Krutá realita

„Mami, to ti není líto, že umřou?“ ptá se pětiletý capart s nedůvěřivým pohledem na vanu.
„Je, ale nedá se nic dělat.“
„A nevadí ti, že je budeš muset zabít ty?“
„Už jsem ti říkala, že to jinak nejde. No tak. Sundej si tričko, ať se neumáčíš.“
„A nebude je to moc bolet?“ klučina na to.
„Nebude.“
„Ale mami…“
„Co je zas?“ Dochází jí trpělivost.
„Já jsem jednou zašláp mravenečka a pak mi to bylo moooc líto…“
„Už dost řečí. Pojď, ať to máme brzo za sebou.“
Povzdechla si. Když ve školce řádí vši, musí se přikročit k radikálnímu řešení.

Pozn: pro lepší pochopení tohoto drabble se budete muset přemoct a přečíst si úterní zprávy. Chechtací pytlíky s sebou.
Byly tři hodiny odpoledne a nad Prahou se stahovala mračna.
„No tak co ten kolibřík,“ poznamenal už popáté předseda a klepl do stolu. „Lesy vytuneloval. Jestli on to nebude spíš datel!“
„Ssssskvíííííí, sssskríííííí,“ souhlasil náměstek náměstka vážně. Když se po něm kolegové nechápavě ohlédli, dodal: „Takhle snad dělá štěnice, nebo ne?“
„Tohle není sranda, pánové,“ vložil se do toho nosovým sopránem zakladatel strany. „Já bych se pojistil nějakou tou obálkou. Chceme přece zůstat ve hře.“
Ozvaly se zvuky všeobecného souhlasu. Ministr však znaveně hodil lejstry o stůl.
„A já bych se na ně prostě vy...!“
A taková to byla láska.

„Řeknu mu to! Netuším jak, ale nějak to zvládnu.“
Uvěřila tomu. Ještě se bála, ale už věřila.
Že to dokáže. Že to řekne.
Jen dvě slova. No, možná radši tři, tříslovná varianta je lehčí.
Vyhraje nad strachem. Nenechá se ochromit jeho krásou.
Hezky se bude dívat do jeho nádherných očí a prostě mu to řekne.
A … dál to radši nepromýšlela.
***
Čas ubýval příliš rychle.
'Řekni, že s ním chceš mluvit.'
Hodil si batoh na záda, usmál se na ni.
'Sakra, něco sis slíbila!'
„Měj se hezky.“
Nedokázala ho zadržet. Oslovit. Nic.
Zbyl jen strach.
Když zmizel v davu, rozplakala se.

V pondělí 4. dubna 2033 se v Poslanecké sněmovně projednávala novela trestního zákoníku a poslanec Málek zrovna končil svůj projev:
„… z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
Po znaveném potlesku se slova ujal profesor Jelínek a dělal čest formalistické pražské právní škole:
„Však ani nebude. Uděláme z toho přečin podle 14/2 a horní hranici dáme tři roky, ať se to aspoň občas dá řešit ve zkráceném přípravném řízení–“
Děkan brněnských práv profesor Knězek otráveně vypnul přímý přenos a povzdechl si: „Ať je to rovnou přestupek. Picneš tyrana, měšťák ti dá bloček na dvě stovky a je to.“

Kdepak je kocourek Hrdina? V kuchyni není, v jídelně není a ve spíži taktéž. Dokonce se ani nevyhřívá na zahrádce či nespí ve svém pelíšku. K nalezení není ani ve zbylých pokojích. Kdepak asi může být?
„Tady jsi, Hldino! Ty stlašpytle jeden!“ Zvolá malé děvčátko, když konečně najde svého milovaného kocourka. Vezme jej do náruče a odnáší pryč z úkrytu za sedačkou. Míří s ním do koupelny, kde již čeká maminka s napuštěnou vanou, připravenou pro kocourka bojícího se vody.
„Vidíš to, kdyby ses nezašpinil při rvačce se psem, nemusel bys do vany.“ Prohlásí nekompromisně maminka a už koupe kocourka.

Odmalička ho učili, že život je jedinečný, že každá živá bytost má právo na život a Stvořitel měl důvod, proč jsou životní formy rozmanité tvarem, velikostí i formou. Nikdo, naprosto nikdo nemá právo vzít druhému život, žádný důvod není dostatečně vážný k tomu, aby jeden rozhodoval o smrti druhého. Jak stárnul, uvědomoval si, že ne každý má tak silné morální cítění jako on, viděl řadu zabití i vražd, ale hodlal zůstat silný a udržet si svou mravní sílu. Až do teď. Týden snášel tu bolest, červené skvrny na vlastním těle i nesnesitelné svědění hojících se ran. Pak toho komára zabil.

Když ho poprvé uviděla, srdce se jí zastavilo a pak se rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí. Byl nádherný! Pozorovala ho přes sklo a představovala si, jak by jim to spolu slušelo, jak by bylo krásné mít ho pořád u sebe, jak neskutečný pocit jistoty by jí dodával každého rána, jak nádherné by byly procházky s ním v dešti. Na každé cestě do práce se zastavila, aby se na něj podívala, celý den myslela jen na něj a těšila se, že ho na cestě domů zase zahlédne. Po měsíci se konečně osmělila a vešla dovnitř. To byl konec. Tisícovku za deštník prostě nedá.

„Dýchej, miláčku, dýchej, vždyť víš, jak nás to na kurzu učili.“
„Si to pojď zkusit, ty nádhero!“
„Je to jednoduché, broučku, nádech, výdech, nádech...“
„Uáááááááá!“
„Ale jdi, tolik to zase bolet nemůže. To já, když jsem si zlomil nohu, to byla bolest. Tohle nic není, vždyť denně rodí miliony žen a takhle nevyvádí.“
„Já už to nevydržím!“
„Drahoušku nepřeháněj, mělas vidět, když si Pepa...“
Do manželského dialogu vstupuje porodník: „A teď maminko tlačte!“
Mezi nohama rodičky se objevuje hlavička. Doktor narovná záda: „Tak tatínku, můžete... Kam že se poděl ten váš hrdina?“
Odpovědí je mu jen těžké žuch od podlahy.

Z vysoké závěje u rodinného domku se ozývají dětské hlasy.
„Správný horník má na hlavě přilbu,“ dí jeden.
„Táta tomu odborně říká blembák,“ říká druhý.
„Přestaňte kecat a kopejte, za chvíli na ty diamanty musíme narazit,“ volá třetí.
„Jenže nám furt chybí kanárek na kontrolu. Nechceme se přece udusit důlním plynem,“ konstatuje čtvrtý.
„Venca už pro něj šel, musí tu být každou chvíli,“ tvrdí první.
Zvenku přichází Venca. „Kanárka mi máma zakázala, že by umrzl,“ vrčí. „Ale sehnal jsem slepici, ta musí fungovat taky,“ kření se a pouští zvíře z pytle do díry.
Zbytek konverzace ze sněhového dolu není publikovatelný.

"Prečo nikdy nenatočili, čo sa stane po záverečnom bozku?"
"Natočili. Volá sa to porno."
Je to zvláštne. Lebo záverečný bozk je len začiatok vecí. Začína vzťah, prídu hádky aj udobrenia. Možno spoločné bývanie. A ľudia, ktorí nám akoby hádzali polená pod nohy.
A potom si raz on pred ňu kľakne a položí jej Otázku. Slzy, radosť, bozky. Eufóriu obyčajne schladia svadobné prípravy, otravní príbuzní. Ale ona sa vráti. Hneď ako spadnú svadobné šaty.
Potom prídu deti. Málo času, veľa povinností a roky miznú ako ponožky pri praní.
Až raz ostane párik sám. Ako na začiatku.
A až potom príde koniec.