních typu Za osmičku proti všem, Osmý den nebo Osmička je ta pravá. Jako svědek jsem vždy ochotně spolupracoval s obžalobou v případech Část vs. Králíčková, Část vs. Beránek i v případu tzv. Hlavácké zrady. Pravidelně přispívám do týdeníku Jedna osma vládne všem.

Těším se na osobní setkání s Vámi.

S pozdravem
Otokar Osmitečný

Obhlížel krabičku.
„A co to je?“
„Zázrak moderní techniky. Záchrana každého-“ tu část reklamy o zmatených důchodcích vynechala. To byl také „přínos“ PARPATu. Rychle se rozšířil mýtus o popletených seniorech, což byli všichni starší lidé, kteří se plně neorientovali v nové ideologii. Jejich vzpomínání na dobu, kdy byla Praha jednotná, pak mohlo být jednoduše označeno za senilní blouznění.
„Jak to funguje?“
„Jednoduše, na tlačítka! Tady zapneš a tady nastavíš číslo své části.“
„K čemu?“
„Teď už si nemusíš pamatovat ulice, až půjdeš Brita venčit. Kdybys přešel hranici části, ta věc zapípá a ty se vrátíš. Skvělé, ne?“
Smutně se pousmál.

Byla to patová situace.
Většina ambasád a konzulátů se nacházela na Praze 1 a 6. Ostatní části protestovaly. Žádaly poměrnější rozdělení. A ochranný glejt pro ty občany, kteří se na ambasády vydají. Jednička se šestkou se ale odmítly vzdát své strategické výhody. A právo azylu mají mít jen ti "cizáci", kteří budou chyceni v ulici, kde ambasáda sídlí. Ještě by se glejt zneužíval. Jezděte si taxíky, jinopražáci!
Samotní ambasadoři dlouho mlčeli. Pak vydali společné prohlášení, které všem vyrazilo dech.
Jestliže budou ambasády nuceny podpořit jednu ze stran pražské občanské války, přesunou se všechny do Brna.
To vyděsilo i největší LOPATy.

Těžce oddechujíc snášela kočár ze schodů. Náměstí Míru bylo snad poslední stanicí, která neměla bezbariérový přístup. Nejistý krok. Na vteřinu se čas zastavil. Pak se jí noha zvrtla.

"Jste v pořádku?"
Vyděšeně otevřela oči. Skláněl se nad ní. S jejím batoletem v náručí a dvouletým synem, který se jí nad tím osudným schodem pověsil na sukni, za ruku.
"Jsou oba v pořádku," řekl, předal jí dítě do náručí, otočil se a zmizel.

Po internetu se video, na kterém téměř zázračně zachytil jak kočár, tak padajícího chlapce, šířilo jako virál.
"Hrdina" mu zůstal jediný den. Než vypátrali, že je z pětky.

Španělská, Jeremenkova, Nitranská, Trojanova, Na Viničních horách, U Průhonu, Kovářova, U Plátenice, Krkonošská, Neveklovská, Tomášská, Grafická, Vokrojova, Juarézova, Antala Staška, Tanvaldská, Holátova, Kolbenova, Tusarova, Suttnerové, Na Krocínce, Marie Cibulkové, Gutova, U Měšťanských škol, Batelovská, Odborů, V Kapslovně, Kyjská, Evropská, Rajmonova, Pod Lipkami, Líbeznická, Libočanská, Varšavská, Homérova, Staromodřanská, Hudečkova, Košalinská, Roentgenova, Naardenská, Hradební, Šimáčkova, Weilova, Přezletická, Orebitská, Bruselská, Křenova, Urbanova, Gotthardská, Freyova, Na Parukářce, Mošnova, Sečská, Dušní, Bergerova, Pod Radnicí, Polygrafická, Nad Hradním potokem, Třístoličná, Přemyšlenská, Mrkvičkova, Hněvkovského, Mikšovského, Dlouhá, Pakoměřická, Pod Krocínkou, Na Hřebenkách, Ametystová, Řezáčovo náměstí, Nad Zemankou, Mikovcova, Markétská, Chalabalova, Husinecká, Všehrdova, Vrchlického, Zhořelecká, Patočkova, Laubova, Sáňkařská, Břetislavova.

Šel rázným krokem. Měl chuť se rozeběhnout, ale bylo by to nápadné.
Klid! přikazoval si. Neúspěšně. Pryč! Zmizet ve skupince. Ztratit se v anonymitě davu! Jako na zavolanou spatřil skrz jednu z postranních uliček hordu lidí. Kráčela Francouzskou směrem k Míráku. Demonstrace? Jo, říkali, že bude něco zavřenýho... Prudce zatočil a ještě přidal do kroku. Proč jde ta osoba furt za mnou? Začínáš být paranoidní, uklidni se! Konečně. Připojil se k zástupu. Ztěžka vydechl. Nepolevuj! Měl by se přidat ke skandování, musí zapadnout! Až teď se do něj zaposlouchal. A připadal si náhle tak sám.

Varhany hřměly. Duněly. Burácely.
Dva muži stáli u obrazu Josefa kardinála Berana. Jediné místo, které zabírala jen dvě odposlouchávací zařízení.
„Už nemůžeme zůstat stranou. Smrt otce Jakuba byla poslední kapkou. Ode dneška s námi můžete počítat.“
„Pane kardinále, uvědomujete si, že skoro všechny části přijaly zákony tvrdě perzekvující jakékoliv aktivity, které podporují sjednocení? Zapojíte-li se do odboje, můžete počítat s pronásledováním.“
Úsměv na tváři postaršího muže byl posmutnělý. „Ano. Však už jsme si zvykli.“
---
Postava přede dveřmi katedrály nervózně přešlápla a nakonec se sama ozvala ústředí: „Tak co?!“
Slečna sňala sluchátka, zívla a lhostejně protáhla: „Ále, asi zkouší opravené varhany.“

Unaveně si zapisoval poznámky, pacientka mluvila. Najednou zpozorněl.
"Víte, jak bych vám to řekla... já se něčeho trochu bojím... Mám takový strach, víte, z toho, lokálního patriotismu, nebo jak se tomu řiká..."
Údiv. Úlek. Myšlenky skákaly jedna přes druhou.
Ne, to je špatně. Pátravě se na ni zahleděl. Nikdo, kdo posledních 10 let nebyl v cizině, neřekne něco takového člověku, kterého vidí...
Pokusil se rychle vrátit do své role. Slečna jej náhle propalovala pohledem. Dříve než promluvil, otočila se k fotce na stole.
"Kdo to je?"
"Moje dcera."
"To je zvláštní, já ji znám. Ale nejmenuje se Ondrášková... Jako vy."

Jeho vina. Kdyby se tehdy zdvihl, mohli ji jen zatknout. Nepříjemnost, nic víc. Po dvou dnech by ji někdo pustil. Ale on se držel svých přiblblých zásad a nechal tak jednat dav.
Dívka ležela na JIPce, šesťácky tisk ovládaný PARPATem označil trojku za pekelnou říši a každého jejího občana za zrůdu z podsvětí. Princip kolektivní viny? Co na tom, PARPAT na něm fungoval...
Fanatici ze šestky začali lustrovat tramvaje. Kdo neměl důkaz, že nebydlí na trojce, končil před hranicemi. Anebo naskakovaly bandy šestkařů do vozů až na části. Jimi zadržení museli podat důkaz, že nejsou z pekla. A když byli...

Vyhlédla z okna. Modrá obloha. Začátek května, příjemné počasí... O krásných dnech, jako byly tyto, se tak ráda procházela... Milovala hlavně Stromovku. Ale to bylo ještě před PARPATem. Dnes už by se tam neodvážila. Rozhodně ne sama. Od toho střetnutí s Bubenečskými to šlo z kopce. Dnes nebylo jasné, komu park patří. Potulovaly se po něm jen hloučky lopat, sprostě na sebe pokřikovaly a ani potyčky nebyly ničím zvláštním. Policie se od toho osudného večera celému parku radši vyhýbala. Pro slušného člověka znamenala Stromovka jen nostalgii...
Povzdechla si. Inu, stejně by se neměla venku moc ukazovat. Vstala a zatáhla závěsy.